Jak nás krab na chilli, ještěrky a rizoto s překvapením dohnaly zpátky k čínským polívkám - napsala Jasmin Carmel

Zhluboka se nadechnu a nasaju místní vůni, kombinaci smaženého street foodu, exotických květů oleandru a týden starých odpadků. Spokojeně se usměju, ale znechuceně přitom nakrčím nos. 

Singapur je velmi specifické město, napůl fascinující místo technického pokroku a architektonických skvostů, někde spíš jedna velká páchnoucí skládka. 

Nový začátek - napsala Jasmin Carmel

Nevěděla jsem, do čeho jdu, ani co mě čeká. Ale jedno mi bylo jasné – tohle, je nový začátek. 

„Třído, tohle je vaše nová spolužačka, Jasmin Carmel. Buďte na ni hodní a vezměte ji mezi sebe. Jasmin, posaď se tady.“ Učitelka mě jemně popostrčí dovnitř a ukáže na místo v první lavici. Rozhlížím se po davu nových tváří a srdce mi divoce buší. Ozve se pár pozdravů, a pak je ticho, všichni si mě zvědavě prohlížejí.
Ztěžka polknu a jdu se posadit na své nové místo vedle děsivě vyhlížející gotičky. „Ahoj,“ osloví mě hlubokým hlasem. „Normálně tady sedí Mila, ale zatím tu můžeš být místo ní.“
„Jo, dobře…d-díky,“ přikývnu. Shrbím záda a stáhnu se do sebe. Hlavně nikoho neotravuj, zní mi v hlavě. Musím se přesunout někam, kde nebudu nikomu překážet. Nechci, aby mě zase někdo nesnášel, nesmím zas všechno pokazit hned na začátku…

Spisovatel a Múza - napsala Jasmin Carmel

Mladý spisovatel si marně lámal hlavu nad pokračováním svého románu.
„No tak, Múzo moje, kde jsi, abys mě políbila? Potřebuji inspiraci…“
Marně volal a marně prosil, půvabná nymfa si lebedila na obláčkové duchně a zlomyslně pozorovala autorovo trápení. 

„To víš že jo, ještě abych ti to zase ulehčovala. Většinu práce jsem udělala za tebe, je načase, aby ses konečně začal taky snažit sám.“

Poučení: Občas se na tebe Múza prostě vybodne.

Jak nepsat můj nejzajímavější zážitek aneb Můj den v zoo - napsala Jasmin Carmel

Ráno jsem se vzbudila v 7:15, když mi zazvonil budík. Vstala jsem z postele a šla si do koupelny vyčistit zuby. Přemýšlela jsem, jestli se stihnu i osprchovat, ale pak jsem došla k názoru, že hodina a půl mi na to fakt nestačí. Takže budu muset jít ven s mastnou hlavou, pecka.
Tvl, to je fakt vopruz ale, vůbec, nějaká blbá zoo… to byl zas nápad tý krávy úči zase někam vyrazit…
No, co mi zbejvá, absenci ve škole mám fakt vobří, takže na školní akci prostě bejt musim. I když je to takovej vopruz…

Vídeň, město klasické hudby a vyhlášeného Sacher dortu s nejstarším Židovským muzeem na světě - napsala Jasmin Carmel

Foto: Andreas Praefcke

Když se řekne Vídeň, asi si vybavíte především velkolepé muzejní galerie, vyhlášený Sacher dort a zábavní park Prater. Historie hlavního města Rakouska ležícího na severním cípu země je však mnohem bohatší a nabízí víc. Domov velikánů jako Schubert, Strauss nebo Mozart. Myslitelů jako Freud či významných politiků jako Metternich. Nikoho asi nepřekvapí, že tohle kulturní město se pravidelně umisťuje v žebříčku měst s nejlepší životní úrovní. 

Interview s autorkou knihy Vyvrhelka - napsala Jasmin Carmel

Jasmin Carmel se objevila na literární scéně jako mladá krev mezi známými autory  Dívka s velkými sny a ambicemi je autorkou nové, částečně autobiografické knihy Vyvrhelkazabývající se šikanou, se kterou má studentka Jasmin osobní zkušenosti.

1/ Vaše kniha se právě objevila na pultech obchodů. Představte nám ji ve dvou třech větách.

Vyvrhelka je z velké části autobiografická kniha, která zachycuje hrdinčino, alias moje dospívání a šikanu na základní škole. Jasmin je zvláštní dvanáctiletá dívka s vlastní hlavou, která právě nastupuje do šesté třídy, do nového kolektivu. Má neobvyklé názory a zájmy, které ale nejsou všem spolužákům po chuti… Je to příběh holčičky, která se postupně mění v ženu, avšak nenávist okolí, se kterou se setká, ji semele víc, než mohla tušit…

2/ Komu byste svou knihu doporučila? Kdo bude váš typický čtenář? Komu udělá radost? 

Ejn Gedi - domov kozorohů, vzrostlých baobabů a úkryt krále Davida - napsala Jasmin Carmel

Izrael je fascinující zemí, v níž se snoubí moderní život s tisíciletou historií a kde vás přivítá srdečná atmosféra místních obyvatel. Naše kroky směřují do jedinečného místa – do Ejn Gedi. Tento kibuc je jen jedním z mnoha v Izraeli, přesto patří k těm nejpoutavějším a nejkrásnějším.Kibuc Ejn Gedi byl založen v roce 1953. V této oáze života uprostřed pouště najdete botanickou zahradu, Ejn Gedi Eco Park i hotel, ve kterém můžete zůstat přes noc.

Láska nadosmrti - napsala Jasmin Carmel

Žila, aby malovala. Malovala, aby žila. 

Lajla byla umělkyně tělem i duší. Vizuálně skoro až odpovídala malířskému stereotypu - piercingy na obou uších i v nose, barevné dredy smotané do ledabylého drdolu, ruce potetované pestrými květy a ornamenty. Roztrhané volné rifle, bílé tílko, věčně zamazané od barvy, a zelenomodrá kostkovaná košile, plus na nohách léty jeté, avšak stále funkční conversky. 

Ohlasy na literární dílnu v Kostelci nad Černými lesy - napsaly Tereza Nováková, Jasmin Carmel, Zdena Součková, Radka Vodičková a Satya V. Helusová

Během víkendu v Kostelci nad Černými lesy jsme procestovali zámeckou renesanci a baroko. Poznali rod Smiřických, Budilovu vilu od architekta Fragnera, kostelík Jana Křtitele, malíře a sochaře Zdeňka Hůlu, pivovar a kavárnu Modré dveře.
„Není větší síly než opravdová zbožnost”, zní heslo rodu Smiřických. Ale já jim to trochu poopravím.
Není větší síly, než přátelská parta a společný zájem, v našem případě tvůrčí psaní, které nás všechny naplňuje a baví.
Není větší radost než se podělit o slova a příběhy, které vzešly z nás a zároveň z nějakého těžko definovatelného časoprostoru, do kterého občas pracně pronikáme (hlavně když sedíme nad prázdnou stránkou), a když už tam vnikneme, tak se velmi neradi necháme odtud vytrhovat.
Ale když jsme pospolu, tak je ten časoprostor nějak dostupnější a otevřenější a to je vzácný jev a pro mě velký dar, větší než všechny poklady světa.
Nataša Richterová

---

Zkáza... nebo spása ohněm? - napsala Jasmin Carmel

100+1 Milostná dobrodružství Elišky Smiřické

„Eliško! Otevři dveře, nebo je vyrazíme! Nemáš šanci, vydej se nám po dobrém.“ Jindřich Slavata buší na dubový vchod do zámeckého sklepa. 

Je 1. února 1620. Eliška Kateřina Smiřická, nepříliš půvabná kulhavá šlechtična, se ukrývá ve sklepení Jičínského zámku. Chrání ji jen pár mušketýrů, zbytek vojáků, kteří tvořili ochranný val kolem hradu byli staženi. Kým? Špeh k urozené lady pronesl zprávu, že zrádcovská městská rada otočila ve prospěch druhé strany. Strany věznitelů, kterým v žilách koluje stejná krev, jako jí. 

Velký plán - napsala Jasmin Carmel

„Víš, že podle místní legendy skrývají tyhle dveře cestu k pokladu?“ Toho jarního odpoledne, jsem se s kamarádkou rozhodla vyrazit na prohlídku Kosteleckého zámku a jeho okolí. Mirka studuje v Olomouci, a tak se moc nevídáme, ovšem když už se jednou za sto let konečně rozhodne podniknout několikahodinovou cestu, aby mě navštívila, chce vidět všechny místní památky. 

Vždycky jí znuděně odpovídám, že na Kostelci nad Černými lesy toho moc zajímavého není, ona mě však pokaždé odbyde svým věčně veselým tónem:

Jak mě vidí tužka, když píšu - napsala Jasmin Carmel

Au, netlač tak na mně! 

Hrůza, je to tady zas. Dostala nějaký ten svůj geniální nápad, a musí si ho ihned napsat do zápisníku. Její paměť nové myšlenky asi moc dlouho neudrží, bere mě totiž do ruky každou chvíli. 

Beztak z toho zase vyleze nějaká slátanina, která celou svou existenci proleží mezi čtyřmi stěnami tmavé zásuvky. Některá díla dokonce později končí v koši. Ale no tak, jau! Ovládej se trochu! 

Dobeška je pro mě droga - napsala Jasmin Carmel

16. března 2019, dvanáctiletá Jasmin

Konečně je to tady!
Dnes, už potřetí, budu číst v divadle Dobeška! Když jsem tady stála poprvé, bylo mi dvanáct. Byla jsem natěšená, ale i nervózní. Nemohla jsem tomu uvěřit. Opravdu budu číst svou bajku na pódiu? Mezi dospělými? Zvládnu to? Co když mi nebudou diváci rozumět?

Prolog ke knize Pod svícnem je tma - napsala Jasmin Carmel

Vždycky jsem byla prostě divná, nebo minimálně praštěná. Nikdy jsem mezi ostatní moc nezapadala.  Když jsem byla malá holka, ostatní děti mě braly bez předsudků, někdy jim moje chování dokonce přišlo vtipné, a dalo by se říct, že jsem v kolektivu byla oblíbená. Zlom nastal na základní škole při nástupu do šesté třídy. Bylo mi dvanáct, a ještě jsem ani náznakem netušila, že můj školní rozvrh nebude jediná změna, která mě od teď čeká…

Jsem prostě divná - napsala Jasmin Carmel

Pro ostatní jsem prostě divná.
Můj mozek funguje trochu jinak než mnohým jiným. Mám spoustu rozlítaných myšlenek, a kladu tolik otázek, že na většinu pořád nemůžu najít odpovědi. 

Dnešní společnost, byť všichni tvrdí opak, bohužel netoleruje odlišnosti. Jakákoliv odchylka či podivnost, ať už ve vzhledu, myšlení nebo vnímání světa, je odsuzována. Setkávám se s tím téměř denně, hlavně ve škole. 

Oči barvy karamelu - napsala Jasmin Carmel

Na zpěněných rudých vlnách v záři zapadajícího šarlatového slunce se kymácela loď. Na obzoru zuřila nelítostná bouře, která svým běsněním uvrhla celý oceán do chaosu. Ostré skučení větru bylo slyšet na míle daleko, a klikaté blesky trhaly mračna, ze kterých nepřestávaly padat proudy ledové vody.
El stál na přídi a vše sledoval. V jeho karamelově hnědých očích se zrcadlil strach, ale také odhodlání bojovat až do konce. 

Ideální sourozenec - napsala Jasmin Carmel

„Na zítra nám ve škole zařídili nějakej zkurvenej den dětí den dětí! A myslíš si, že je to na celej den? Ani píču, máme potom ještě ňákou kreténskou hodinu, kdy se normálně učíme. A víš ty co? Prý je to jenom pro druhej stupeň, což je taky na hovno. Jo, a víš co ještě? Ten dement ředitel nám zařídil ňákou podělanou pantomimu. A s ním to ještě organizuje naše třídní, kráva jedna blbá! Se tam beztak jen všichni budou ztrapňovat. No, neposrala by ses z toho?!“ 

Obyčejný den blbec - napsala Jasmin Carmel

„Teda, dnes jsme tady v hojném počtu devíti korun, co?“ Ironicky se podívám na Rebeku, která na mě zmateně civí. Vzápětí si uvědomím, co jsem řekla za hloupost. „Bože…víš jak jsem to myslela…“ Obě se rozesmějeme. „Teda, na co ty myslíš, jak z lidí vyždímat prachy?“ Žertem se mě zeptá kamarádka. „Fakt nevím,“ chechtám se dál. „Ale už od rána jsem nějak mimo. Když jsem vstávala, tak jsem si třeba místo kartáčku na zuby vzala do koupelny hřeben. 

Dívka mých snů - napsala Jasmin Carmel

Ne ne ne ne ne...! Sakra! Zoufale sleduju, jak autobus nekompromisně zavírá dveře a odjíždí. Nepočkal. Stačilo by ještě dvacet vteřin a chytil bych ho. Z posledních sil se doplazím na zastávku a sesunu se na lavičku. Rukama si projedu rozcuchané vlasy, pak si promnu tvář. Schovám hlavu v dlaních, z očí mi začínají téct slzy. Do háje. Byla to moje životní šance. Moje poslední šance oslovit ji, a přiznat se k tomu že jsem do ní blázen už od prváku.

STŘET ZÁJMŮ - NAPSALA JASMIN CARMEL

„Drahý Hugo, co jsem to slyšela za zvěsti? Vy chcete stavět přes panství železnici?“ Kněžna se přes přes dlouhý stůl prostřený k obědu rázně zadívá knížeti do očí.
„Má milá Almerie, ano a nikoli. Jsem pro to, aby vlakové koleje vedly z Nymburka do Mladé Boleslavi a minuly nás. Správní rada však chce vést železnici přímo přes Loučeň. Chápejte, má drahá. Železnice vedoucí přes panství je důležitá kvůli podnikání, je to revoluční převrat! Zároveň však přece chceme mít svůj klid, a proto by byly koleje vedoucí přes zámek nepřípustné,“ dořekne, a napije se vína.