„V Litvě je velkej počet sebevražd, proto tu chlast tak omezujou, kdyby nás tu chytli měli bysme asi docela průser. Dokonce ani energeťák ti tu neprodaj bez občanky,“ vysvětlila mi Míša, které v té době bylo sotva patnáct. Hned na to do sebe obrátila zbytek plechovky.
Po chvíli jsme došli pod dva vysoké kaštany, které v šeru vypadaly jako dva obrovští strážci nočního klidu.
,,Tady se scházíme, když chceme být daleko od rodičů, nebo chceme pít,“ vysvětli nám jeden z průvodců Aurimas. Pochopili jsme, že si máme sednout, a tak jsme z tašky vytáhly zbývající lahve, mobilní reproduktor a udělali si pohodlí.
Netrvalo dlouho a naše mezinárodní skupina se začala dobře bavit. Poslouchali jsme hard bass, squatovali a debatovali o všem, na co v tom teplém podzimním večeru přišla řeč.
Asi za hodinu se na na druhém konci louky, asi 100 metrů od našeho stanoviště, zjevila dvě pronikavá světla a plíživě se k nám přibližovala. Není možné říct koho to napadlo prvního, nejspíš nám to projelo hlavou všem současně. První, a to vím jistě se ozval Aurimas:
„Policajti, pokud nás chytnou bude to strašnej průser. Sbalte všechno a zdrejte!“
Okamžitě jsme vypnuli hudbu a naházeli všechny odpadky do batohů, tašek, kapes a pěstí.
Světla už byla o dobrou polovinu blíž. Jako jeden muž jsme se otočili a vystřelili tmou směrem zpátky k městu. Adrenalin v naší krvi dosáhl maxima. Zastavili jsme se až u lampy veřejného osvětlení na začátku obce. Až teď jsme se byli schopni otočit a zjistit, že nás světla dohnala.
Pár důchodců na elektrických kolech nám s úsměvem pokynul na pozdrav a než jsme se nadáli, ztratil se v ulicích nočního města.
Životní role - napsal Honza Flajžík
Hovím si na polici nad mísou a vím, že jsem další na řadě. Kdybyste mě neznali, jsem váš čtyřvrstvý kamarád o velikosti 12 x 10 centimetrů. Když jsem byl ještě kus dřeva, přál jsem si být hercem a věřte, povedlo se to. Mám teď svou vlastní roli. Ona není teda tak úplně jenom moje, ale aspoň tu jsou se mnou jsou ti nejhebčí čtyřvrsťáci. O jednu roli se nás dělí dobrých 220 a všichni se těší až budou moct splnit svůj životní úkol. Já se těším tak napůl.
Abych se vám přiznal, jsem trochu nervózní, co když mě nakonec použijou k utření podlahy nebo prachu a ne k tomu, k čemu mě vyrobili. A i kdyby mě použili, co když to zkazím a roztrhnu se v tu nejmíň vhodnou chvíli. Kluci z jiných rolí mi jednou vyprávěli o tom úžasným tobogánu, který nás čeká až přijde správný čas. Ten tobogán prý končí až v Hamburku.
Už slyším, jak za dveřmi někdo křičí: ,,Bože já mám sračku. Neměl jsem to jíst!"
Tak teď nastal můj čas.
