1. května 2021

Protože už to nejde vzít zpátky - napsala Zuzka Fajmonová

Chtěla bych tě nenávidět. Bylo by to jednodušší, víš. Protože špatný věci jsou vždycky snadnější než ty dobrý.
Když se utápím ve svým smutku, všechno kolem na mě padá a já se dusím pod tíhou vlastních rozhodnutí, už to není stejný. Ukázals mi cestu, jak vidět svět jinak. Možná mnohem líp, než si ve skutečnosti zaslouží.
Někde uvnitř najednou cítím naději, na kterou nejsem zvyklá. A strašně to bolí.
Vzpomínám na tvůj pohled, pro kterej bych se s tebou milovala celou noc. Pohled, ze kterýho se mi podlamujou kolena. Pohled, kterej říká úplně všechno a zároveň neříká vůbec nic. Tvůj pohled.
Minulost neexistuje a budoucnost nemáme. Jediný, na co se můžu spolehnout, je přítomnej okamžik. Chvíle, kdy mě políbíš. Těch pár vteřin úsměvu. Něžné objetí. Náruč, která mě bezpečně svírá. Ten pocit už dávno neznám. Zapomněla jsem, jaké to je, když tě někdo přijímá takovýho, jakej opravdu seš. Bez příkras a zbytečných keců kolem. Dost možná jsem to ještě nezažila. Pokaždý ve vzduchu viselo aspoň jedno „ale“.

Neumím přijmout to, po čem celej život toužím. Příliš dlouho jsem žila ve stínu pochybností.
Chtěla bych tě nenávidět. Za to, žes mě tenkrát políbil a prolomils tu stěnu nedotknutelnosti. Pravidla šly do háje. Společensky nepřijatelnej vztah, utajovanej poměr, schůzky, o kterých se nikdy nikdo nedozvěděl.
O tom, že se nevrátíš, jsem se dozvěděla náhodou. Kdybych odešla s tebou, řekli by mi to jako první. Měla bych práva. Takhle mám jenom vzpomínky. Tajný vzpomínky, o který se nemůžu podělit.
Chtěla bych tě nenávidět za to, žes mě tady nechal. Samotnou na všechny ty krásný věci, který nás spojovaly. Na všechnu tu bolest, která přišla.
Přála bych si mít se ráda stejně jako mě máš rád ty. Vidět se tvýma očima. Uvěřit konečně tomu, že stojím za mnohem víc, než je to ubohý nic, za který mě mají moji nejbližší. Přála bych si po zbytek života cítit na svý tváři tvoje doteky namísto ran. Chci slyšet už jen hezký slova místo nadávek a výčitek. Najednou prahnu po tom mít víc.
Znám tě jen málo. A neumím v tobě číst. Jako by se mezi náma vytvořila neviditelná hradba, která mi brání se zeptat.
Mám strach, že přijde den, kdy to skončí. Odcházíš a usmíváš se. A já čekám, protože naivně doufám, že před sebou máme ještě miliony krásnejch okamžiků. V tu chvíli netuším, že už před sebou nemáme vůbec nic.
Mohlo to být kdykoliv jindy, ale je to právě teď.
Už nehladím tvoje paže a nevidím tvůj úsměv, když jsi blízko mých rtů. Moje prsty neprojíždí tvými vlasy a nezarývají se do tvých zad. Už se na mě nedíváš. Ani nemůžeš. Nejsi tady.
Už nejsem stejná. Vím, že můžu žít jinak. Být šťastná. Milovat. Jít po stejný cestě jako ten, kterýho jsem potkala náhodou, a přitom to žádná náhoda nebyla.
A tak se snažím uchovat v sobě tvůj pohled. Na svět i na mě. Na život.
Mám jen jedinou fotku. Jsme na ní spolu a usmíváme se. V hlavě mi zůstaly obrazy, které nechci ztratit, ale neumím je uchovat. Časem se rozmazávají v neurčité barevné tvary beze smyslu. Bojím se, že zapomenu, jak vypadáš. Už nikdy nechci k nikomu cítit to, co cítím k tobě. Nechci, aby se mě dotýkal někdo jiný. Nechci líbat jiné rty než ty tvoje. A ten pocit mě rve na kusy.
Nic jsem nečekala a dostala jsem všechno.
Nejsem stejná. Změnils mě. A já tě za to chci nenávidět. Protože potřebuju víc. A vím, že to můžu mít. Stačí vkročit do neznáma a zahodit strach. Vykašlat se na obavy. Neposlouchat ty, co mi nerozumí. Prostě jen jít a neohlížet se. Aspoň jednou v životě udělat něco jen pro sebe.
Stojím na rozcestí a přemýšlím, kudy se dát. Tvýma očima vidím jasně. Přesto jsou chvíle, kdy váhám. Ještě pořád mám občas strach. Menší než dřív, to jo. Ale neustále se někde v dálce mihotá ta věta, která mě trápí od okamžiku, kdy jsem tě viděla naposledy. Že už to nejde vzít zpátky.

Žádné komentáře:

Okomentovat