Fialoví - napsaly Barbora Týmalová a Aneta Neradová

„Mladý muži, mohu si k Vám přisednout?“
„Sure, babi.“
„Cože? To bude cesta…Pochybuji, že umí česky.“
„Máte tady ještě místo?“ zeptala se slečna, která právě přistoupila. Babička si jí prohlédla od hlavy až k patě a rezignovaně kývla. Kluk upřeně zíral, div mu netekla slina.
„Janě, kočko,“ mrkl na ni.
„Thx,“ řekla, posadila se a vyndala sluchátka.
„To si to mohla pustit nahlas, když to stejně slyšíme všichni.“
„Klídek babi. Lidem, co mají vkus, to nevadí.“

Háček aneb začátek příběhu - která z vět by vás přiměla číst dál?

Pomalu jsme se plížili lesem. Pevně jsem svírala ruce mých přátel. Kdyby mne teď pustili, nikdy v téhle tmě nenajdu cestu domů. Ze šrámů na nohou mi líně odkapávala krev. Kéž by tady jenom nebylo takové ticho...
Julie Provazníková

„Okamžitě mi to dej, nebo ti uříznu prsty,“ zamávala jsem jí nožem před obličejem. Myslela jsem, že se zblázním. Poslední kousek dortu mi nikdo jíst nebude!
Bára Týmalvá

Dveře otevřením zaskřípaly. Zvedla jsem oči od hrnku s kávou a uviděla ho. Usmíval se, v očích mu tančily jiskry a v ruce měl věrnostní kartičku.

Ivana Čuříková

Průšvih! Na tachometru 130 km/hod a manželovo horské kolo opouští střechu našeho auta.

Jitka Tužová

Hlava - napsala Barbora Týmalová

„Těšíš se na test?“ 
„Vůbec. Budeme spolupracovat? Ne, že to bude jako vždycky.“
„Neboj, všechno ti řeknu.“
„Dobře. Doufám, že mě nezklameš. Nutně potřebuji jedničku.“
„Buď v klidu, dostaneme nulu. Všechno vím, vždyť ses to učil.“
„Doufám, že nic nezapomeneš jako vždycky. Tu známku fakt potřebuji.“
„Kolikrát ti mám říkat, že nic nezapomenu? Známe se 17 let a ty mi pořád nevěříš.“

Slečna uprostřed noci - napsala Barbora Týmalová

 „Tady jsem a čekám na to, až mě unesete!“ křičel můj květovaný kostýmek, který ve tmě svítil na hony daleko.
Nenápadně jsem se ohlédla ke skupince dělníků. Viděla jsem v živých barvách, jak se zvedají a přibližují se.
Doufala jsem, že je to pouze má představa, která se nikdy nestane skutečností. S kamarádkou jsme si vyměnili ustrašené pohledy a já věděla, že myslí na to samé. Už jen při té představě jsem se klepala a měla slzy na krajíčku.

Jak jsem si přerazila zuby - napsala Barbora Týmalová

„Ach jo, ty jsi taková blondýna,“ povzdechl si táta při pohledu na rozlité mléko na stole. Otočila jsem se na něj a ukázala na své vlasy: „Připadá ti tohle jako blonďatá?“
„Ne, ale tohle,“ poklepal mi na čelo, „určitě blonďatý je.“ ¨
Protočila jsem oči a radši se dál věnovala utírání té spoušti u snídaně. Táta se jen zasmál, protože moc dobře věděl, že nevím, co mu na to říct.

Smutná princezna a kos - napsala Barbora Týmalová

Šíleně smutná princezna

Zhluboka se nadechl a vydal se ke královskému hradu. Celou cestu si představoval, jak asi vypadá princezna. Po celém království se říkalo, že je opravdu nádherná. Je to pravda? Co když bude tak krásná, že se nebudu moct soustředit a nerozesměju ji?
Honza cítil, že je čím dál nervóznější.
Před princezninou komnatou z něj úplně lilo. Vtom sluha otevřel dveře a on ji uviděl. Dívala se na něj s kamennou tváří. Tady snad vypotím celý rybník, pomyslel si.

Endemit - napsala Barbora Týmalová

Přišla jsem do kuchyně a spatřila dědu, jak si obmotává prst lepenkou.
„Proč si nevezmeš náplast?“ zakroutím hlavou.
Jen mávne rukou. Společně sedíme v kuchyni v tichém souladu. Oba hypnotizujeme koláč na lince. Kdo ho nakrojí? Čekáme, až to udělá ten druhý, protože nám bylo jasné, že ten, kdo to udělá, dostane vynadáno od babičky.
Děda se rozhodl provést taktický tah – přebít chuť na jídlo jiným jídlem. Z ledničky vyndal párky a smetanu. Zatímco párky mizely jeden za druhým a děda to patřičně zapíjel smetanou, nevěřícně jsem kroutila hlavou. Taková kombinace…