Krystalické ticho Grónska - napsala Alexandra Petříková Karpenková

Nejsem polárník. Nejsem dobrodruh nebo adrenalinový sportovec, vlastně nejsem ani obyčejný sportovec. Nemám speciální vybavení na žádný sport, vyjma plavek. Na kole jezdím v obyčejném tričku, někdy i v šatech. To zaprvé. A zadruhé, nerada bych, abyste si o mně mysleli, že jsem kdovíjaký mudrc, ale doopravdy jsem přesvědčená o tom, že spousta úžasných událostí, které jsme zažili, spočívá v tom, že jsme kdesi uvnitř sebe byli schopni zachytit cosi jedinečného, co námi do hloubi duše pohnulo. A může tomu být tak bez ohledu na objektivní rozměry zážitku.
A tak se tyhle dvě věci nějak tak skloubily a stalo se, že jsem v minus dvaceti ve dvou mikinách, svetru, bundě, v podvlíkačkách, džínách, oteplovácích a ve dvojích rukavicích stála na jihovýchodním pobřeží Grónska těsně pod polárním kruhem a užasle zírala na zamrzlý záliv před sebou. 

Kdesi v ohromných dálavách na širém Atlantském oceánu se tyčily ledové kolosy jako siluety bílých hradů. Podél břehu byl led rozbitý, vypadal jako obrovské hrudky moučkového cukru v temně tyrkysové vodě. A všechno bylo – úplně nehybné. Krystalické ticho. Nikdy v životě jsem neslyšela takové ticho. Když nade mnou proletěli havrani, šum jejich křídel jsem slyšela, dokud nezmizeli. Jinak jen krev ve své hlavě.
Dívala jsem se na tu bílou dálku, na oceán, který poklidně spočíval přede mnou, ani nedýchal. U břehu, v těch obřích hroudách moučkového cukru se po dlouhé době hnula voda, jako by snad vyrovnávala tlak, když jí někde jinde ubylo nebo náhle přibylo, možná malým sesuvem, možná jen tak. Potichoučku zašuměla, pohnula krami a opět usnula. Jen se tak převalila na druhý bok. Jako by se oceán občas probouzel ze sna, zívl a hned se zas ponořil do hloubky, do naprostého ticha.
Tváří v tvář netečnosti polární přírody jsem cítila, jak je v ní člověk mrňavý, neužitečný a zbytečný. Je to nedostupná královna, která se ani nepohne, nepromluví na mě, ani se na mě nepodívá. Jenom je a nepozve mě dál. A přesto si jejího odmítání vážím nade vše. Vážím si toho, že velikost přírody smím ve své ubohé, neviditelné malosti jednou zahlédnout.