Štědrá noc - napsal Jiří Ryvola

Autor: Jiří Ryvola

Stál na refýži nedaleko divadla. Byla zima a tma. Jen spoře blikající žárovka pohybující se sem tam sehrávala roli jakéhosi majáku. Na jízdním řádu zjistil, že tramvaj ujela před deseti minutami. Do místa přespání pojede až za hodinu. Co teď? Čekat nebo doufat ve štěstí v podobě taxíku. Vrátit se do zahuleného divadelního klubu se mu moc nechtělo.
Mezitím se objevila drobná postava v pánském klobouku zachumlaná do kabátu. Byla to žena, obličej schovaný za velkými brýlemi v tmavých obroučkách. Působila smutně a přesto trochu komicky. Když přišla blíž, řekl jí, že tramvaj jen tak nepojede. Odpovědí bylo kývnutí hlavou doprovázené třasem, který zřejmě neměl příčinu jen v zimě. Postupně zjistil, že se jedná o zadržovaný pláč. Pevná náruč pomohla.

Velké setkání - napsal Jiří Ryvola

Autor Jiří Ryvola

Poprvé jsme ho spatřil“in natura“. Mezi námi byl obrovský stůl se slavnostní tabulí. Raut k výročí
osvobození. Československá ambasáda ve Washingtonu, květen 1992. Byl obklopen hloučkem posluchačů. Snažil jsem se ho vyfotit svým novým fotoaparátem. Ne jako jednoho z mnoha, ale pokud možno samotného. Hlavně nenápadně. On si mě všimnul a usmál se. V tu chvíli jsem si připadal jako voyer. Cítil jsem potřebu to napravit a tak jsem se k němu prodral. Představil jsem se a dal mu vizitku. Jako omluvu jsem uvedl, že mám rád jeho knihy ze 60. let. Osobní poznání bylo pro mě svátkem.

Společná káva - napsal Jiří Ryvola

Autor Jiří Ryvola

Seina je přirozenou hranicí mezi dvěma světy. Pravý břeh je Paříž luxusu, divadel a tisku. Levý břeh

 je Paříž volnosti a ducha. Tento břeh svádí k toulkám mezi stánky bukinistů, knihkupectví a zejména posedávání po kavárnách. Především je to Saint – Germain – des – prés. Nemohl jsem tuto část minout, stejně jako magický trojúhelník hospůdek a kaváren. Místo setkávání bohémy včetně i té české.

Mat - napsal Jiří Ryvola

Autor: Jiří Ryvola

Už když jsem se blížil k místu setkání, tak jsem ji spatřil. Polorozpadlé zábradlí, na kterém seděla, kontrastovalo s drahou kabelkou ležérně hozenou přes rameno. Přivřené oči nastavené slunci, které rozehrávalo tiziánovou barvu jejích vlasů.
„Omlouvám se za drobné zpoždění.“Snažím se omluvit svoji téměř chronickou nedochvilnost.
„Ani nevím, nenosím hodinky. Nesluší mi.“Poslední slova už zaznívají v autě za nespoutaného mého smíchu. Otazník v jejích očích vyžadoval odpověď.
„Používám tu větu už skoro třicet let.“Podívala se a jen se usmála.
Kavárna Růže umožnila obsadit jeden ze všech pěti volných stolů. Během čekání na obsluhu vyndala z kabelky skicák a tužku.
„Nakreslete mi strom.“ Díky mému zaskočení pokračovala.

Eva - napsal Jiří Ryvola

Autor: Jiří Ryvola

Stála sama na peróně. Dlouhý módní kabát a na hlavě široký klobouk. Vše v barvách fialovo – zeleně-černých. V ruce, obepnuté koženou rukavičkou držela dámskou špičku se žhnoucí cigaretou. Přijeli jsme oba stejným rychlíkem. Ona zřejmě z Prahy. Já z dolního nádraží (asi kilometr).

Domů - napsal Jiří Ryvola

Autor: Jiří Ryvola

Léto končí a je krásný slunečný den. Takový, který dokáže jen babí léto. Léto od sakramentsky báječný baby. Volným tempem se blížím k mostu. Jedu domů, ale nespěchám. Vychutnávám si okamžiky, kdy listoví stromů, jako opona postupně odhaluje panorama mého města. Sluneční paprsky ozařují střechy domů a kostelů. Výjímkou není ani báně katedrály litoměřického biskupství. Dominanta odhaleného obrazu. Mám chuť zastavit a kochat se. Provoz za mnou, i když není hustý mi to nedovolí.