Pod přístřeškem z modrých ocelových nosníků to hučí jako v úlu. Betonové nástupiště barišálského přístavu zaplavili lidé a zavazadla. Na zemi se v klubkách vinou těžké, propletené řetězy a tlustá jutová lana, mezi nimiž se míhají bosé nohy, sandály, žabky. Ženy v barevných tunikách s volnými kalhotami salvár kamíz sedí v hloučcích, závoj orna jim splývá přes vlasy a ramena; stráží zavazadla a tiše spolu rozmlouvají. Muži v bílých háčkovaných pokrývkách hlavy, jaké nosí muslimové jižní Asie, nedočkavě přecházejí po nástupišti, jiní lelkují. Mezi nimi se proplétá prodavač dhutí s úhlednou hromádkou bavlněných pruhů s károvaným vzorem typu madrás, které si bangladéšští muži zavinují kolem boků, a míjí se s klukem s dlouhou tyčí, z níž visí chomáče růžové cukrové vaty. Z dočerna očazené mělké pánve karáí se line kořeněná vůně pomalu vařeného čatpati – směsi brambor, cizrny a bílého hrášku v omáčce z čili, kari a tamarindu. Na plechovém tácu leží úhledně vyrovnané pytlíčky s praženými arašídy a dětské žadonící ruce se po nich natahují.
.jpeg)
U nástupiště číslo 12 s dutým bouchnutím přistává čtyřpatrový říční parník a zaplňuje poslední volné místo. Hlavy těch, kteří nemají kam ustoupit, se instinktivně skloní před jeho zádí, jež vrhne na molo temný stín. Bzukot nástupiště na okamžik utichá, jen aby se vzápětí vrátil – ještě silnější, ještě naléhavější. Na beton s rachotem dopadá úzká lávka ze stlučených prken. Cestující se po ní začínají valit v obou směrech.
Podle jedné etymologické teorie název Barišál pochází z persko-arabského Bahr-e-Saval, moře otázek. Tady v deltě dvou himálajských veletoků nic nedrží svůj tvar dlouho. Řeky se větví, spojují a zase mizí, břehy ustupují a znovu se vynořují a půda pod nohama je spíše dočasnou dohodou než jistotou. Možná právě proto se tu lidé odjakživa ptali víc než jinde. A já, bidešiní, cizinka, v tom moři otázek stojím – klidná, bdělá, přítomná.
„Kón deš? Z jaké země jsi?“
Odpovím, že z České republiky. Mou odpověď následuje nechápavé zavrtění hlavou.
„Bámlá bolte páren? Umíte bengálsky?“
Přikyvuji.
Zvědavost se mění v úžas. Oči se rozzáří, hlas jihne. Po krátké odmlce proud otázek sílí.
„Kói? Odkud a kam jedete?“
„Bángládéše keno ešečhilen? Proč jste v Bangladéši?“
„Nám kí? Jak se jmenujete?“
„E ápnár ke? A tohle je kdo? Manžel? Mluví bengálsky? Děti máte?“
Dav se pomalu přesouvá na palubu. Opatrně našlapuji po úzké lávce, stoupám po kovových schodech, které pod nohama dutě duní. V přízemí a prvním patře už lidé sedí na rozprostřených rohožích a bavlněných plátnech. Někteří polehávají, lokty zapřené o cestovní tašky. Jiní útržkem smažené placky purí vytírají z oťukaných cestovních dóz poslední zbytky večeře. Děti se tisknou k matkám – některé už spí, jiné se ze všech sil snaží udržet oči otevřené.
Na horní palubě se lidé opírají o zábradlí a shlížejí dolů na nástupiště, kde ruch neutichá. Někteří se hlasitě baví se svými blízkými dole, kteří se přišli rozloučit. Jiní spěšně stěhují zavazadla do kajut. A další už odpočívají nataženi na postelích, jen proudění vzduchu nadzvedává závěsy kajuty a odhaluje střípky jejich životů. Loď je naplněná příběhy. A mezi nimi bidešiní – další postava, která se na pár týdnů stala součástí jejich světa.
.jpeg)
Okénko naděje a nečekaná pomoc
Ramena řeky Meghny se klikatí a objímají osamocené kusy země – ostrovy z himálajského úrodného bahna. Plujeme naprostou tmou. Jen občas se rozsvítí reflektor a kuželem pronikavého světla pátrá po hladině, zda se před přídí nepohupuje neosvětlené rybářské plavidlo. Plujeme celou noc. Nakonec přeplouváme mohutný tok napříč až do přístavního města Čándpur.
Hodinu před přistáním na naši kajutu důrazně zaklepe dozorce. Promneme ospalé oči, protáhneme ztuhlá těla. V přístavu nás vítá hvězdné nebe nad námi a obzor zahalený těžkými dešťovými mraky, v nichž se blýská.
Cestující se hrnou po dřevěné lávce ven a nasedají do přistavených vozítek, do nichž je lákají překřikující se řidiči. Naučeným vysokým krokem se vyšvihneme do omšelého kočáru zapřaženého za jízdním kolem, a vyrážíme směrem k vlakovému nádraží – kde železnice končí i začíná.
Okolí nádražní budovy je osvětlené. Jinak tma. Na kovových sedadlech sedí unavení lidé a netečně bloudí očima po nástupišti. Jiní, kteří na vlak nečekají, mají na perónu rozprostřený špinavý kus látky a už dávno tvrdě spí. Jejich domov je tam, kde je jejich rohož.
Přijeli jsme s dvouhodinovým předstihem. Vagóny Meghna Expressu na trase Čándpur–Čattagrám už stojí u perónu. Uvnitř vlaku je přítmí. Nakouknu pootevřeným okénkem dovnitř a vidím, že v uličce spí hlídač.
Nemáme ani rezervaci, ani jízdenku. Po hodině se konečně otevírá jediná pokladna. Náhlý pohyb vytrhává nádraží z letargie. Lidé se na přepážku okamžitě nalepí jako živá hmota, tlačí se a přelévají. Pokladní za sklem mizí v záplavě ramen a natažených paží. Jen jeho hlas, ostrý a podrážděný, se dere ven. Co chvíli se pokouší dav pacifikovat a vztekle se ohání po dědoušcích, kteří skrz mříž v okénku strkají své tlačítkové telefony, aby z nich pokladní opsal telefonní číslo, na které sami nevidí, nebo onen záhadný kód „ou-tý-pí“, bez něhož jízdenku nelze získat.
Pro vystavení jízdenky totiž musíte mít telefon se SIM kartou, na kterou po nadiktování čísla na přepážce přijde čtyřmístné jednorázové heslo – takzvané OTP. Našinci se takový úkon může zdát všední, ale v zemi, kde desítky milionů lidí nemají přístup k internetu a kde se gramotnost pohybuje kolem šedesáti až sedmdesáti procent, jde o téměř nepřekonatelnou překážku. Člověk si pak nezřídka musí mezi ostatními pasažéry najít dobráka, který jízdenku koupí i za něj.
Z dlouhé řady mě za paži vytáhne žena, z níž jsou vidět jen černé oči. „Ápu, ámár šonge ášun,“ osloví mě. Pojď se mnou, sestřičko. Únavou jsem tak otupělá, že nekladu odpor. Nechávám se vést. Zavede mě do ženské fronty, která ústí ke stejnému okénku – před námi stojí už jen postarší paní, zoufale se rozhlížející po někom, kdo by jí pomohl. Brzy přicházím na řadu.
„Kam?“
„Kói? Odkud a kam jedete?“
„Bángládéše keno ešečhilen? Proč jste v Bangladéši?“
„Nám kí? Jak se jmenujete?“
„E ápnár ke? A tohle je kdo? Manžel? Mluví bengálsky? Děti máte?“
Dav se pomalu přesouvá na palubu. Opatrně našlapuji po úzké lávce, stoupám po kovových schodech, které pod nohama dutě duní. V přízemí a prvním patře už lidé sedí na rozprostřených rohožích a bavlněných plátnech. Někteří polehávají, lokty zapřené o cestovní tašky. Jiní útržkem smažené placky purí vytírají z oťukaných cestovních dóz poslední zbytky večeře. Děti se tisknou k matkám – některé už spí, jiné se ze všech sil snaží udržet oči otevřené.
Na horní palubě se lidé opírají o zábradlí a shlížejí dolů na nástupiště, kde ruch neutichá. Někteří se hlasitě baví se svými blízkými dole, kteří se přišli rozloučit. Jiní spěšně stěhují zavazadla do kajut. A další už odpočívají nataženi na postelích, jen proudění vzduchu nadzvedává závěsy kajuty a odhaluje střípky jejich životů. Loď je naplněná příběhy. A mezi nimi bidešiní – další postava, která se na pár týdnů stala součástí jejich světa.
.jpeg)
Ramena řeky Meghny se klikatí a objímají osamocené kusy země – ostrovy z himálajského úrodného bahna. Plujeme naprostou tmou. Jen občas se rozsvítí reflektor a kuželem pronikavého světla pátrá po hladině, zda se před přídí nepohupuje neosvětlené rybářské plavidlo. Plujeme celou noc. Nakonec přeplouváme mohutný tok napříč až do přístavního města Čándpur.
Hodinu před přistáním na naši kajutu důrazně zaklepe dozorce. Promneme ospalé oči, protáhneme ztuhlá těla. V přístavu nás vítá hvězdné nebe nad námi a obzor zahalený těžkými dešťovými mraky, v nichž se blýská.
Cestující se hrnou po dřevěné lávce ven a nasedají do přistavených vozítek, do nichž je lákají překřikující se řidiči. Naučeným vysokým krokem se vyšvihneme do omšelého kočáru zapřaženého za jízdním kolem, a vyrážíme směrem k vlakovému nádraží – kde železnice končí i začíná.
Okolí nádražní budovy je osvětlené. Jinak tma. Na kovových sedadlech sedí unavení lidé a netečně bloudí očima po nástupišti. Jiní, kteří na vlak nečekají, mají na perónu rozprostřený špinavý kus látky a už dávno tvrdě spí. Jejich domov je tam, kde je jejich rohož.
Přijeli jsme s dvouhodinovým předstihem. Vagóny Meghna Expressu na trase Čándpur–Čattagrám už stojí u perónu. Uvnitř vlaku je přítmí. Nakouknu pootevřeným okénkem dovnitř a vidím, že v uličce spí hlídač.
Nemáme ani rezervaci, ani jízdenku. Po hodině se konečně otevírá jediná pokladna. Náhlý pohyb vytrhává nádraží z letargie. Lidé se na přepážku okamžitě nalepí jako živá hmota, tlačí se a přelévají. Pokladní za sklem mizí v záplavě ramen a natažených paží. Jen jeho hlas, ostrý a podrážděný, se dere ven. Co chvíli se pokouší dav pacifikovat a vztekle se ohání po dědoušcích, kteří skrz mříž v okénku strkají své tlačítkové telefony, aby z nich pokladní opsal telefonní číslo, na které sami nevidí, nebo onen záhadný kód „ou-tý-pí“, bez něhož jízdenku nelze získat.
Pro vystavení jízdenky totiž musíte mít telefon se SIM kartou, na kterou po nadiktování čísla na přepážce přijde čtyřmístné jednorázové heslo – takzvané OTP. Našinci se takový úkon může zdát všední, ale v zemi, kde desítky milionů lidí nemají přístup k internetu a kde se gramotnost pohybuje kolem šedesáti až sedmdesáti procent, jde o téměř nepřekonatelnou překážku. Člověk si pak nezřídka musí mezi ostatními pasažéry najít dobráka, který jízdenku koupí i za něj.
Z dlouhé řady mě za paži vytáhne žena, z níž jsou vidět jen černé oči. „Ápu, ámár šonge ášun,“ osloví mě. Pojď se mnou, sestřičko. Únavou jsem tak otupělá, že nekladu odpor. Nechávám se vést. Zavede mě do ženské fronty, která ústí ke stejnému okénku – před námi stojí už jen postarší paní, zoufale se rozhlížející po někom, kdo by jí pomohl. Brzy přicházím na řadu.
„Kam?“
„Do Čattagrámu.“
„Kolik?“
„Dva lidi.“
„Číslo?“
„Číslo?“
„Nemám bangladéšskou SIM.“
„Tak to si počkejte na straně.“
Rezignovaně poodstoupím, ale jen tak daleko, abych zůstala v zorném poli pokladního.
„No tak, slečno, čekejte, lístek dostanete,“ uklidňuje mě. Po kontaktu s cizinkou, tonoucí v moři otázek, pokladní zjihne.
Minuty míjejí, hodina odjezdu se blíží a fronta se povážlivě krátí. Nakonec se mě ujímá starší, hubený muž s kulatými brýlemi, který cestuje se svým synem a slepicí. Podávám mu bankovku v hodnotě pět set taka. Přidá ji k té své a zaplatí čtyři místa v třídě S_Chair.
Vítězství.
Padá z nás napětí. Všichni čtyři usedáme do vagónu. Slepice při dopadu na zem pod sedadlo mezi chlapcovy nohy zakvoká – a vlak se dává do pohybu, na čtyřhodinovou cestu deltou Bengálského zálivu.
„Tak to si počkejte na straně.“
Rezignovaně poodstoupím, ale jen tak daleko, abych zůstala v zorném poli pokladního.
„No tak, slečno, čekejte, lístek dostanete,“ uklidňuje mě. Po kontaktu s cizinkou, tonoucí v moři otázek, pokladní zjihne.
Minuty míjejí, hodina odjezdu se blíží a fronta se povážlivě krátí. Nakonec se mě ujímá starší, hubený muž s kulatými brýlemi, který cestuje se svým synem a slepicí. Podávám mu bankovku v hodnotě pět set taka. Přidá ji k té své a zaplatí čtyři místa v třídě S_Chair.
Vítězství.
Padá z nás napětí. Všichni čtyři usedáme do vagónu. Slepice při dopadu na zem pod sedadlo mezi chlapcovy nohy zakvoká – a vlak se dává do pohybu, na čtyřhodinovou cestu deltou Bengálského zálivu.
Nastupujeme do napěchovaného městského autobusu číslo 7, který se jen pomalu, za hlasitého troubení, prodírá dopravní špičkou bangladéšské metropole Čattagrám. Ze zadního rohového sedadla se zvedá muž a s úsměvem mi nabízí své místo. Ráda přijímám, abych se nemusela v prostoru pro stání mačkat s ostatními mužskými cestujícími. Sedám si vedle shrbeného staříka, naše těla se tisknou boky a rameny k sobě a v těžkém dusném vzduchu se potí.
„Pozor na ‚Ali Baby‘,“ obrací se na mě polohlasně muž, který mi před chvílí uvolnil místo, a posunkem ukáže k otevřenému okénku, kterým dovední zloději vytrhují cennosti z rukou nepozorných cestujících. Nepochybně ze stejného důvodu je většina čattagrámských motorových rikš uzavřena jako klec.
Po půl hodině jízdy jsme vyjeli z města a zamířili jsme k Bhátijári, pouhému bodu v mapě. Odtud však vede nejkratší cesta k hřbitovu lodí. Ten je schovaný za zástavbou domů, na pobřeží Indického oceánu.
Přesedáme do rikši. Řidiči bengálsky vysvětluji, že jedeme „tam, kde se rozbíjejí lodě“. Všichni cestující energicky přikyvují. „Ano, ano, ship breaking yard, to je tamhle před námi!“
Cestující se během jízdy střídají a mění se i jejich názory. „Nepustí je tam,“ míní jeden. „Ale pustí, vždyť jsou to cizinci,“ oponuje druhý. Rozporuplností mínění se však nenecháme vyvést z míry. Ne nadarmo se říká, že Bangladéš je země neomezených možností.
Míjíme obchody s lodním mobiliářem a rozebranými kusy vraků. Některé nabízejí rozličnou veteš, jiné obchody jsou jednodruhové – prodávají se zde lednice, záchranné vesty, čluny, dřezy, hasicí přístroje. Mezi nimi se mačkají dílny s kotvami, ventily, převodovkami, ozubenými koly. V mnohých dílnách se pracuje – frézuje, pájí, řeže, bez ochranných pomůcek. Do vzduchu se zařezává kovový ryk nástrojů, tupé rány a syčení autogenu. Na prostranstvích po zaniklých dílnách se popelí děti a z prachu vybírají měděné drátky. Po hlavní silnici a kolmých prašných cestách pendluje jeden náklaďák za druhým – prázdné míří k pobřeží, plné se vracejí zpět s nákladem, rozjíždějí se po hlavní silnici a pak uhýbají do některé z hal z vlnitého plechu na protější straně silnice.
V druhém největším bangladéšském městě a významném asijském přístavu Čattagrámu končí poslední plavbu třetina všech nákladních lodí světa, jen aby znovu ožily v upocených rukou dělníků.Míjíme obchody s lodním mobiliářem a rozebranými kusy vraků. Některé nabízejí rozličnou veteš, jiné obchody jsou jednodruhové – prodávají se zde lednice, záchranné vesty, čluny, dřezy, hasicí přístroje. Mezi nimi se mačkají dílny s kotvami, ventily, převodovkami, ozubenými koly. V mnohých dílnách se pracuje – frézuje, pájí, řeže, bez ochranných pomůcek. Do vzduchu se zařezává kovový ryk nástrojů, tupé rány a syčení autogenu. Na prostranstvích po zaniklých dílnách se popelí děti a z prachu vybírají měděné drátky. Po hlavní silnici a kolmých prašných cestách pendluje jeden náklaďák za druhým – prázdné míří k pobřeží, plné se vracejí zpět s nákladem, rozjíždějí se po hlavní silnici a pak uhýbají do některé z hal z vlnitého plechu na protější straně silnice.
V roce 1960 sem cyklon vyplavil řeckou loď M. D. Alpine. Nepodařilo se ji znovu dostat na moře, a tak po letech skončila rozřezaná místní ocelárnou. O dekádu později, po válce za bangladéšskou nezávislost, přitáhli sovětští inženýři k pobřeží další poškozenou loď – Al Abbas. Když ji v roce 1974 koupila firma Karnafully Metal Works, začal se psát příběh čattagrámského hřbitova lodí. Podél dvacetikilometrového pobřežního pásu se tak skoro bez povšimnutí zrodilo celé průmyslové odvětví, které dnes dává zemi polovinu její oceli.
Vystupujeme z rikši a vydáváme se do jedné z uliček, na jejímž konci je v mapě vyznačen „ship breaking yard“. Na ulicích jsou muži, ženy i děti. Škola, mešita, stánky s čajem a tabákem. Obyčejná bangladéšská vesnice. Po chvíli domky mizí a po obou stranách prašné cesty vyrůstají zděné ploty s ostnatými dráty, bariéry z vlnitého plechu a uzavřené brány. Na sebe nalepené areály společností, které se zabývají likvidací lodí: Arab Ship Breaking, Mostafa Group, S. N. Corporation jsou jen některé z nich.
.jpeg)
„Ná, mem, anumoti lágbe.“ Ani nápad, slečno, potřebujete povolení.
Krčíme rameny a odcházíme. Zkoušíme štěstí ještě několikrát, odpověď se však opakuje.
Vracíme se s nepořízenou zpět k hlavní silnici a pokračujeme podél ní až k další odbočce, která podle map vede k pobřeží. Vesnici střídají zdi a ploty. Zpoza nich se ozývají rány, dunění kovu, manévrování jeřábem, výkřiky dělníků.
Na branách visí cedule, které odmítají dětskou práci. Jiné hlásají zásady bezpečnosti – ochranné pomůcky, svářečské brýle, celotělové úvazky, zákaz kouření. Jinde zase stojí počítadlo dnů bez nahlášené nehody. Nepočítá – je dávno rozbité. To však nemění nic na tom, že každý týden tu někdo zemře a každý den se někdo poraní kvůli chronické nedbalosti bezpečnostních předpisů.
Cesta končí – slepá ulička, brána, jen malé okénko v plechu a za ním pár podezřívavých očí. Tady nejsme vítáni. Vracíme se zpět k silnici a pokračujeme podél ní. Nechceme se vzdát, a tak potřetí vplouváme do ulic. Znovu se opakuje ten stejný scénář. Ani skulinka, kterou by bylo možné projít až k pobřeží, nebo zahlédnout parník. Vyčerpali jsme všechny možnosti. Hřbitov lodí neuvidíme. Konejšíme se tím, že i tahle bezvýsledná výprava stála za to.
„Hello brother! Kón déš?“ volá někdo. Tuhle otázku slyšíme každý den nejméně desetkrát, proto se trochu neochotně otáčíme. Tentokrát ji však nesleduje obvyklé Čhabi tulben? Vyfotíte se se mnou? Mladík sedí na betonové skruži, šibalsky se usmívá a ptá se, zda hledáme vrakoviště. „To musíte tudy,“ ukazuje do úzké uličky za sebe. Světélko naděje se znovu rozsvítí.
Cesta končí – slepá ulička, brána, jen malé okénko v plechu a za ním pár podezřívavých očí. Tady nejsme vítáni. Vracíme se zpět k silnici a pokračujeme podél ní. Nechceme se vzdát, a tak potřetí vplouváme do ulic. Znovu se opakuje ten stejný scénář. Ani skulinka, kterou by bylo možné projít až k pobřeží, nebo zahlédnout parník. Vyčerpali jsme všechny možnosti. Hřbitov lodí neuvidíme. Konejšíme se tím, že i tahle bezvýsledná výprava stála za to.
„Hello brother! Kón déš?“ volá někdo. Tuhle otázku slyšíme každý den nejméně desetkrát, proto se trochu neochotně otáčíme. Tentokrát ji však nesleduje obvyklé Čhabi tulben? Vyfotíte se se mnou? Mladík sedí na betonové skruži, šibalsky se usmívá a ptá se, zda hledáme vrakoviště. „To musíte tudy,“ ukazuje do úzké uličky za sebe. Světélko naděje se znovu rozsvítí.
.jpeg)
A pak se před námi otevře pobřeží jako z jiného světa.
Mokrý písek se leskne ve svitu slunce, které se už sklání k obzoru. Asi sto metrů před námi stojí kolmo do mělčiny zaražená nákladní loď – kolos velký jako desetipatrový dům. Přesně uprostřed je přeříznuta jako bochník chleba. O několik desítek metrů dál stojí druhá část téhož trupu, jako krajíc z téhož bochníku.
Vzduchem se nese skřípění, řezání, tupé údery. Zvuky se odrážejí od kovových stěn, vracejí se v ozvěně a mísí se s výkřiky dělníků. Mezi troskami se pohybují jejich těla – drobná ve srovnání s kolosem nad nimi, a přesto neúnavná. Ruce černé od oleje a prachu vláčejí těžké ocelové pláty po písku, páčí je, řežou. Mezi nimi se proplétají toulaví psi. Po zemi se válí kusy rezavého železa, dráty, úlomky. A vysoko nad tou scénou se tyčí příď lodi, která ještě nedávno brázdila světové oceány.
Oči hlídačů nás upřeně sledují. Stojíme nehnutě, v tichém úžasu, jako by nás někdo přikoval k zemi.
Když se konečně osmělíme udělat pár kroků blíž, ozve se varovné zvolání. Už ale máme všechno, co jsme potřebovali. Ten obraz se nám vrývá nesmazatelně do paměti.
Sedím s ostatními ženami v přední části autobusu, namačkané tělo na tělo – a přesto ho pořád vidím. Kovový trup rozříznutý napůl, černé ruce vláčející ocel po písku, rez, olej, hluk nástrojů, který mi ještě vibruje v uších, těžká vůně kovu, potu a moře.
Postarší muslimská žena vedle mě mi mateřsky položí dlaň na stehno – suchou, teplou, poznamenanou léty práce. Mladá hinduistka mi starostlivě upraví šátek, který se mi svezl z ramene, a laskavě se na mě usměje.
V tom stísněném prostoru už nevnímám rozdíly. Stále jsem bidešiní, cizinka. A přesto, v tom moři otázek jsme si tak nečekaně blízko.
.jpeg)
