Vždycky jí znuděně odpovídám, že na Kostelci nad Černými lesy toho moc zajímavého není, ona mě však pokaždé odbyde svým věčně veselým tónem: „Nesmysl, na každém místě je něco zajímavého! Něco, co má svojí skrytou energii a moc, ať už je to socha, starý dům, kostel nebo památný strom...“
A tak jsem večer před Mirčiným příjezdem otevřela notebook a prohledávala, co by asi u nás v okolí mohlo mít tu „skrytou energii“, nějaká památka, která by ji uchvátila a kterou chtěla tak mermomocí vidět. A při projíždění zajímavých míst v okolí jsem si vzpomněla na náš zámek. Nepyšní se žádným titulem „NEJ“, není ani nejhezčí, ani největší, ani nejstarší. A přesto má v sobě něco docela kouzelného. Respektive ani ne tak zámek, jako jeho kostel.
A tak jsem večer před Mirčiným příjezdem otevřela notebook a prohledávala, co by asi u nás v okolí mohlo mít tu „skrytou energii“, nějaká památka, která by ji uchvátila a kterou chtěla tak mermomocí vidět. A při projíždění zajímavých míst v okolí jsem si vzpomněla na náš zámek. Nepyšní se žádným titulem „NEJ“, není ani nejhezčí, ani největší, ani nejstarší. A přesto má v sobě něco docela kouzelného. Respektive ani ne tak zámek, jako jeho kostel.
K tomu se totiž váže zajímavá pověst. Říká se, že intarzie na kostelních dveřích v sobě ukrývá návod, jak se dostat k tajnému pokladu. Zatím se však nikomu ze seskládaných obrázků na dřevě nepodařilo tuhle cestu rozklíčovat a objevit. Je to záhada, která město obestírá už po generace. Ano, pomyslela jsem si a spokojeně zaklapla laptop. Tohle je ono, přesně něco pro Mirku, nadšenou lovkyni všeho tajemného, nadpřirozeného a mysteriózního.
Když kamarádka další den dorazila, přivítala jsem ji a rovnou jí řekla svůj plán, vyrazit na zámeckou prohlídku. Nejdřív se moc nadšeně netvářila, doufala, že budeme dělat něco akčnějšího, ale když jsem jí pověděla o místní pověsti, její zájem stoupl.
Když kamarádka další den dorazila, přivítala jsem ji a rovnou jí řekla svůj plán, vyrazit na zámeckou prohlídku. Nejdřív se moc nadšeně netvářila, doufala, že budeme dělat něco akčnějšího, ale když jsem jí pověděla o místní pověsti, její zájem stoupl.
„Tak dobře, půjdeme se tam podívat. Ale jestli je to vážně taková záhada, jak říkáš, tak to chce prozkoumat detailněji, ne na to jen tak mrknout při zámecké prohlídce.“
Bylo mi jasné, že Mirka něco vymyslí, ve svých třiadvaceti letech se pořád chová jako dítě nadšeně hltající Foglarovy Rychlé šípy.
Procházely jsme kolem dveří a já jí znovu připomněla, kam mají směřovat skryté symboly na dveřích. Kamarádka nadšeně přikyvovala a zakrývala výhled na dveře ostatním návštěvníkům, jak si je prohlížela zblízka.
Procházely jsme kolem dveří a já jí znovu připomněla, kam mají směřovat skryté symboly na dveřích. Kamarádka nadšeně přikyvovala a zakrývala výhled na dveře ostatním návštěvníkům, jak si je prohlížela zblízka.
Když prohlídka skončila, chtěla jsem se ještě stavit v kavárně a pak jít domů, to bych s sebou ale nesměla mít takového milovníka záhad s pátracím zápalem Sherlocka Holmese.
„Cecílie, ty jsi cvok!“ Vrtí hlavou Mirka.
„Ty dveře jsou fakt pecka! Sem se rozhodně musíme vrátit a pokračovat v pátrání.“
Nadšená a rozčilená přechází sem a tam.
„Jen si představ, kdyby se nám ten poklad podařilo vypátrat! To by byla senzace…“
Vykulí oči, ve kterých jí zasvítí divoké plamínky a zatřese mi rameny: „Byly bychom hrdinky, zřejmě by se z nás staly místní legendy, možná bychom byly i v televizi…“
Omámená představami se zasněným pohledem ohlédne na ony dveře a na nich vyobrazenou intarzii. Pak se na mě znovu podívá, už klidněji, ale s děsivým odhodláním.
„Tohle bude náš největší objev, ale zásluhy si za něj připíšeme jenom my a nikdo jiný. Naše pátrání musíme utajit. Takže se sem vrátíme dnes v noci.“
Napřímí se a podívá se do dálky: „Potřebujeme šperháky, čelovky, rozpouštědlo, a taky by stálo za to podívat se na staré mapy Kostelce a pořádně prostudovat místní historii. Třeba v tom najdeme nějaké vodítko. Pospěš, musíme toho spoustu nakoupit a prostudovat! Tohle je začátek něčeho velkého…“
