„Víš, normálně spolu nemluvíme, tak mě napadlo, že to zkusím takhle. V mojí představě. Třeba aspoň tady mi odpovíš,“ říkám jí nesměle a je to, jako by zrovna seděla vedle mě.
„No, tak se ptej,“ odvětí mi.
„Když jsem se narodila, táta prý utekl.“
„Ne, utekl hned, když jsem mu řekla, že jsem těhotná.“
„A jak ti bylo?“ ptám se zase.
„Nevěděla jsem co budu dělat. Bylo mi 19. Tvoje babička chtěla, ať jdu na potrat. To jsem se s ní pohádala a přestala se s ní bavit. Jak víš, znovu jsme se začaly stýkat až kvůli tobě, když ti bylo pět. Přišla jsem si tak sama. Tvůj táta neposílal alimenty a tak se často stávalo, že jsme neměly co jíst.“
„Jo, to si pamatuju. Třeba ty dva měsíce, kdy jsme jedly jen meruňky nebo jablka.“
„A pamatuješ si, jak jsi tehdy loupala ty poslední brambory co jsme měly? Bylo ti asi 6.“
„Myslíš to, jak jsi mi dala v obchodě na vyber, ze buď koupíme brambory nebo susenku?“
„Byla jsi tehdy tak dospělá. Nechala jsem te rozhodnout a čekala, co z toho bude. Vybrala jsi dobre, ale pak jsi chtěla pomáhat a z velkých brambor zůstaly malé oloupané kuličky a já se složila. Křičela jsem na tebe.“
„To neřeš. Už je to dávno. Bylo mi tě líto, když jsi vytahávala ty šlupky z koše a šla si je uvařit k obědu.“
„Ne!“ zastaví mě, „neměla jsem na tebe řvát. Byla jsi malá a chtěla jen pomoct. Je mi to líto, holčičko moje.“
Obejme mě a po tvářích nám tečou slzy. Po chvíli ticha se ptá ona mě:
„A co ta tvoje malá? Teď je jí 6 vid? Jaká je?“
„No, dává mi pěkně zabrat.“
Obě se začneme smát.
„Pamatuju si, jak jsi mi říkala, že až budu mít svoje děti, pochopím to. A teď je to tady. Mám dojem, že mi vrací všechno, co jsem dělala já tobě. Byla jsem pěknej lump co?“
„Ty seš pitomá .. říká mi a směje se u toho. Já te cepovala, abys byla poradně vychovaná.“
„… a já jsem jen potetovaná, s modrýma vlasama a nedělám to, co si TY myslis, ze je správný viď…“
„Tak tohle jsem rict nechtěla.. ale když už to říkáš.. tak jo! Takhle nežiješ dobře.“
„A jak se má podle tebe žít dobře?“
„Však ty víš co je správný. To není podle mě.. to je podle bible, děvenko.“
„No jestli myslíš, že správný je zůstat s manželem, kterej me mlátí jen proto, ze jsem si s nim slíbila před bohem věrnost, nebo s manželem, kterej me podvádí, tak to se pleteš. Ve finále jsem stejně nezadala o rozvod já.“
„No ale to se nemůžeš divit, když se do vseho vrháš po hlavě. Vybíráš si prostě blbě.“
„Tak to není, a ty to DOBRE víš. Zakazovala jsi mi vídat se s někým i když mi bylo 18, tak jsem to dělala tajně. Co jsi jako čekala? Že budu panna až do 30? Že budu tři roky s někým chodit zatímco mi stojíš na každým rande za zády? To jsem udělala poprvé a podívej jak to dopadlo,“ odmlčí se. „Ne, jen jsem nechtěla, abys skončila jako já.“
Otevírám oči. Takhle jsem se s ní bavit nechtěla. Chci jí mít jako skvělou alespoň v představě.
Zavřu oči a doufám, že tam ještě čeká.
Nečeká. „Promiň,“ zašeptám, utřu si slzy a dopiju kafe.
