Alena nejprve protestovala, když se rodiče rozhodli přestěhovat sem, do toho zapadákova v pohraničí. Udělala jim pěknou scénu! Ale za rok stejně půjde do Prahy na vejšku, tak co? Chvíli to tady s nima vydrží. Mohla by tu mít i koně… A vila v obrovské zahradě měla své tajemné kouzlo. Prošmejdila ji celou. Když ve sklepení objevila starožitné zrcadlo, chtěla ho do svého pokoje. Zařídí si ho sama! Přece už je jí sedmnáct! Trochu zrcadlo oprášila a obrátila k sobě.
Hans Friedman nemohl uvěřit svému štěstí. V odrazu zrcadla se objevil člověk. Co člověk?! Dívka! A Jaká! Hans se zatetelil, když skrze zaprášené sklo hleděl do pomněnkových očí slečny Alenky. Ona Hanse neviděla.
Vynesla zrcadlo do prvního patra staré vily, opatrně omyla zašlý vyřezávaný rám a vycídila lesklou plochu. Pověsila zrcadlo na stěnu ve své ložnici. Přímo proti posteli. Portál se otevřel.
Hans vystoupil ze světa za zrcadlem a otřel se o dívčinu auru. Mňam! Alena se trochu zachvěla, jakoby se v pokoji náhle ochladilo. Přešla k těžkému litinovému radiátoru a otočila kolečkem na maximum.
Ona je krásná! Celá Rézi, dojímal se Hans, když ji ze všech stran okukoval. Vzpomínka na plavovlasou manželku, kterou léta týral a mučil a jednoho krásného večera ji docela uškrtil, mu vehnala slzy do očí.
Áach! Hans se blaženě protáhl. Takže je konec chudé stravě! Nechutným pavoukům, krysám a potkanům. Konec půstu! Jejich energie mu vystačila tak tak na udržení základních sil, ale živý mladý člověk bude mnohem výživnější sousto. Hans se těšil na půlnoční hostinu.
Když Alena zhasla lampičku, bylo půl dvanácté. Hans se protáhl portálem a vyčkával. Ani se nepomodlila, podivil se. Je tedy úplně bezbranná! Na sladká víčka mladé ženy začal dotírat spánek. Po chvíli už pravidelně odfukovala. Hans nasedl na dobře tvarovaný hrudník a zhluboka do sebe nasál esenci mládí. Jeho temnota se rázem zdvojnásobila.
„Aby se nezalknul!“ zahartusil za jeho zády známý hlas.
„Rézi!“ rozkašlal se, „Co ty tady? Jak to že jsi nešla tam?“ ukázal palcem ke stropu.
„Pán si nic nepamatuje? Přece, praštila jsem tě po hlavě litinovou žehličkou, když jsi mě škrtil,“ zasmála se Rézi. „A že to byla šlupka! Ta tvoje makovička se rozprskla až tadyhle na zrcadlo. Takže mě tam,“ mrkla na strop, „nechtěli.“
„Rézi, takže ty jsi to tenkrát přežila? To jsem nevěděl. Tak rád tě vidím!“
„Nekecej! Radši mi kousek uhni, mám příšernej hlad!“
„Nevím, jestli bude dost pro oba,“ zapochyboval Hans.
„Tys byl vždycky držgrešle!“ odstrčila ho Rézi sedla na dívčino vypracované břicho a hltavě se napila z pramene mládí slečny Alenky.
„Neblbni, přece si ji nevysajeme hned celou.“ Ale Rézi pila a pila a slečna Alenka se zavrtěla a najednou se ve spánku začala dusit. Vytřeštil oči do tmy.
„Tak už dost!“ zařval Hans a odtáhl Rézi od Aleny, která se vrávoravě posadila na posteli, třásla se, držela se za krk a sípala.
„Dorazíme jí,“ vykřikla rozjařená Rézi. Najednou se do ní vlila obrovská síla a její dosud mlhavý tvar zmohutněl a ještě více potemněl. Znovu se přisála Aleně k obličeji. Ubohá dívka už sotva dýchala, přesto se snažila bojovat s neznámou věcí, která jí drtila plíce.
„Hans, já chci i to její tělo, než vypustí duši!“ Zařvala Rézi a chytila Alenu kolem pasu.
„Tak ji sakra vem za nohy a táhni!“ ukázala překvapenému Hansovi směrem k zrcadlu. Hans si ještě loknul z Alenina hrudníku, pak uchopil zmítající se dívku pod koleny a všichni tři společně prošli portálem do světa za zrcadlem. Jeho lesklá plocha náhle zmatněla, popraskala a s řinkotem se vysypala z rámu. Brána se navždy zavřela. A slečnu Alenu už nikdy nikdo neviděl…
Zadání:
Napište příběh, který končí větou: A od té doby už je (ji, ho) nikdy nikdo neviděl.
