Ranní paprsky vklouzly oknem do místnosti téměř ve stejnou chvíli jako zakokrhání kohouta na protějším svahu. Anežka ležela schoulená ve své posteli. V důchodu už nemusela nikam spěchat. Měla ráda, jak si s Pepou poleží, pak si udělají oblíbenou snídani, Pepa dojde na nákup, ona bude vařit a pak si půjde každý po své práci. Ona na zahrádce a on kutit na půdu.
Kohout zakokrhal znovu. Ten zvuk v oblibě neměla. Vstala, zavřela okno a začala se oblékat. Dveře skříně zavrzaly a Anežka si uvědomila, že je Pepa nenamazal. Pohlédla na sebe do zrcadla. Bílé vlasy spletené do copu, aby se v noci nezacuchaly, byly stále husté jako dřív. Jen ta barva se změnila.
„Jak je možné, že jsem pořád stejná a přesto tak jiná?“ prolétlo jí hlavou. Byl to zvláštní pocit.
Roztáhla ramínka ve skříni, aby si vybrala své šaty. Ze skříně zavanula vůně prádla smíšená s jejím parfémem a toaletní vodou Pepy. Tady na chalupě měli skříň spolu dohromady.
