20. března 2019

Temperament v každém věku - napsala Caroline Kotníková

„Tak na téhle horské dráze jsme se s dědou tehdy poznaly, byly jsme ještě mladí...” povídá babička a mezitím kupuji lístky na tuhle starou, rezavou a na pohled nefunkční dráhu.
Později nastupujeme do málého vozíku a držíme se kinklajícího železného jištění.
„Hezkou jízdu,” přeje nám chlápek s cigárem v puse a odjišťuje vozíky.
Adrenalinový sešup začíná. Pomalu vyjíždíme nahoru a je slyšet každé otočení ozubených koleček jenž nás táhnou výš a výš.
Babička si radostně mne ruce a usmívá se. Jsme před spuštěním dolů, na obličeji mám vážný výraz, babička radostně trhá za jištění a směje se představě, že by to mohla být poslední jízda, jenom mě škádlí.
„Aaaa, Karolí, koukeeej, už jedeeem!” křičí a směje se.
Schovávám svojí hlavu pod její kabát a pak vykouknu. Má pravdu je to skvělé, nahoru a dolů, cestou dolů srdce skoro nebuší a všechny orgány se hrnou do krku, rychle zavírám oči. Nahoru se adrenalin zvyšuje a nervy jsou pocuchané, čekajíc na ten let bez tíže.
Naštěstí se blížíme k cíli, pořádně to s námi trhne, obě máme vyfoukané vlasy dozadu, motají se nám nohy jako opilcům, ale jsme na zemi.
Nakonec si uděláme radost cukrovou vatou.
Tohle byly babiččiny osmdesáté narozeniny.

Žádné komentáře:

Okomentovat