Žral bych, až bych brečel.
Od roku 2025 jsem nejedl, což je už deset dní. Vím, že lidi slaví Vánoce, takže je to do divočiny moc netáhne, ale nechápu, proč jsou zalezlí i tuleni, ti přece žádné Vánoce nemají. Celých těch deset dní se potloukám kolem zálivu, už mě z toho bolí tlapy. Obešel jsem ho patnáctkrát tam a patnáctkrát zpátky. Do vody se vlézt nedá, poněvadž je moc studená. Bóže, jak já bych jedl i ty havrany… Ale… co…? Co to jenom támhle…? Ha! Ne! Oběd! Bože, pane na nebi, támhle jde oběd! Obídku, počkéj, prosím, neutíkej mi! Já si jenom kousnu, neboj se, to nebude ani bolet! Haló, počkéj, už jsem skoro u tebe! Děkuju ti, pane bože, za dnešní sousto, které mě zachrání.
Alexandra Petříková Karpenková
Zadání: Popište stejnou scénu z pohledu číhajícího ledního medvěda.
Když jsem se ráno probudil, zjistil jsem, že mi kručí v břiše. Výprava norských polárníků už svůj účel splnila a moje biologické hodiny o sobě zase daly vědět. Naklonil jsem se přes okraj svojí kry, pod kterou se prohánělo hejno sleďů. Tři dva jedna akce. Ponořil jsem tlapu a pokusil se vytáhnout toho největšího. Ryby ale vycítily můj záměr, a tak mi snídaně uplavala těsně před nosem. Naštval jsem se a postavil se na zadní.
Periferním viděním jsem zahlédl, že na protější kře stojí něco, co vypadá jako příšerně vysoký tuleň. Neváhal jsem a skočil do vody vyzvednout si snídani. Až když jsem připlaval blíž, pochopil jsem, že to je nemožně oblečený člověk. Musel mít na sobě aspoň tři mikiny svetr a dvě bundy. Ani si nevšimnul, že se k němu přibližuju, jen stál a povídal si pro sebe.
Určitě přemítal o tom, jak je tady krásně, a jak se cítí oproti přírodě malinký. Tihle filozofové mají vždycky tuhé maso, ale hlad je hlad.
Vyskočil jsem na kru a provedl, co bylo potřeba.
Najednou jsem cítil, jak mi v krku něco zaskočilo. Lehl jsem na záda a začal se dusit. Ve snaze se zachránit jsem udělal dva kotrmelce a zaryl se hlavou do sněhu. Povedlo se. Po chvilce dávení do sněhu přede mnou vypadl výtisk National Geographic.
Jan Flajžík
Člověčí dieta
Co vám mám povídat, brum? Bejt medvědem není nic moc, ještě k tomu polárním. Co si neulovíš, to nemáš, navíc tě s trochou smůly zastřelí nejbližší Eskymák nebo se převrhne tanker s ropou, co jede kolem, pak se nenajíš už vůbec. Díky bohu za turisty, co sem občas přijedou, i když nevím, jestli nemaj zbraně. A zrovna dneska je ten den. Už jdu po jejích stopách asi tři čtvrtě hodiny a čekám, než se konečně zastaví a začne si prohlížet ty hory. Na tomhle místě to vždycky funguje. A dneska to není jinak. Sice na ní moc masa není, ale hlad se neptá. Kdyby tak věděla, že tu není sama. Ale je tak zaujatá krásnou přírodní scenérií, že bude snadná kořist. Dneska se já, paní medvědová a naše medvíďata konečně nadlábneme. Není v tom nic osobního, ale takhle tak to v přírodě prostě chodí. Za chvilku pořádně zařvu, vyběhnu z úkrytu, jako to dělám vždycky. Tak se ještě jednou rozhlídni, kámo. Tuhle chvíli si totiž budeš pamatovat do konce života.
Petr Flajžík
