Kapre diem - napsal Martin Uhlíř

„Honem z vody.“
„Ale já ještě nechci.“
„Neschovávej se. Podívej se na tu rodinku, už se tě nemůžou dočkat.“
„Ale mně se nechce, tuším, že to nedopadne dobře.“
„Prosím tě, jsou svátky klidu a míru. Všichni se usmívají, co by se ti tak mohlo stát?“
„No, je mi divný, že z kamarádů, pro které jste přišel, se zatím nikdo nevrátil zpátky.“

Modrá je dobrá - napsala Noemi Trojanová

„No, to je nadělení! Co s tím vším? Vyhodit! Vše vyhodit! Do kontejneru! Nic nebudu třídit nebo se z toho zblázním. Nic si nenechám!“
„Mě jo.“
„Ne. Nic! Nebo dopadnu jako mamka.“
„Jednu věc si můžeš nechat.“
„Ne! Vše jde pryč. Nepřemlouvej mě!“
„Jednu modrou věc…“
„No jo, je pravda, že mamka měla modrou ráda…“
„Tak vidíš.“

„Ale proč zrovna tebe, modré je tu všechno.“
„Používala mě…“
„Opravdu?“
„No, občas mě vzala do ruky.“
„Tak vidíš. Občas. Vymysli jiný důvod, proč tě nevyhodit.“
„Nabídni mě Dagmar Urbánkové, ona mě vyšije. A vystaví a možná o mně i napíše.“
„Dobrá. Tebe nevyhodím.“

Třídní schůzky - napsala Renata Koblicová

Na dveřích konečně najdu 4. A. 

Od mých časů je tu všechno přeházený. Připadám si jako Kodet v Pelíšcích.
"Dobrý večer," zdravím a nevím kam s očima. Těkám pohledem po třídě a hledám, kam si nesednout. 

Ne, vedle Šlancový ne, už teď se tváří jak haloweenská dýně. Napadá mě, že dospělí na těch dětských židlích vypadají jak Berouskovic medvědi na motorčičkách. 

Dialog - napsala Zuzana Hrušková

„Prosím vás, netlačte se sem, vidíte, že už tu není místo.“
„No, kdybyste se trochu posunula, tak se ještě vejdu.“
„To teda nevejdete, uvnitř je úplně narváno.“
„Stojíme tu jak ve frontě na polívku. Já už to nevydržím.“
„Paní, nejste jediná, proč myslíte, že tu všechny trčíme?“

V divadle - napsala Sabina Prisender

"Jé, promiňte, já Vám tady asi zavazím, že?"
"No, ráda bych to vytřela pořádně."
"To je škoda, že to musíte dělat takhle před představením, to se asi pak dá čekat, že tu budete mít hodně lidí."
"Představení začíná v sedm. Je před půl sedmou. A já mám v sedm padla."
"No, ale pro ty, co jdou na dramaturgický úvod, začíná už v půl sedmé. Takže se Vám sem všichni nahrnou ještě předtím."
"Pani, já to tady dělám už dvacet let, Vy mi nebudete říkat, co a jak mám dělat. Ani kdy. Já sem v sedm už skoro doma. Mám do sedmi!"
"Jasně. Ale já Vám jen říkám, že by se to dalo zorganizovat i jinak, když je to tu tak těsný. Třeba když všichni v sedm už sedí v sále. To byste tady pak měla krásně volno!"
"Mám do sedmi!! Naschle!!!"

Vánoční dárek - napsala Sabina Prisender

Šedivé nedělní odpoledne ve starém měšťanském bytě nad Svratkou. Prosinec 1961. V obýváku je docela teplo.
Prcek hladí rám dřevěného krámku, který dostal k Vánocům, a pyšně chystá účtenky. Hra začíná. Rodina se postaví do řady. Otec zazvoní jako první.

"Dobrý den přeji, rád bych koupil dvě másla!"

"Nemáme."

"A sádlo?"

"Taky ne, možná příští týden."

"Tak na shledanou."

"Nashle."

Smích v auditoriu. 

"Dělá to výborně!" culí se otec.

Náhodné setkání - napsal Marek Bucko

Na tramvajové stanici se potkají gymnazista, průmyslovák a hezké děvče z ekonomky.

„Za holkou?! Né… Spěchám se domů učit… Zeptejte se mě radši na zdraví, jako to dělají penzisti! Kdy prosím vás? Jsem pořád v tý pitomý škole! Bůhvíjak mi to nejde, věčně zaracha. Kvůli prospěchu už mám zakázanej i fotbal a taneční. Což je průser, protože na fotbale se vždycky nějaká ta fanynka najde a taneční jsou jediný místo, kde můžu šáhnout na holku a nemusím jí půl roku nadbíhat…“

„A co v tý škole?“

Pozvání na kávu - napsala Zdenka Součková

„Pojďte dál Dášo, to jsem ráda, že jste přišla. Posaďte se u nás. Jé pozor, tady má náš kocour myš, ať nezakopnete.“
„Jste moc hodná Heleno, že jste mě pozvala. Nejdřív bych vás chtěla požádat, abyste mi neříkala Dášo, jsem Dagmar. Nepoužívám zdrobněliny, připadá mi to dětinské.“¨
„V pohodě, to nebude problém. Co kafíčko, dáme? Dneska jsem se vyprsila a upekla jsem bábovku.“
„Ano, kávu bych si dala, děkuji. Bábovku ne, sladké nejím. Myslím si, že to nejsou plnohodnotné potraviny, jenom vedou k obezitě.“
„Než uvařím to kafe, tak si můžete pohrát s naším kocourem, jmenuje se Leopold. Má moc rád návštěvy.“

Petr a Lucie 2024 - napsala Jaroslav Valach

Petr a Lucie

„Proč jsme tady?“

„Abychom unikli tomu zmatku na ulicích.“

„Proč jsme ale tady? To se tu skrýváme?“
„Ne, naopak, přišel jsem tě ukázat, ukázat vší pravdě...“
„Myslíš, že je vhodný čas? Doléhají sem zvenku sirény!“
„Žádné neslyším. Posaďme se tady na lavici.“

Krize pozdního věku - napsal David Brabec

"Já ti nevím jestli máš tohle ve svým věku ještě zapotřebí..." řekl si prošedivělý chlapík v šusťákovce za svítání. "Bolí tě záda, loupe tě v kříži a seš moc velkej srab na to, abys šel na operaci..." pokračoval, zatímco mu kapky potu stékaly po krku. "Fyzička žádná a síla už taky ne. Jo, když jsi to v 94 dělal poprvé, to bylo jiný," mumlal si sám pro sebe na své zahradě. "Au, ruce už skoro necítíš a na dlaních se ti dělaj mozoly."

Ale už jen dvě lopaty, aby zakryl vlasy a už jí nikdo nikdy nenajde.

Želva - napsala Kateřina Dobrovolná

"Promiň, už jsem tu!“
„Hm, to je dost. Bimbám se tady na zádech minimálně půl hodiny.“
„Už by ses mohl konečně naučit převrátit se zpátky z krunýře sám. Dřív se ti to párkrát povedlo, viděla jsem to na kameře, tak nedělej…“
„Noooo, víš..“
„No co?“
„Kdybych se převrátil sám, tak bys nepřijela domů.“

Záchrana před ohněm - napsala Sára Abboudová

Shon. Rozkazy. A už je to zase tady. Moje chvíle přichází. Poznávám štiplavou barvu kouře a praskavý zvuk. To jsou kulisy mého každodenního bytí. Nadšeně se rozvinuji do své plné délky v rukou zkušených hasičů, kteří se mnou přibíhají k místu katastrofy. Otevírá se mi pohled na rodinný dům, z jehož oken šlehají plameny a s velkou rychlostí hladově polykají vše, co jim stojí v cestě.
Nadšeně se vrhám dovnitř. Teď už je to na mně. Pocítím příliv velké síly a z mojí hlavice začíná proudit studená voda. 

Rozhodnutí - napsala Anastassiya Astashkina

Můj přítel není vrah, ani zloděj. Nikdy v životě by nikomu neublížil. Ale omylem udělal něco ilegálního. Nebudu vám říkat, co přesně provedl, protože musela bych napsat celý román. Prostě omyl. Byrokracie. Největší chybu svého života se snaží už rok vyřešit s právníkem, a dneska je ten den - přijde rozhodnutí. 

Zatímco přítel nervózně čeká na dopis, já musím být ve škole. 

Osudové setkání - napsala Edita Dvořáková

„Zdravím vás z Ria. S láskou M.“ 

Předčítal jsem stále dokola úhledné písmo na zažloutlém pohledu, který na mě náhodou vypadl z jedné zaprášené knihy během vyklízení půdy po babičce. Výhled zpoza sochy Krista na město, pobřeží omývané oceánem a horské vrcholy, které připomínají ženská těla ve vodě… vyryl se mi do paměti. Mohl snad pohled zaslat můj otec? Proč by nenapsal nic dalšího, jen tak krátký pozdrav?

V klášteře - napsala Markéta Fuková

„Ctihodná Matko, naše společné tajemství trhá moji duši,“ v slzách pronesla schovanka Klára.
„Daly jsme slovo! Nemůžeš porušit přísahu.“
„Mlčení se rovná lži. A já dál nemohu nést její tíhu.“
„Tvoje pravda zničí náš klášter. Promluvíš-li, nenávratně pošpiníš pověst řádových sester i zdejších schovanek! Zakazuji ti promluvit.“
Klára se pod tvrdým pohledem Matky představené zachvěla a odmlčela se.
Nitrem vibrovala věta: „Dělej pouze toliko, čeho jsi povinna.“

ROZHODNUTÍ - NAPSALA HANA ZELINGROVÁ

Klára se v čekárně s námahou postavila a mrskla nevraživým pohledem směrem k sestře, co potřetí až příliš hlasitě opakovala její jméno. 

“Jo, sluch mám v pořádku, jen prostě trvá než se rozpohybuju no,” zasupěla. Dnes svého lékaře překvapí. Po letech přesvědčování, že by měla jít na výměnu kyčle přichází poprvé sama rozhodnuta, že náročnou operaci podstoupí. Slyší samu sebe, jak potvrzuje termín. Přitakává, když se doktor ptá: "Co vás nakonec přimělo k rozhodnutí? Problémy se spaním, bolesti?”

Steak - napsal Marek Bucko

Jak je to dlouho, co jsme nebyli v restauraci? Ani nevzpomenu. Poté, co prohlásili restaurace za nepřátele green dealu, protože k úpravě pokrmů byla mnohdy třeba vysoká teplota, zbyly už jen ve skanzenech a rezervacích. A tam samozřejmě zamluvené na měsíce dopředu... 

Naštěstí jsme měli v práci soutěž: kdo nejméně zatížil svou uhlíkovou stopou pracoviště, vyhrál dvoudenní putovní pobyt ve skanzenu E50. Bylo to s projížďkou v benzínovém autě (ty zakázali ještě před restauracemi). 

Jak jsem přežila svou smrt - napsala Tereza Stolářová

Šla… Pomalu, rozvážně kráčela po chodníčku lemujícím břeh řeky.
Slunce začínalo hřát a svými mocnými paprsky probouzelo k životu všechno živé. V korunách stromů si ptáci prozpěvovali své první veselé písně a trávníky zdobily sněženky a krokusy. Ve vzduchu byl cítit příslib jara.
Stařenka se zastavila a pohlédla do dáli.

Nezestárneš - napsal Stanislav Rokos

Pavla probudil tlak v uších. Zkontroloval hodinky, bylo deset hodin večer, za okny tma, pilot sestupoval na přistání.
„Vyzvednu tě,“ řekla mu Klára do telefonu. „V Praze sice nebydlím už dlouho, ale na letiště ještě trefím.“
Pak zavěsila. Co čekal? Hodinový hovor plný sourozenecké lásky?

V devadesátém roce odjel do Španělska a šest měsíců trhal pomeranče. Vydělal si tak na letenku do Austrálie, kde pro změnu dalšího půl roku myl nádobí v restauraci. V Kanadě pracoval v lese.

PROCHÁZKA - NAPSALA BARBORA SVITÁKOVÁ

Jiříček ťape napřed. "Opatrně Jirko! drž se při kraji!" volám za ním. 

"Mami, maminko! Tady je zraněný zajíček!" 

Krčí se nad krvavou hromádkou u krajnice. "Chudáček, musíme mu pomoct," natahuje k němu ruku, a než jsem u něj, už laská sražené zvířátko po srsti. 

"Ne, Jirko, nesahej na něj," odtahuju mu ruku a hledám dezinfekci v batohu. "Nesmíš na něj sahat."