Vlahý jarní podvečer, děsná romantika. Ztemnělá řeka tiše šumí, ve vzduchu voní první květy japonských třešní. Konečně jsem se jakože nechala přemluvit, a jdu s Vilémem na rande. Vypadá to, že se asi dneska nechám políbit. A zítra bysme mohli na večeři… .
“Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil a voda je tu těžká, chladná, kalná, tmavá,“ recituje mi Vilém do ucha. Konečně ke mně naklání hlavu, blíží se k mým rtům, je tak pěkný…
„Á, něco se mi otřelo o nohu! A je to velký a studený a mokrý!!“ řvu jak pominutá. Vilém se tak lekl, že poskočil, očividně neví, co se mnou. To něco tiše vklouzlo do vody, tmavá hladina se ještě vlní. Vilém se na mě dívá nedůvěřivě, nic neviděl, ani neslyšel. Měl oči jen pro mě, to je v pořádku, ale teď vypadám jako hysterka. A zítřejší večeře je v ohrožení. Vypadalo to jako krokodýl, akorát to mělo delší krk. Vilém nesouhlasně vrtí hlavou.
Večeře až za tři dny, Vilém je pořád ještě ve střehu. Ještě mě ani nepolíbil. Ale aspoň už mi trochu věří, na gogle totiž psali, že v řece je „něco“. Rybáři hlásí potrhané šňůry, kolem řeky se ztrácí psi a kočky, a zmizely všechny divoké kachny.
