Hana Hermanová
„Tondo, koukej to dojíst!“
Snažím se nacpat si velké sousto kynutého knedlíku se švestkou do pusy, ale mazlavá hmota se mi jen lepí na patro a nechce se jí sklouznout do krku.
„Maminka ti udělala tvé oblíbené jídlo a ty se v tom takhle nimráš, nevděčníku. Víš, co, jí to stálo úsilí, sehnat skořici? Ale mladému pánovi to není po chuti. Nechtěl bys náhodou ještě mikroskop? Že by se ti v tom vrtalo líp!“
„Fando, nech ho,“ brání mě máma a položí tátovi smířlivě ruku na zápěstí, aby ho náhodou nenapadlo rozpřáhnout se k výchovnému lepanci. Sama taky moc nejí a její i tátova porce jsou bez skořice.
„Fando, já zapomněla odhlásit noviny! Mlíko jsem odhlásila, ale noviny ne! Jak jsme na to mohla zapomenout. Fando, nezlobíš se?“
Táta se zamračí: „To už se nedá nic dělat, Miládko, měla jsi toho v poslední době hodně.“
„A řekla jsi trenérovi, že v sobotu nepřijdu na zápas? Počítali se mnou, jsem nejlepší mládežnickej centr na celým Žižkově!“ ozvu se.
Máma jen omluvně zakroutí hlavou.
„To jsem si mohl myslet,“ přisadím si.
„Jak to mluvíš se svou matkou, mladý muži? To já kdybych takhle oslovil svou maminku, dal by mi můj otec a tvůj děd takovou, že bych proletěl těmahle prosklenýma dveřma a přistál až v salonu! Dokud tě živíme a šatíme, budeš se k nám chovat slušně, to ti povídám!“
„Fando, má telecí léta. Z toho vyroste!“
„Ty ho ještě bráníš!“
„Ty jsi taky vždycky neposlouchal rodiče, alespoň pokud jde o mě,“ řekne máma laškovně.
„A dobře jsem udělal, Miládko, dobře jsem udělal!“
Jiskřičky hněvu v tátových očích vystřídá mírný beránčí úsměv.
„Fando, hlavně nezapomeň zítra zamknout i dveře na verandu, víš, že nám sem pak leze kočka od sousedů. Minule nám nadělala v knihovně. Ty už zase kouříš, Fando? Počkej, udělám ti kafe, mám schovaný zbytek v kredenci. Ale neměl bys tolik kouřit. A ty už ty knedlíky nech, Tondo, zabalím nám to zítra na cestu.“
Zadání:
„Všichni znáte ty scény z amerických westernů, kde chlapi seděj okolo ohně. Vy víte, že nazítří bude přestřelka, protože šerifové už po nich jdou. Postavy popíjejí whisky z plecháčků a vyprávějí si takový: „Víš, já ti něco povím, říkal to už můj táta… že správnej chlap musí mít vždycky teplý prádlo.“ Takhle filozofují… a tím se zvyšuje napětí před závěrečným bojem... zatímco v jiné části příběhu by to vůbec nefungovalo,“ vysvětloval nám na Loučeni Milan Šteindler. A právě taková scénka "před bouří" je vaším úkolem.Jarka Rymešová
Zamyšleně se zadívala na dcerku. Ta seděla u pod oknem na tvrdé lavici, kolena pod bradou a cosi četla. „Karino, nech už tu knížku a pojď sem.“
„Mami, ještě kapitolu...“
„Co na tom čtení pořád máš? Měla by ses už konečně začít věnovat něčemu pořádnému. Řekla jsem, abys to odložila. Něco ti ukážu.“
„Mami...“
„Tak poslechneš nebo ne!“ Karina neochotně zvedla hlavu, ale i když zahlédla matčinu tvář, raději knížku zaklapla a přiloudala se ke stolu.
„Vylez na židli a sundej z police ten tlustý sešit. Vidíš? Tam nejsou žádný vymyšlený hlouposti. To jsou recepty. Ještě po tvý prabábě. Ukážu ti je!“
„To se ale skoro nedá přečíst. Ta prabába hrozně škrabala,“ zamračila se Karina na zažloutlé stránky s napůl vybledlým úhledným, ale podivně pokrouceným písmem.
„Však si na to zvykneš. Ten sešit je od teď tvůj. Uvidíš, jak se ti jednou budou hodit.“
„A k čemu?“
„Třeba abys jednou získala dobrého muže. Chlapi jsou na sladké, a tady je spousta receptů na ty nejbáječnější medové koláče a cukroví.“
„A mami,“ zeptala se Karina zadumaně. „Takže ty jsi tady na ty sladkosti taťku získala??“
Matka se pousmála. „No, ne tak docela. Víš, on vlastně zpočátku moc na sladký nebyl. Měl raději pořádný kus propečeného masa a víno. Ale naučila jsem ho to. A víš, jak si vždycky na všem, co upeču, pochutnává. Od nikoho mu tak nechutná jako ode mne.“
„Tak ale jak jsi ho vlastně získala?“
„ Jak? Vyhlédla jsem si ho. Byl ze všech kluků nejhezčí. Moc krásně zpíval a tancoval. Ale taky dříč to byl. Když jsem ho viděla, jak zacházel s dobytkem a pracoval na poli, mohla jsem na něm oči nechat. Víš ale co, zkus si raději něco přečíst. Třeba hned tady ty skvělé koláčky tety Agnes... „
Karina se začala poslušně prokousávat prabábiným i klikyháky. Koktavě četla: Va-... vaj... jo, vajíčka. Med. A tohle bude asi ... ne, tady to je určitě mouka..“ Dočetla a oddechla si.
„Jsi šikovná. Vidíš, že ti to jde. Dobře ho někam schovej. Je od teďka tvůj.“
„Ale proč mi ho dáváš? Ty ho už nepotřebuješ? Ty už jako péct nebudeš?“
„Moc se ptáš holka. To víš, že budu péct a vařit dál,“ smutně se pousmála a pohladila dcerku zlehka po hlavě. „Jenže já už skoro všechno znám nazpaměť. Ale ten sešit ti dávám teď, pro všechny případy. To jako kdyby se něco stalo, víš! Hlavně ten sešit hned někam dobře schovej!“
Karina chápavě pokývla hlavou. Mlčela. Bylo znát, že nad něčím usilovně přemýšlí.
„No, co bys ráda ještě věděla?“
„Mami, a to jsi si tátu namluvila tak, že jsi tohle všechno nosila?“
„Hned ne, ty hloupá. To jsem se nejdřív vždycky pěkně oblékla, navoněla , a pak jakoby náhodou chodila kolem jejich domu nebo jsem si vyčíhala, kde zrovna bude, a potom jsem se tam, samozřejmě taky úplnou náhodou, objevila.“
Karina se rozveselila. „Jo, mami, rozumím. A to jsi měla přitom vždycky oblečené šaty s velkým výstřihem?“
„Jak jsi na něco takového přišla?“ pohoršila se naoko matka a zahrozila jí prstem. „Já v tvým věku ještě ani nevěděla, k čemu takový výstřih je.“
„Mami, tak k čemu teda je?“ zajíkala se Karina i smíchy.
„Holka zvědavá, prostořeká!“ taky už se smíchem jí matka zahrozila prstem. „ No, ale jestli to teda chceš vědět, tak jo. Takový šaty to byly! Ale nech už těch řečí, a pojď mi pomoci.“
Karina ale ještě nehodlala ten slibně započatý hovor skončit. „Ty se máš, mami!“ podívala se smutně na svůj plochý hrudníček. „Já si možná ani muže nenajdu. Všichni kluci pálí jen za holkama, který mají prsa.“
Matka láskyplně přivinula dcerku k sobě. „Však ti taky narostou, neboj se. A když se ještě naučíš podle téhle knížky dělat všechny ty dobroty, budeš si mezi nápadníky vybírat. A určitě si mezi nimi vybereš toho pravého. Jako já!“
„A mami, jak to poznám? Jak jsi poznala, že táta je ten pravej? Protože začal jíst to tvoje sladký?“
Matka se zadívala oknem ven. „Pro tohle ne. Bylo to proto, že jsem poznala, že mu můžu věřit a ve všem se na něj spolehnout. Taky proto, že se u nás dokáže postarat a že nás ochrání Jako teď.“
„A mami, co když...“
Zakryla dlaní rychle dcerce pusu. „Přestaň už mluvit. A raději věř, že se ten pravý muž jednou najde i pro tebe.“
Vstala.
„Tak, teď už všechno víš. Podívej, jak už se slunce sklání nad Mojžíšovu horu. Čas pokročil. a je třeba napéct a navařit, než se chlapi vrátí. Od rána dřou na stavbě opevnění. Musí se na zítřek pořádně posilnit. Pojď, ukážu ti, jak zadělat těsto...“
Loučení před odchodem do vězení
Zuzka Kratochvílová
„Janičko, a dávej králíkům každý den čerstvou trávu.“
„Já vím, mami.“
„A nesmí být mokrá, nezapomeň.“
„Ano, neboj.“
„No, víš, že strejc Arnošt na to jednou zapomněl a všichni králíci mu pochcípali. To není legrace chovat králíky. Člověk se musí ohánět. Zrovna jako se slepicema. To víš, život na venkově je jiný. Ale buď klidná, na venkově budeš v bezpečí. Tam si na tebe nepřijdou.“
„Mami, prosím tě.“
„Nepros, a poslouchej. Hlavně ať neuděláš ostudu. Chovej se slušně a starším neodmlouvej.“
„Jo, jo, budu.“
„Tady jsem ti to pro jistotu všechno sepsala, abys na něco nezapomněla. No, nediv se, je to dlouhý seznam. Ale bude se ti do života hodit, dítě moje.“
Zuzka Kratochvílová
„Janičko, a dávej králíkům každý den čerstvou trávu.“
„Já vím, mami.“
„A nesmí být mokrá, nezapomeň.“
„Ano, neboj.“
„No, víš, že strejc Arnošt na to jednou zapomněl a všichni králíci mu pochcípali. To není legrace chovat králíky. Člověk se musí ohánět. Zrovna jako se slepicema. To víš, život na venkově je jiný. Ale buď klidná, na venkově budeš v bezpečí. Tam si na tebe nepřijdou.“
„Mami, prosím tě.“
„Nepros, a poslouchej. Hlavně ať neuděláš ostudu. Chovej se slušně a starším neodmlouvej.“
„Jo, jo, budu.“
„Tady jsem ti to pro jistotu všechno sepsala, abys na něco nezapomněla. No, nediv se, je to dlouhý seznam. Ale bude se ti do života hodit, dítě moje.“
Petr má těžkou autonehodu
Anna Vocelová„Tak co, už sis koupila ty nový plavky?“ ptá se Lenka a v kavárně míchá své latté.
„Ani mi nemluv. Strávila jsem na Chodově dvě hodiny, rozumíš, dvě hodiny místo oběda a nic,“ odpovídá Klára srkající americano s mlékem.
„A co budeš dělat? Vždyť za týden jedeme.“
„No, to nevím, asi ti budu dělat ostudu v těch loňskejch puntíkatejch.“
„Co mně, ale tomu svýmu Jakubovi aby ses líbila,“ pošťuchuje Lenka kamarádku. „Chápeš to, letos jedeme na dovču poprvé ve čtyřech.“
„Jojo, vždycky jsi buď někoho měla ty, nebo já, a ta druhá by těm dvěma křenila. Teď teprve to začne být jízda. Pamatuješ, jak jsme si to vysnily na základce? Společnou svatbu, děti ve stejné třídě, aby mohly opisovat úkoly,“ maluje si budoucnost Klára umouněná od malinového brownies.
„Už je dost hodin. Zkusím zavolat Petrovi, jestli nemá cestu kolem, abych se nemusela táhnout sockou,“ nadhodí Lenka. „A můžeme tě vzít samozřejmě s sebou, když jsi chudinka celá uchozená.“
„Uchozená, ale stále bez plavek,“ protočí oči Klára a jde zaplatit útratu za obě.
„Nebere to, tak jdeme na tramvaj.“
„Ani mi nemluv. Strávila jsem na Chodově dvě hodiny, rozumíš, dvě hodiny místo oběda a nic,“ odpovídá Klára srkající americano s mlékem.
„A co budeš dělat? Vždyť za týden jedeme.“
„No, to nevím, asi ti budu dělat ostudu v těch loňskejch puntíkatejch.“
„Co mně, ale tomu svýmu Jakubovi aby ses líbila,“ pošťuchuje Lenka kamarádku. „Chápeš to, letos jedeme na dovču poprvé ve čtyřech.“
„Jojo, vždycky jsi buď někoho měla ty, nebo já, a ta druhá by těm dvěma křenila. Teď teprve to začne být jízda. Pamatuješ, jak jsme si to vysnily na základce? Společnou svatbu, děti ve stejné třídě, aby mohly opisovat úkoly,“ maluje si budoucnost Klára umouněná od malinového brownies.
„Už je dost hodin. Zkusím zavolat Petrovi, jestli nemá cestu kolem, abych se nemusela táhnout sockou,“ nadhodí Lenka. „A můžeme tě vzít samozřejmě s sebou, když jsi chudinka celá uchozená.“
„Uchozená, ale stále bez plavek,“ protočí oči Klára a jde zaplatit útratu za obě.
„Nebere to, tak jdeme na tramvaj.“
