14. října 2016

Marné varování - napsala Hana Rejtharová

Na kraji ulice blikají modré majáčky policie a záchranářů. Už zase nějaká nehoda, pomyslí si. Tohle místo je tak nebezpečné. Lidé tady často přebíhají čtyřproudovku, i když o kousek dál je podchod. Snad tisíckrát před tím svého syna varovala. Jde dál a na ulici zahlédne rozsypaný školní batoh. Takže nějaké dítě, panebože to je hrůza. Michal má podobný, strašně po něm toužil. Trochu v ní hrkne. Mrkne na hodinky a uklidní se. V tuhle dobu už je Michal dávno doma a chystá si věci do školy. Blíží se pomalu k okounějícímu davu. Zahlédne v něm pár známých tváří ze sousedství. Proč na ni proboha všichni tak civí.

V šumu lidských hlasů zaslechne: „To je ona.“ O kom to proboha mluví? Najednou k ní přistoupí nějaký muž středního věku. Je úplně bledý a blekotá něco o tom, že nechtěl, že mu tam najednou vletěl. Kdo, kam? Nechápe, co se to děje. To už jí ale cestu zastoupí policista a něco jí tichým hlasem říká. Bere ji opatrně kolem ramen a snaží se jí zastínit výhled na tělo zakryté plachtou. Pohlédne za něj a má pocit, že zahlédla svého syna. Stojí tam na druhé straně ulice a kouká na ni. Teď se otáčí a odchází. Co jí to pořád ten policista vykládá o jejím chlapečkovi. Jaká nehoda? Jak nedalo se nic dělat? Vždyť ho teď támhle viděla. Pohlédne znovu za něj, ale nikde nikdo. Nohy se jí podlamují, sune se k zemi. „Míšo, Míšo, kde jsi? Vrať se.“

Žádné komentáře:

Okomentovat