Růže a kaktus - napsala Zuzana Fajmonová

Jednou se jeden muž zeptal moudrého starce, jestli má zůstat s manželkou, nebo odejít k milence.
Stařec vzal do ruky čerstvě uříznutou růži a kaktus a zeptal se muže:
- Když ti dám vybrat z těchto květin, kterou si vybereš?
Muž se usmál a bez rozmýšlení odpověděl:
- Růži, logicky!
- Jsi bláhový, řekl stařec, někdy jsou muži oblouzněni krásou a vybírají si to, co je nejkrásnější a nejčerstvější. Ta růže zanedlouho zvadne a umře.

Láska je... - napsala Zuzka Fajmonová

Láska je, když jste malá holčička a milujete krupicovou kaši. A vaše babička z Lipiny vám ji uvaří. Jenomže ji polije přepuštěným máslem, které vám nechutná. Tajně se vytratíte i s miskou kaše za chalupu a tam ji zneškodníte. A moc dlouho vás to trápí, protože svoji babičku milujete. A ona miluje vás, takže vám to nikdy nevyčte.

U nás na Bělidlech - napsala Zuzka Fajmonová

U nás na Bělidlech se pořád něco děje. Opravdu. Za celou dobu, co tady bydlíme, se nestalo, že bychom měli chvíli klid. Začalo to Myší dírou. Ta je buď zacpaná dodávkou nebo uzavřená. Když ji na pár dní náhodou otevřou veřejnosti, boucháme regulérně šáňo.
Pokračuje to uzavřením železničního přejezdu a tím, že přestanou jezdit tramvaje a místo toho jezdí autobusy. V jiný časy, samozřejmě. A ne tak často jako tramvaje, přece to ghetto nebudeme rozmazlovat, že jo.

Skřítci - napsala Zuzana Fajmonová

Postavili jsme domeček pro lesní skřítky. A oni se v něm hned ubytovali. 

Věřit v cokoliv je krásný. 

Věřit na skřítky bylo součástí mýho dětství a chci tuhle krásnou etapu dopřát i svým dětem.

Autorské čtení v Café Říp v Roudnici - napsala Zuzka Fajmonová

Po docela dlouhé době se mi naskytla příležitost cestovat sama někam, kde jsem ještě nikdy nebyla. Na pozvání mojí kamarádky Lenky, se kterou se známe z kurzů tvůrčího psaní, jsem se v sobotu vydala do Roudnice nad Labem. Večer nám v Caffé Říp totiž uspořádala autorské čtení, spojené s koncertem skvělé kapely Jazz Apples Cz.

Myší díra - napsala Zuzana Fajmonová

Bydlíme u Myší díry. To je takovej tunel do pekel, protože od chvíle, co jsme se nastěhovali, je buď zavřenej nebo je zavřený něco v jeho blízkosti. Po sedmi letech jsme si částečně zvykli. Na ty věčný rekonstrukce myslím. Na co si ale zvyknout nemůžu je fakt, že i přes řetězy, který korigujou výšku aut schopnejch projet, se jednou za čas do toho tunelu nacpe dodávka, zasekne se a nemůže ven.
No nic. 

Dneska jsem se rozhodla pověřit příslušný orgány a zavolat dopravní policii. A tady jsem přátelé narazila na nepřekonatelnej problém... a tím je moje příjmení. 

Dana, moje druhá "máma" - napsala Zuzka Fajmonová

Je tak trochu moje druhá "máma". Asi to bude tím, že jsme obě brunety, milujeme psaní a minimálně jednoho jejího syna nazývám bráchou. Věříme si. Já jí povídám svoje spisovatelský obavy a ona mě uklidňuje laskavým úsměvem. Říkáme si věci tak, jak jsou. Bez příkras, protože na omáčku kolem se známe už příliš dlouho.

Postřehy z Loučeně II

Labyrinty v zámeckém parku

Miluju loučeňský park. Jeho tisíc odstínu zelené a třináct různorodých bludišť. Vím, že vždycky, ale úplně vždycky v tom největším zeleném labyrintu zabloudím. Miluju ranní procházky, kdy v parku ještě nejsou návštěvníci. Obzvlášť letos tu krásně kvetou rododendrony. A taky tu rostou čtyřlístky. Už dlouho jsem jich tolik nenašla jako včera. Vůbec se tomu nedivím, že to bylo právě teď a tady. Ten pocit štěstí totiž ke kurzu na Loučeni patří. Díky vám všem.
(Věra Staňková)

Postřehy z Loučeně, jak ji viděli účastníci

Žena v okně
Sedím na okenním parapetu a přepisuji příběh dávných obyvatelů těchto míst. Možná bych se měla zapojit do improvizačních hrátek s ostatními psavci, ale to bych se vytrhla z příběhu. A to se mi nechce. 

Blíží se půlnoc. Otevřeným oknem ke mně doléhá žabí serenáda z nedalekého rybníčku a z restaurace smích.

Protože už to nejde vzít zpátky - napsala Zuzka Fajmonová

Chtěla bych tě nenávidět. Bylo by to jednodušší, víš. Protože špatný věci jsou vždycky snadnější než ty dobrý.
Když se utápím ve svým smutku, všechno kolem na mě padá a já se dusím pod tíhou vlastních rozhodnutí, už to není stejný. Ukázals mi cestu, jak vidět svět jinak. Možná mnohem líp, než si ve skutečnosti zaslouží.
Někde uvnitř najednou cítím naději, na kterou nejsem zvyklá. A strašně to bolí.

Vzpomínám na tvůj pohled, pro kterej bych se s tebou milovala celou noc. Pohled, ze kterýho se mi podlamujou kolena.

Na svatého Jiří vylézají hadi a štíři - napsala Zuzka Fajmonová

Jak se tak otepluje, vylízaj ven nejenom lidi, ale taky jejich domácí mazlíčci. Tohle je sousedův had. Dneska ho venčil, čímž si spřátelil všechny děti v okolí deseti kilometrů a u dvou matek způsobil infarkt.

Končí rána v županu - napsala Zuzka Fajmonová

Dnešek byl v podstatě dost podobnej všem dnům za poslední měsíc, možná jsem na děti řvala o něco míň než obvykle, ale jinak se celkově nesl v klasický depce z toho, co je, co bylo a co vlastně bude. Ale pak přišel email ze školy. Škola v pondělí otvírá. I s družinou. A protože je malá, nebude v ní probíhat stupidní rotační systém, kterej nikdy nepochopím, stejně jako nechápu otevření školek jenom pro předškoláky.

Každopádně, naše dcera se vrací do školy. A bude tam celej den. Bude se učit bez mojí asistence.

Rok s covidem - napsala Zuzka Fajmonová

A máme tady první výročí života s covidem. Facebook mi to nezapomněl sdělit asi dva dny zpátky u fotky mýho muže s respirátorem na obličeji. V tý době jsem si nemyslela, že se tahle pošahaná kauza potáhne rok, navíc s koncem v nedohlednu, věčně zakrytou hubou a extrémním nárůstem uživatelů alkoholu a antidepresiv v zemi.

Kniha jako okno do duše - napsala Zuzana Fajmonová

Kniha je něco jako okno do duše. Spisovatel v ní nechá kus té svojí během procesu psaní. Duše hlavního hrdiny knihou propluje a otiskne se, aby pak mohla proniknout do života každého z nás.
Nekonečný příběh plný fantazie, drsné reality, bolesti, radosti, smíchu i žalu.
Snaha sdílet často nesdělitelné.
Trnitá cesta narvaná emocema.
Kniha. Nenahraditelný papírový poklad.

Beauty of lockdown - napsali Libor Frank a Zuzka Fajmonová

Foto: Libor Frank

Posledních pár dní jsem byla doma s dětmi. Jelikož se jednalo o moje vlastní děti, zachovat profesionální milej přístup mi dávalo zabrat trochu víc, než v práci, kde mám na starost děti cizí. 

Skoro po týdnu, kterej jsem strávila v umaštěným triku, županu a pantoflích, který by nutně potřebovaly vyprat, jsem se rozhodla, že vyrazím mezi lidi, abych se nejen socializovala, ale hlavně okoupala a konečně převlíkla.
Když se mi podařilo sehnat hlídání, namalovat se a vybrat vhodnej outfit do zimního počasí bez toho, abych vypadala jako sněhulák po karanténě, zrodil se v mé hlavě odvážnej nápad a zavolala jsem svýmu muži, aby odešel dřív z práce a šel se mnou na kafe. Do Šantovky - místa zábavy, otevřenejch kaváren a trochu podivnejch lidí, ale to jim asi nemůžeme vyčítat, když je právě vypustili ze samotky, že jo.

Hlavně se z toho nepo... - napsala Zuzana Fajmonová

No jo. Už to mám taky za sebou. Myslím test na coviďáka. Ne, že bych tam chtěla z nudy dobrovolně, dohnala mě k tomu spíš nutnost kvůli práci, ale i tak to bylo takový exotický zpestření jednotvárný neděle. Už jenom to, že jsem byla nucená převlíct se po dvou dnech z pyžama, ve kterých běžně trávím víkendy, považuju za docela zlomovej okamžik.
Vzala jsem to poctivě, takže jsem si do slunečnýho počasí oblíkla kraťasy a podzimní kabátek. V prosinci. V den, kdy foukal vítr, kterej v Jeseníkách zklátil půlku tamních lesů.

Smradlavý vlasy - napsala Zuzka Fajmonová

Včera jsem uspávala děti. To je u nás teď taková novinka. 

Děti vyrostly do věku, kdy uspávat absolutně nepotřebujou, ale z nějakýho záhadnýho důvodu strašně moc chtějí. Takže každej večer s Laďou losujeme, kdo bude ten vyvolenej uspávač. Výherce si může jít lehnout s dětma do postele, do deseti minut tam usnout a po hodině se probudit rozbitej jak cikánský hračky. 

Ten, kdo prohraje, si většinou pustí oblíbenej seriál, nalije si víno nebo namíchá drink a otevře sáček chipsů. Když to vidím takhle napsaný, moc mi to označení výherce teda nesedí, upřímně.

Bože, díky - napsala Zuzka Fajmonová

Přátelé, ano! Zrovna dneska večer je ten správnej okamžik na to se pořádně ožrat. Ve středu nastoupí smraďoši zpátky do školy. 

Bože, díky za vyslyšený modlitby, protože ještě pár dní distanční výuky, mojí výuky, umrčenejch protestů a snahy nelít do sebe alkohol každej den po litrech, a skončila bych na psychině. Stála bych před dveřma a dělala smutný psí oči, psychiatrové a psychologové mají totiž prej v současný době zákaz provozovat praxi. To mi třeba přijde jako dokonalej plán, jak se zbavit lidí.

Bejt sama sebou - napsala Zuzana Fajmonová

Já prostě nejsem blondýna. Zkoušela jsem to několikrát, moje původní barva je v podstatě skoro blond, ale mně to prostě nesedí. Moje nová kadeřnice se snažila o zesvětlení, strávila tím procesem půl dne, nejdřív stáhla původní barvu, pak udělala melír po celý hlavě, snažila jsem s tím ztotožnit a první dny jsem byla tou změnou fakt nadšená. Jenomže postupně mi docházela krutá realita. Nejsem blond, moje vlasy vypadaj spíš jako dýně, takže jsem ten odstín nechala dodneška, protože je ten Halloween, že jo, a když to celý pominulo, tak jsem si vlasy obarvila.

Tak a máme tady zase karanténu - napsala Zuzana Fajmonová

Samozřejmě jsem do poslední chvíle doufala, že k téhle nucené izolaci v mým životě už nikdy nedojde, ale člověk míní a Prypumpulda mění a jsme zase tam, kde jsme byli na jaře. Ovšem s tím rozdílem, že tentokrát jsem nenechala nic náhodě. Dala jsem na svoje bohaté zkušenosti a začala se připravovat už ve chvíli, kdy na všech spolehlivejch webech začaly lítat výhružky. 

Taková pandemie, to se nesmí podceňovat, přátelé!