20. března 2019

Les z pohledu hříbku - napsala Tereza Přibilíková

„Jo, není nad ten můj krásný lesík,“ říkám si jen tak pro sebe, když mě probudí první sluneční paprsky, které proplouvají mezi větvemi stromů až sem dolů ke mně. Po ránu mám hlavu ztěžklou a nasátou včerejším deštěm. „Ale co, aspoň ještě povyrostu,“ povzbudím se a koukám, že nejsem jediný, kdo už vstal.
Soused datel již začal se svým ranním rituálem. Náruživě ťuká zobákem do kůry kmenů. Že ho z toho nebolí v kebuli?!
Jé, a tamhle na větvi už vidím další moji sousedku z vyšších lesních pater. Hladová veverka vyhlíží, do čeho by se zahlodala. Není jediná, kdo má hlad. I starostlivá liška už shání něco dobrého na zub. Aby ne, když musí nakrmit své malé chlupaté ratolesti. Avšak nejpilnější z nás jsou tady mravenečci. Od svítání už pracují na tom svém jehličnatém impériu. Podle všeho uvnitř trůní nějaká královna a všichni ji musí poslouchat.
Věru, nemají to lehké, ti mí sousedé. Ale jednu věc jim přeci jen závidím, a to možnost se hýbat. Oni nemusí stát zapíchnutí v zemi jak tvrdé y. Můžou projít celý les křížem krážem, vidět všechna ta vřesoviště a potůčky mně dosud neznámé… Kdybych tak mohl létat jako datel, hopsat jako veverka, nebo se aspoň plazit jako tady pan hlemýžď, který má sice jen jednu uslintanou nohu, ale aspoň se hne z místa. Je mým údělem být při zemi a ke všemu jen vzhlížet. Přesto však nepřestanu obdivovat krásu našeho lesního království. A, co to vidím?
Jakási osoba s košíkem a podivnou hučkou si to ke mně štráduje. Natahuje se a bere mne do rukou, proto spustím: „Dáte ty pařáty pryč z mého klobouku?! A na mou sličnou nožku už vůbec nešahejte, nestydo!“
To jsem dopadl, na kusy teď ležím v koši. No, takto jsem objevovat svět nechtěl.

Žádné komentáře:

Okomentovat