Krystalické Grónsko z pohledu ledního medvěda - napsali Alexandra Petříková Karpenková, Jan Flajžík, Petr Flajžík

Žral bych, až bych brečel. Od roku 2025 jsem nejedl, což je už deset dní. Vím, že lidi slaví Vánoce, takže je to do divočiny moc netáhne, ale nechápu, proč jsou zalezlí i tuleni, ti přece žádné Vánoce nemají. Celých těch deset dní se potloukám kolem zálivu, už mě z toho bolí tlapy. Obešel jsem ho patnáctkrát tam a patnáctkrát zpátky. Do vody se vlézt nedá, poněvadž je moc studená. Bóže, jak já bych jedl i ty havrany… Ale… co…? Co to jenom támhle…? Ha! Ne! Oběd! Bože, pane na nebi, támhle jde oběd! Obídku, počkéj, prosím, neutíkej mi! Já si jenom kousnu, neboj se, to nebude ani bolet! Haló, počkéj, už jsem skoro u tebe! Děkuju ti, pane bože, za dnešní sousto, které mě zachrání.

Alexandra Petříková Karpenková  

Můj nejzajímavější zážitek aneb jak na první úkol - radí Dana Emingerová

O čem psát? Míto co říct!!!
Kterýkoliv zájemce o můj kurz PSANÍ PODLE LUSTIGA musí na první lekci zvládnout Arnoštovo oblíbené zadání, a to napsat jednu stránku (kolem 1800 znaků) na téma MŮJ NEJZAJÍMAVĚJŠÍ ZÁŽITEK. Podstatou úkolu je si uvědomit, že čtenáře nezajímají něčí niterní úvahy o tom, zda bylo v autorově životě úžasnější to či ono. Příspěvek musí být zajímavý pro čtenáře. Psaní je hlavně o obsahu.
Občas vzniknou i absurdní kuriozity, viz níže... Možná se zasmějete. Ale prosím vás, takhle ne!

JEŽÍŠEK A GRADACE - NAPSALA ANNA VOCELOVÁ

PŘÁNÍ – sestupná gradace

„Milý Ježíšku, protože jsem byla celý rok hodná, přála bych si velké lego Harryho Pottera, kolečkové brusle, hodně oblečení, knížek a taky ten stříbrný prstýnek se srdíčkem, co na něj koukám cestou ze školy,“ píšu o první adventní neděli. Pomaluji obálku a dávám ji za okno. Snad si ho Ježíšek brzy odnese, aby to všechno měli. Loni mu to trvalo dva dny.
Čtvrtý den trůní obálka stále na svém místě. Třeba jsem toho přeci jen chtěla moc… A když je teď ta krize, jak říkají naši, třeba ani Ježíšek nemá neomezený rozpočet. Zkusím napsat jiný.

O Arance Demeterové a Zoltánu Arpádovi - napsal Marek Bucko

(ale stejně tak by to mohlo být o Ivetě Novákové a Pavlovi Novotném, Jane Smith a Johnovi Bakerovi…)

„Dobry den, páňy učitelko, ja du odhlasit našeho Dušána, že dnes nepříde do školy. Eržika řykala, že ma tu teplotu a červenej krk. Vevnitř. A že by jako neměl mezi vostátni, aby je nepokazil. My zme měli krályky, dostali tu Xylomontózu, měli červený krky a všichni zdechli. Mezi sebou se pokazili…“
Paní učitelka, posilňující se ve sborovně před začátkem vyučování kávou (a není se co divit, že se zazděným „prckem“) koukala nedůvěřivě na zodpovědného otce.
„Pane Arpáde, ale malý Dušan je paní Demeterové. Musí přijít ona, nebo rodinný příslušník! Vy ho nemůžete omlouvat!“
„Páni učitelko, já ho nepomlouvám, du ho jenom odhlasit, že dneska…“

Hledání české duše - napsala Bohuna Kopřivová

Francouzský institut v Praze 

Zúčastnila jsem se velice zajímavé diskuse inspirované knihou Nostalgie není nikdy lehká, kterou napsala paní Renata Líbal – česko-švýcarská novinářka. Tato útlá knížka je součástí mezinárodní edice Duše národa. 

Malý národ s velkou duší - napsala Sabina Prisender

Pro někoho je to náhoda, pro někoho osud. Kde a kdy a komu se narodíš, to si nevybereš. Nikdo si to nevybere. Možná jediný opravdový Fair play.
Narodit se do malého národa má spoustu výhod. Míň se od něj očekává. Nemusí se tolik omlouvat, za velikášské přečiny svých mocipánů. Málokdy udává tón. Spíš se přidá.
Narodit se do malého národa v srdci Evropy má výhod ještě víc. Ať jedete vlevo nebo vpravo, nahoru nebo dolů, pořád je to na konec světa ještě kus světa. K moři, k oceánu, k té hranici mezi životem a smrtí.

Výlet do "devadesátek" - napsal Marek Bucko

LÍZINA

Koukám v televizi na večerní zprávy. Ani nevím jaký kanál. Slyším:
„Po čtyřiceti dvou letech končí výroba vozu Tatra 815!“
V naší novodobé historii existovalo mnoho takzvaně kultovních nákladních aut. Tatry 111 a 148 kdysi postavily tuhle republiku. Tatra 815 v tom pokračovala. Co se týká silniční přepravy, dominovaly vozy LIAZ. V době svého vzniku nebyly špatné a za svou postupnou zaostalost oproti západní konkurenci nemohly ani ony, ani jejich konstruktéři. S jedním kouskem z konce produkce, typem 122.053 jsem měl tu čest čtyři roky a třistaosmdesát tisíc kilometrů brázdit české silnice i já.

Názvy pohádek - vymyslely Kateřina Surmová, Marie Rysová, Alena Zouvalová a Natálie Hovorková

Názvy pohádek podle předmětů ve třídě
Kateřina Surmová: Pohádka o popsané tabuli

Marie Rysová: O princezně z království židlí

Natálie Hovorková: Prodlužkový král

Kateřina Surmová: Neposedné rolety a okno špindíra

Alena Zouvalová: Goblin z elektrické zásuvky

Natálie Hovorková: Hejkal z repráku
Kateřina Surmová: Cvak a Blik

Marie Rysová: O světě za promítacím plátnem

Alena Zouvalová: Kavka, hrozny a internet explorer

STANICE VRCHLABÍ - napsaly Barbora Bilišňanská a Kamila Doktorová

Ve stanici Vrchlabí vystupuje maminka se čtyřletým chlapečkem a říká svému synkovi: "Nezapomeň pozdravit."
„Na shledanou,“ zakřičí klučina do kupé, kde zůstane učitel a bezdomovec. 
Učitel zamává: "Nashledanou."

Bezdommovec zabručí: "No, nazdar." A dodá: "Tady se člověk nemůže ani vyspat."
"Co se vám nelíbí? Byl to slušně vychovaný chlapeček."
"To určitě, byl to uřvaný fakan. Pořád něco mlel a tu hubu nezavřel."

"Byl zvídavý a měl chytré otázky."
"Koho to zajímá, když jsem celou noc nespal, co byla venku taková zima."
"Děti jsou naše budoucnost, je dobře, že se jim rodiče věnují a povídají si s nimi."
"No, může se ptát doma, tam ať rodičům klidně odpadnou uši z jeho keců."

Vánočka a Petřík - napsala Tereza Nováková

"Tady něco krásně voní!"
"Hm, to budu asi já. Nechci nic říkat, ale dneska jsem se krásně vypekla. A nakynula taky jedna báseň. Uvnitř "Na to bych se rád podíval. Jen bych ochutnal…"
"Ať tě to ani nenapadne, Petříku!"
"Jenom ždibíček! Maminka nic neuvidí, tatínek taky ne. Nikdo si toho nevšimne."
"Ale Ježíšek jo! Ten tě vidí, ty jedno zlobidlo. Jenom se mě dotkni a pod stromečkem nic neuvidíš!"

Vzpomínka na vůni - napsaly Alena Zouvalová, Anastassiya Astashkina a Natálie Hovorková

Vůně zimy
Anastassiya Astashkina

Probudila jsem se večer na gauči. 

“Zase se mi to stalo! Vždyť jsem si říkala, že jenom chvilku odpočinu.” 

Podívala jsem se z okna. Bylo úplně bílo. 

“Sníh!!!” vykřikla jsem nahlas. 

Otevřela jsem okno a sedla jsem si na parapet. Pocítila jsem krásnou čerstvou vůni sněhu a najednou jsem byla zase malá holčička: je mi pět let s pomáhám tátovi postavit ledovou skluzavku.

Oznamovatel - napsal Marek Bucko

Zadání:

Muž přijede k domu a na plotě uvidí roj včel. Zavolá hasiče. Než hasiči přijedou, včely se seberou a odletí. Muž tam stojí, ukazuje hasičům na plot a říká: „Teď tady byly..."

O týden později v centru města vidí hořet kontejner. Zavolá linku 150, přijede to samé auto s tou samou posádkou. Vyleze velitel zásahu a jeho první slova jsou:
„Zase vy! Sakra, chlape - ve špitále si můžete zaplatit nadstandart a mít celej pokoj pro sebe. Policajtů je jako mravenců ve špajzu, choděj pěšky, jezdí na koni, jezdí v autech, sedí na zadku 

ve služebnách. Když je zavoláte jen tak z plezíru, protože se hádáte se sousedem o jeho jabko spadlý na vaší zahradu, pořád jich zbejvá dost. Ale my jezdíme těžkým velkým autem plným vody a je nás 

v posádce čtyři a víc. To auto máme na některých základnách jenom jedno! A takový jako vy nás volaj kvůli ulítlejm mouchám a že doutná popelnice!!!“

Podivné shledání - napsala Natálie Hovorková

Šla jsem po ulici a najednou někdo zavolal mé jméno. Otočila jsem se a nic. Nikde nikdo. 

To bylo alespoň to první, co jsem si myslela. 

“Majo!” ozvalo se podruhé. Otočila jsem se tedy na druhou stranu. Zase nic.

 “Majo!” ozvalo se potřetí teď už naštvaně a hlasitěji. Podívala jsem se tedy směrem k zemi. Kočka.

Přesně takového kocourka jsem měla jako malá. Dostala jsem ho od rodičů, když mi bylo 10 let. Jednoho dne se ale ztratil. Už to bude skoro 20 let od Arisova zmizení.
“Asi jsem přepracovaná.” 

Zasmála jsem se myšlence, že slyším kocoura volat své jméno. Sehnula jsem se k němu, abych ho podladila. On se ale rozběhl. Když viděl, že za ním nejdu zastavil se a já opět uslyšela své jméno. “Majo!” Kolem mě nikdo nebyl. Také se začínalo šeřit. Nakonec jsem se rozhodla běžet za ním.

ŠLA JSEM PO ULICI... - NAPSALY ESTER VARGOVÁ, NATÁLIE HOVORKOVÁ, REGINA KNAPÍKOVÁ, VALENTÝNA HÁJKOVÁ a ANASTASSIYA ASTASHKINA

TEBE JSEM DLOUHO NEVIDĚLA 

Ester Vargová

Tuhle jsem takhle šla jsem po ulici a najednou někdo zavolal mé jméno. Otočila jsem se a naproti přes ulici matně vidím stát štíhlou ženskou postavu, která na mě zběsile mává.
„Kdo to sakra..“
„Ahoj Ester, to je mazec, tebe jsem doslova sto let neviděla.“ Dobíhá mě celá zadýchaná, pro mě zatím naprosto neznámá holka. Pár hnědých vlásků se jí lepí na vlhké lehce zapocené čelo a cení na mě od ucha k uchu svůj viditelně pečlivě udržovaný chrup.

JMÉNA POSTAV - NAPSALY ALŽBĚTA KÁNINSKÁ, EMMA PETIT, REGINA KNAPÍKOVÁ A VALENTÝNA HÁJKOVVÁ

Zadání: vymyslete dobré a špatné jméno pro následující listerární postavy:

1. Přísná učitelka
2. Mimozemšťan
3. Přepracovaný lékař
4. Úřednice za přepážkou

5. Fajn holka ze třídy

přísná učitelka: Agáta Fridrichová / Eliška Vocásková
mimozemšťan: E.O. / Pepík Vomáčka
přepracovaný lékař: Viktor Arazím / Kryšpín Šídlo
nerudná paní za přepážkou: Heda Kramerová / Eva Blažená
fajn holka ze třídy: Lujza Janků / Svatoslava Von Errenhardt
Alžběta Káninská

Jména postav

Zadání: vymyslete dobré a špatné jméno pro následující listerární postavy:

1. Přísná učitelka
2. Mimozemšťan
3. Přepracovaný lékař
4. Úřednice za přepážkou
5. Fajn holka ze třídy



Dobré jméno / Špatné jméno: 

Nanynka - napsal Jaroslav Valach

Svodka kriminální ústředny:

Z nespecifikované obce v Polabí je hlášeno násilí vůči farmářce N. 

Jmenovaná byla napadena při plnění svých pracovních povinností přímo na pozemku zelinářské zahrady. 

Ve svědecké výpovědi poškozená uvedla, že v důsledku rozepře s Josefem, zvaným Pepíček, jí tento ve stavu nekontrolovatelné zloby připravil o pomůcku ke sběru zeleniny. Pomůcka, bližším zkoumáním vyšetřovatelů určená a následnou expertýzou v laboratoři potvrzená jako košíček, byla zničena. 

Místo úhrady škody se podezřelý ukryl v armádním náborovém středisku.

FRANTA - NAPSALA REGINA KNAPÍKOVÁ, NATÁLIE HOVORKOVÁ, BARBORA PERNICOVÁ a MARIE RYSOVÁ

Přeju dobrej den, hele ty obroučky co jsem si tu posledně koupil, tak ty jsem přišel reklamovat, protože povězte mi, co to je za brejle, když ani nevydrží to když si na ně omylem sednu? Moje Růžena si ze mě dělala legraci, že už jsem holt starej a tlustej, večer v posteli jí to sice nevadilo, a hlavně že jsme k snídani měli zákusky, co zatáhla domů z firemního večírku. ale já vám povidám, to s těmi brýlemi je vaše chyba! 

FRAJER, PŘÍTEL A JINÍ - NAPSALI MATÚŠ ŠIMONČIČ, KATEŘINA SURMOVÁ, ESTER VARGOVÁ A REGINA KNAPÍKOVÁ

Frajer

Matúš Šimončič

Zobudil si sa na tvrdej posteli, otvoril oči do zahmleného rána a nevedel si si vybaviť kde si, ani čo je za deň. Panebože, to si sa zase opustil. Z dychu ti je stále cítiť to karibské brandy čo si pred rokmi dostal od otca na oslavu jubilea. 

“Brandy sa nepije, ale degustuje,” hovorieval. 

A ty, ako pravý rebel si tú fľašu do seba kopol celú. A podľa bolesti hlavy usudzuješ, že ti to nestačilo a bral si za vhodné zapiť to ešte niečím svetlým. Ty hovado. Čo by si myslel foter, keby ťa takto videl. Rozospanými páliacimi očami si prezeráš pochabú izbu. Lúpajúcu sa tapetu, ktorá svojou hnedožltou farebnosťou kričí: ”Česť práce súdruh, je rok 1970.” 

Všímaš si aj rozheganú lampu a tlstú, ešte drevom obloženú CRT telku.

MÓLO - NAPSAL MATÚŠ ŠIMONČIČ

Kráčam z obchodu s taškou plnou rohlíkov, šunky a lučiny, inými slovami: môj plzenský základ prežitia. Marcové počasie zaisťuje, že je už dosť teplo na to, aby som aj za západu slnka chodil po vonku len v ľahkej koženej bunde. Obloha naberá sýty fialový odtieň a vzduch je plný tej typickej jarnej sviežosti. Každý nádych ma prenáša späť v čase. Keď sme s kamarátmi počas karantény nevedeli čo od dobroty a tak sme sa len túlali lužnými lesíkmi popri Čiernej vode. Vždy som so sebou nosil svoj maskáčový bluetooth reprák a púšťal podmazy rôzneho druhu.