„Ne, ale tohle,“ poklepal mi na čelo, „určitě blonďatý je.“ ¨
Protočila jsem oči a radši se dál věnovala utírání té spoušti u snídaně. Táta se jen zasmál, protože moc dobře věděl, že nevím, co mu na to říct.
Pak se s námi rozloučil a odešel.
Ještě, že máme dneska prázdniny. Takhle po Novém roce bych do práce jako on nechtěla, pomyslela jsem si. Ale mohla bych tedy aspoň dělat něco do školy...
Hned jsem si začala připravovat snídani a svačinku, abych se do toho učení mohla pustit a nemusela pořád chodit pro něco k jídlu nebo pití.
Vše jsem pečlivě vyskládala na tác tak, aby to bylo osově souměrné. Dvě misky doprostřed, dva rohlíky na kraje, skleničky do horních rohů a do dolních marmeládu a jogurt. Když jsem to měla poskládané a neznervózňovalo mě, že je něco blíž k pomyslné ose, moje posedlost pravidelnými tvary byla uspokojena.
Když mi chyběly jen dva kroky do pokojíčku, otevřela jsem si dveře nohou a najednou ztratila rovnováhu. A nenapadlo mě nic lepšího než dát ruce nad sebe, aby se mi náhodou něco nevylilo. Dopadla jsem a poprvé za deset let, co tu bydlíme, jsem si uvědomila, jak moc tvrdá ta podlaha je.
Ležela jsem a upřeně pozorovala dva bílé kousky, které nápadně připomínaly moje zuby. Takhle nemůžu jít do školy. Jsem úplně nesouměrná. A navíc bez zubů ošklivá. Co budu dělat?
„Slyšela jsem nějakou velkou ránu, nestalo se ti nic?“
Zoufale jsem se podívala na mamku stojící ve dveřích a natáhla k ní ruku se zbytky svých zubů, dříve krásných jedniček. Ihned vyndala mobil a jeli jsme na polikliniku.
Zubař si vzal ode mě zuby a zkusil je tam nasadit. Vytryskly mi slzy. Došlo mu, že mi neumrtvil nerv, a tak to udělal. Pomocí dvou injekcí. Myslela jsem si, že to nejhorší už mám za sebou a že za chvíli už budu mít zuby jako předtím. Ale to jsem se mýlila. Bolelo to, i když to bylo umrtvené, a rozhodně to nebyla chvilka.
„Hotovo,“ řekl za dvě a půl hodiny.
„Teď bych měsíc radši nic nedělal a rozhodně s tím nejez nějaké tvrdé věci nebo maso. Ideální by byly jogurty, ale budeš je muset trochu ohřát, protože jsou ty zuby citlivé a mohlo by tě to bolet, když bys na to dala studené.“
Kývla jsem, podívala se do zrcadla a ulevilo se mi, že jsem zase nabyla své ztracené souměrnosti.
První, na co se táta zeptal, když přišel domů, bylo, proč je jogurt na topení. Mamka mu odvyprávěla vše, co se za ten den stalo. Zakroutil hlavou:
„Nechápu, jak můžeš být bruneta. Vždyť jsi blonďatější než všechny blondýny světa dohromady.“
Původní verze:
„Ach jo, ty jsi taková blondýna,“ povzdechl si táta při pohledu na tu spoušť rozlité mléko na stole. Otočila jsem se na něj a ukázala na své vlasy: „Připadá ti tohle jako blonďatá?“
„Ne, ale tohle,“ poklepal mi na čelo, „určitě blonďatý je.“ ¨
Protočila jsem očima a radši se dál věnovala utírání rozlitého mléka té spoušti u snídaně. Táta se jen zasmál, protože moc dobře věděl, že nevím, co mu na to říct.
Pak se s námi rozloučil a odešel. Ještě, že máme dneska prázdniny. Takhle po Novém roce bych do práce jako on nechtěla, pomyslela jsem si.
Ale mohla bych začít dělat něco do školy, abych toho pak neměla moc. Souhlasně jsem zakývala hlavou a začala si připravovat snídani a svačinku, abych se do toho učení mohla pustit a nemusela pořád chodit pro něco k jídlu nebo pití.
Vše jsem pečlivě vyskládala na tác tak, aby to bylo osově souměrné. Dvě misky doprostřed, dva rohlíky na kraje, skleničky do horních rohů a do dolních marmeládu a jogurt. Když jsem to měla poskládané a neznervózňovalo mě, že je něco blíž k pomyslné ose, mohla jsem vyrazit zpět do pokojíčku. moje posedlost pravidelnými tvary byla uspokojena.
Už jsem si představovala, jak mi to učení hezky půjde, když jsem si připravila tolik jídla. Dokonce jsem se na to začala i těšit. Na jídlo i na učení. Svraštěla jsem obočí. Já se těším na učení? To je nějaké divné. Šla jsem dál.
Když mi chyběly jen dva kroky do pokojíčku, otevřela jsem si dveře nohou a najednou ztratila rovnováhu. Natáhla jsem se trochu blíže dveřím, abych je otevřela dokořán, protože jsem se tam musela vejít i s tácem. Jak jsem se naklonila dopředu, moje druhá noha najednou nebyla na zemi. Po chvíli jsem si uvědomila, že vlastně padám. A nenapadlo mě nic lepšího než dát ruce nad sebe, aby se mi náhodou něco nevylilo. Dopadla jsem a poprvé za deset let, co tu bydlíme, jsem si uvědomila, jak moc tvrdá ta podlaha je.
Položila jsem tác vedle sebe a usmála se. Všechno zůstalo na svém místě. A mně se také nic nestalo. Akorát jsem cítila tupou bolest na břiše. To bude modřina, pomyslela jsem si. Kdyby tam nebyl ten práh, tak bych vyvázla úplně nedotčená.
Podívala jsem se před sebe s tím, že se zvednu. Ztuhla jsem. Ležela jsem a upřeně pozorovala dva bílé kousky, které nápadně připomínaly moje zuby. Takhle nemůžu jít do školy. Co budu dělat? Zvedla jsem se a sebrala nejspíše zbytek svých zubů. Když jsem se na ně podívala zblízka, nebylo pochyb, že to, co teď držím v ruce jsou části mých dříve krásných jedniček. Takhle nemůžu jít do školy. Jsem úplně nesouměrná. A navíc bez zubů ošklivá. Co budu dělat?
„Slyšela jsem nějakou velkou ránu, nestalo se ti nic?“
Zoufale jsem se podívala na mamku stojící ve dveřích a natáhla k ní ruku se zbytky svých zubů, dříve krásných jedniček. Ihned vyndala mobil a zavolala zubařce. Na nic jsem nečekala a oblékla jsem si první věc, co jsem ve skříni našla. Podívala jsem se na hodiny. 9:10, to už by tam nějaký zubař mohl být a nemusela bych na pohotovost.
Přijeli jsme na polikliniku a namířili si to k ordinaci mé zubařky. Ta na nás už netrpělivě čekala a oznámila nám, že se ty zuby musí přilepit zpátky a že přemluvila jednoho skvělého doktora, aby to udělal. Dovedla nás do jeho ordinace a pak mě i s mamkou opustila. Znervózněla jsem. Poprvé bez mamky u doktora, a ještě za takové situace. Nic horšího se mi snad ani nemůže stát. „Tak jak se ti to stalo?“ zeptal se mě. Co mu mám říct? Snažila jsem se vymyslet nějaký uvěřitelný scénář, abych nevypadala tak hloupě, ale nic mě nenapadlo. „Podklouzlo mi to na podlaze,“ zašeptala jsem. Nic neříkal, ale jeho pohled mluvil za vše. Podívala jsem se na hodiny. 9:30. To bych mohla být do půl jedenácté doma.
Zubař si vzal ode mě zuby a zkusil je tam nasadit. Vytryskly mi slzy. Došlo mu, že mi neumrtvil nerv, a tak to udělal. Pomocí dvou injekcí. Myslela jsem si, že to nejhorší už mám za sebou a že za chvíli už budu mít zuby jako předtím. Ale to jsem se mýlila. Bolelo to, i když to bylo umrtvené, a rozhodně to nebyla chvilka.
„Hotovo,“ řekl.
Oddechla jsem si a otřela si pot z čela. Zakručelo mi v břiše. Podívala jsem se na hodiny a bylo dvanáct. Vydechla jsem. Dvě a půl hodiny.
„Teď bych měsíc radši nic nedělal a rozhodně s tím nejez nějaké tvrdé věci nebo maso. Ideální by byly jogurty, ale budeš je muset trochu ohřát, protože jsou ty zuby citlivé a mohlo by tě to bolet, když bys na to dala studené.“
Kývla jsem, podívala se do zrcadla a ulevilo se mi, že jsem zase nabyla své ztracené souměrnosti. odešla jsem z ordinace. V čekárně jsem si musela sednout, protože se mi stále třásla kolena.
První, na co se táta zeptal, když přišel domů, bylo, proč je jogurt na topení. Mamka mu odvyprávěla vše, co se za ten den stalo. Zakroutil hlavou:
„Nechápu, jak můžeš být bruneta. Vždyť jsi blonďatější než všechny blondýny světa dohromady.“
