Bajka na P - napsal Honza Flajžík

Po pizzerii poskakovali pracovití pizzaři. Průběžná poptávka představovala potenciální průlom. Pacholek Pepa pravidelně pobíhal po place. Poprvé posadil policisty pochůzkáře, povrchní pekaře, prodejce, pak přednostně pány politiky. Puntičkářský pizzař Petr prodal pod pultem poslední pomeranč, pak popošel připravit pokrm. Pytlík parmazánu prodělal poslední proužek. Přinesl proto poloprázdný popsaný písmeny PP. ,,Poslední parmezán" pomyslel. Pohlédl po place, pak poslepu posypal pizzu plnou palbou. Provedl pizzu pecí, pak pokrájel, připravil pro prezentaci. Pacholek přenesl pokrm plným placem posazeným policistům.

Cesta vlakem - napsali Honza Frajčík a Sandra Strejčková

V rychlíku číslo 2568 ve směru na Božetín přistoupila v 8:32 8.B směřující na exkurzi do muzea bramborových soch v Nejedlíně. Jak už to tak bývá, děti dělají hluk a ruší tím ostatní cestující. V kupé sedí taky manažér operátorů podlahových ploch Petr S. a krotitel odpadků Milan.
Děti v Nejedlíně vystoupí a vagon rázem ztichne. Najednou cestující slyší vlastní myšlenky. 

- ,,Jsem rád, že parchanti konečně vystoupily, můžu se konečně věnovat práci," vydechl Petr. 

Léto ve skříni - napsal Honza Flajžík

- Ahoj, hledáš tady něco?
- Čisté spodky, netušíš kam jsem mohl dát?
- Ty si dáváš do krabice vedle, tady jsme jenom my.
- Jsem to ale blbej, to bude tím, že je tak brzo. 

- Můžu ti dneska posloužit i já? 

- Promiň, dneska to nepůjde. 

- Jak nepůjde? Celý týden jsem se těšila, že si mě vezmeš.

- Promiň fakt to nejde, je červenec. 

- I v červenci mě potřebuješ. 

- Dneska ale ne, beru si sandály a tam se mi nehodíš. Ostatní by se mi kvůli tobě posmívali, že jsem typický Čecháček. 

Závod o vyhoštění - napsal Honza Flajžík

Byl příjemný zářijový večer a kromě mládí nás zahříval alkohol té nejhorší sovětské kvality. Baltské slunce už zapadlo nad rovinným krajem litevského venkova a my, výměnní studenti jsme i s našimi hostiteli vkradli na louku za městským hřbitovem. 

„V Litvě je velkej počet sebevražd, proto tu chlast tak omezujou, kdyby nás tu chytli měli bysme asi docela průser. Dokonce ani energeťák ti tu neprodaj bez občanky,“ vysvětlila mi Míša, které v té době bylo sotva patnáct. Hned na to do sebe obrátila zbytek plechovky.

Krystalické Grónsko z pohledu ledního medvěda - napsali Alexandra Petříková Karpenková, Jan Flajžík, Petr Flajžík

Žral bych, až bych brečel. Od roku 2025 jsem nejedl, což je už deset dní. Vím, že lidi slaví Vánoce, takže je to do divočiny moc netáhne, ale nechápu, proč jsou zalezlí i tuleni, ti přece žádné Vánoce nemají. Celých těch deset dní se potloukám kolem zálivu, už mě z toho bolí tlapy. Obešel jsem ho patnáctkrát tam a patnáctkrát zpátky. Do vody se vlézt nedá, poněvadž je moc studená. Bóže, jak já bych jedl i ty havrany… Ale… co…? Co to jenom támhle…? Ha! Ne! Oběd! Bože, pane na nebi, támhle jde oběd! Obídku, počkéj, prosím, neutíkej mi! Já si jenom kousnu, neboj se, to nebude ani bolet! Haló, počkéj, už jsem skoro u tebe! Děkuju ti, pane bože, za dnešní sousto, které mě zachrání.

Alexandra Petříková Karpenková  

Životní role - napsal Honza Flajžík

Hovím si na polici nad mísou a vím, že jsem další na řadě. Kdybyste mě neznali, jsem Váš čtyřvrstvý kamarád o velikosti 12 x 10 centimetrů. 

Když jsem byl ještě kus dřeva, přál jsem si být hercem a věřte, povedlo se to. Mám teď svou vlastní roli. Ona není teda tak úplně jenom moje, ale aspoň tu jsou se mnou jsou ti nejhebčí čtyřvrsťáci. O jednu roli se nás dělí dobrých 220 a všichni se těší až budou moct splnit svůj životní úkol. 

Já se těším tak napůl. 

Abych se vám přiznal, jsem trochu nervózní, co když mě nakonec použijou k utření podlahy nebo prachu a ne k tomu, k čemu mě vyrobili. A i kdyby mě použili, co když to zkazím a roztrhnu se v tu nejmíň vhodnou chvíli. 

Kluci z jiných rolí mi jednou vyprávěli o tom úžasným tobogánu, který nás čeká až přijde správný čas. Ten tobogán prý končí až v Hamburku. Už slyším, jak za dveřmi někdo křičí : ,,Bože já mám sračku. Neměl jsem to jíst!"

Tak teď nastal můj čas.

Dvě vejce - napsal Jan Flajžík

Ten den bylo v kuchyni rušno. Všechny ingredience ležely na stole a těšily se na to, jaké umělecké dílo z nich mistři kuchaři vyrobí. Byl tu hlávkový salát, který v jednom kuse vypadal, jako by měl mořskou nemoc, červená řepa, která se styděla úplně před každým, a na posledním stole ležely dvě vajíčka, která spolu vedla nenucenou konverzaci.

Odpoledne obyčejného teenagera - napsal Jan Flajžík

Ahoj zlato, jak bylo ve škole? Co ta písemka z matiky?
Úplně mega jsem jí zandal, takže pohoda, viděla jsi přece, že jsem včera drtil celej večer.
Vážně? No, to je skvělý, jestli to půjde takhle dál, tak ti možná s tátou vrátíme kapesný.
To by bylo mega, protože už mi začínaj docházet prachy. Musel jsem prodat svoje sneackers z posledního dropu.
Já ti občas nerozumím, co říkáš.
Ty červený boty, co jsem si koupil před týdnem... Měl jsem je tady na polici, víš jaký?
Aha, jo tyhle. Mně se moc nelíbily.

Duchovní pouť do mekky hipsterů - napsal Jan Flajžík

Cesta k Dederónům ještě nikdy nebyla tak napínavá. Asi si říkáte, že není možné tak prostý úkol, jako je dostavit se na festival Berlinale, nějak zkomplikovat? Ano je. Já jsem se rozhodl vydat se tam pěšky. Takže sledujte cestu obyčejného kluka, který se rozhodl uspořádat pěší pouť do německého hlavního města a cestou zbořit pár zavedených tabu o Češích a Němcích.