Nastal podzim. Lovci vyráželi do lesů na hony v doprovodu svých psů. I pytláci kladli své pasti. Při svých toulkách lesem na jednu z pastí narazil i samotářský vlk. Neuvěznila ho, ale hodně mu poranila nohu. Kulhal, noha ho bolela a nemohl ani lovit.
„Mám dost sil a mé zranění není vážné. Pár dní bez jídla mi neublíží,“ říkal si vlk. Polehával na mýtině, vyhříval se na podzimním slunci a odpočíval. Další den ale zaslechl nedaleko lovce a jejich psy. Chtěl utéct hluboko do lesa, ale běžet nemohl. Psi ucítili jeho pach a rozběhli se po stopě. Za chvíli jej dostihli.
Smečka poznala, že zvíře je zraněné a na vlka okamžitě zaútočila. Vlk se zuřivě bránil, vrčel, cenil zuby, vrhal se na útočníky. Rval se ze všech sil. Se zraněnou nohou mu začaly záhy docházet. Na porážku nebyl zvyklý.
Psů bylo hodně a brzy měli převahu. Samotáři docházelo, že tenhle boj nevyhraje. Zahnaný pod velký strom, obklíčený smečkou, už jen odrážel útoky. Vzdát se nechtěl, ale psi byli stále blíž a on vyčerpaně bezcílně chňapal kolem sebe. Najednou psi začali couvat. Vrčeli, štěkali, ale stáhli se o kus dál. Vlk nechápal, co se děje.
Najednou ucítil dobře známý pach. Pach, kterým dříve opovrhoval a teď mu připadal jako nejkrásnější vůně na světě. Zpoza stromu postupně vystoupila celá vlčí smečka. Samotáře rádi neměli, ale psí vetřelce ještě méně. Přece nedostanou jednoho z nich.
Obě smečky se proti sobě postavily. Chvíli si vrčivě vyhrožovali, ale psům se do boje už nechtělo. Otočili se a vrátili ke svým pánům. Vlčí smečka se ohlédla na pokořeného Samotáře. Jejich pohledy se setkaly. Samotář sklopil pokorně hlavu. Pochopil.
Poučení: Všichni jsme zranitelní a potřebujeme někoho, kdo je nám na blízku.
