Dětská taktika - napsala Markéta Kopecká

Zdendův tatínek má bezpečnostní agenturu. Chlapec u něj vídá pouta, obušek, občas zaslechne útržky jeho rozhovorů. Je mu sedm a otec je jeho vzor.
  Často v noci utíká k rodičům do postele. Někdy je přelstí a proplíží se do ložnice dřív, než jdou spát. To pak ale ví, že ho spícího odnesou do dětského pokoje.
Tentokrát se jim to nepovede, myslí si chlapeček a usměje se svému nápadu.

Ptačí klec - napsala Markéta Kopecká

Alžběta žila sama. Po rozchodu s přítelem neměla náladu ani na večírky, ani na výlety s přáteli, natož pak na rodinné návštěvy. Cítila se opuštěná i v davu. Věděla, že potřebuje nějakého přítele, ale neměla sílu nikomu ani zavolat. Potřebovala čas, než se zase dokáže smát.
To sobotní ráno svítilo slunce. Bylo teplo, proto otevřela dveře na svůj balkon a šla si připravit snídani. Sní si ji dnes venku mezi květinami, kterými každý rok zaplní maličký balkon a těší se ze své malé zahrádky. Na stolek postaví džus, ovoce, jogurt. Ještě si donese z kuchyně skleničku. Když vstoupí na balkon, na parapetu sedí ptáček. Andulka. Asi někomu uletěla.

Kavárenský typ - napsala Markéta Kopecká

Oliver, sedmiletý chlapec, je v první třídě. Když jeho maminka najde v batůžku koupenou limonádu, obrací se na něj s otázkou: „Kde jsi vzal tu limonádu?“
„V bufetu ve škole,“ odpoví chlapec.
„A odkud jsi měl peníze?“ pokračuje ve výslechu matka.
„Ty jsem přece vyhrál v kartách s tátou a s dědou.“
Matka přikývne, vyhrál pár drobných. I tak se pro jistotu rozhodne, že doma chlapcovu peněženku prohlédne. Zapomene.

Samotář - napsala Markéta Kopecká

V lese žil vlk. Byl veliký a silnější než všichni ostatní vlci. Opovržlivě se díval na všechna zvířata. Žil sám, protože nikoho nepovažoval za sobě rovného. Pyšně chodil lesem, sám lovil, s nikým se nedělil. Ostatní zvířata se mu začala vyhýbat.
Nastal podzim. Lovci vyráželi do lesů na hony v doprovodu svých psů. I pytláci kladli své pasti. Při svých toulkách lesem na jednu z pastí narazil i samotářský vlk. Neuvěznila ho, ale hodně mu poranila nohu. Kulhal, noha ho bolela a nemohl ani lovit.

Dudlík - napsala Markéta Kopecká

Jana má dva syny. Dvojčata. Zvládnout je oba je někdy nad její síly. I tak se snaží o humor a vtipně neúnavně vysvětluje, co je třeba zrovna výchovně zvládnout. Dospěla k rozhodnutí, že nastala chvíle odebrat chlapečkům dudlík.
 „Honzíku, už jste velcí kluci,“ jde na to od lesa a začíná u tvárnějšího z hochů.
„Už potřebujete velké postýlky.“
Honzík radostně přitaká.
„A víš, že až budete mít velké postýlky, už nemůžete mít dudlík?“ připravuje Jana půdu spokojená, jak to probíhá zatím hladce.
Honzík přikyvuje, pak se zamyslí a najednou zoufale vyhrnkne: „A kde je dudu teď?“

Neslušná slovíčka - napsala Markéta Kopecká

„Tati, potřebuju kakat!“ křičí z dětského pokoje čtyřletá Edita. Rodina je právě na návštěvě u kamarádů. „Tak běž, já přijdu za tebou,“ zvedá se otec od kávy, zatímco holčička už pádí na záchod. Za chvíli se z koupelny ozve: „Hotovóóó. Už mi můžeš utřít prdel.“ Otec zalapá po dechu, omluvně se rozhlédne po přátelích a výchovně praví nahlas , aby to všichni slyšeli: „Nono... Zadeček by byl lepší, co myslíš?“ Dcera však nezaváhá: „Ne ne, prdel je dobrá.“

Zpívající velryba - napsala Markéta Kopecká

Na přelomu února a března připlouvají do Dominikánské republiky Keporkaci. Připlouvají se tam pářit. Zpívají u toho dlouhé milostné písně.
V té době jsem tam s partou kamarádů byla i já.
V zátoce poloostrova Samaná si pronajímáme velký člun.
Po pár minutách rychlé plavby už chápu, co znamená přírodní lifting. Sedím, sleduji směr plavby a proud větru se mi opírá do obličeje. Dostávám strach, že mi bude zle. Rozhodnu se tomu čelit, načež se vydávám k mužské části naší výpravy (hledám oporu u kluků, a zaujímám místo mezi Jirkou a Fandou).

Chcíplo aneb volné dopoledne - napsala Markéta Kopecká

Je čtvrtek večer a volá neznámé číslo. Váhám. Je dost hodin. „Kopecká,“ hlásím se váhavě. „Ahoj, Dana Emingerová.“ 

Dana vede kurz tvořivého psaní, na který docházím každý pátek dopoledne. Zvažuje, zda zítřek neodvolat. Někteří jsou nemocní, proto zjišťuje, kolik nás dorazí. Vytrhne mi trn z paty. Myslím na nesplněné úkoly a tiše jásám. Jsem poctivka a mám výčitky. Něco ještě stihnu přečíst, ale vymyslet bajku se mi nepodařilo za celý týden. Že mě přepadne můza poslední večer, nedoufám. Loučíme se s tím, že mi dá ráno vědět.

Medvěd a orel - napsala Markéta Kopecká

Medvědice s malým medvídětem bloudily ledovou krajinou. Matka hledala potravu. Věděla, že síly jí ubývají a jen dobrý úlovek jim zajistí přežití. Zahlédla tuleně a vydala se za ním. Tuleň ale skočil do vody a potopil se. Medvědice se o jeho pronásledování ani nepokusila, jasně tušila, že ve vodě nemá šanci.
Jak ztrácela síly, víc si uvědomovala, že jimi nesmí plýtvat na marné pokusy. Musí se snažit o jistý úlovek. Mezitím orel, sledující medvědí snažení, ulovil menšího ptáka a s plným břichem dál pozoroval matku s potomkem putující jednotvárnou pustinou.