Tajemství rozkvetlé hole - napsala Lada Bartošová

„To nemyslíš vážně,“ podíval jsem se na Annu skrz brýle. „Jedu sem přes celou Prahu, abys mi řekla, že budeme hledat poklad?“
„Nechápu, že zrovna tobě to nepřipadá skvělý,“ potřese hlavou Anna. „Studuješ přece kybernetickou bezpečnost a furt vykládáš, jak tě baví šifry!“ 

„Ježišmarja, zajímají mě payloady, phishingy, doxxingy, ne obrázky muzikantů na blbým obrázku, který vypadá, jako by ho malovalo malý dítě.“ 

Lekce z hledání pokladů - napsal Jaroslav Valach

Dějiny pokladů jsou dějinami loupeží. Když kmán ukradne pecen chleba, je zloděj, když král vyplení sousední zemi, proslaví se. To je lekce z kořistné výpravy Švédů za poklady Rudolfínské sbírky. Ukradené je dnes hrdě vystavováno na stěnách galerií Stockholmu jako válečná kořist a skutečnost, že pochází z loupeže, nezpochybňuje legitimitu jeho vlastnění. Takový je běh světa.

Listopadová noc - napsala Nataša Richterová

Posel štval koně od Prahy takovým tryskem, že mu málem nohy zlámal. Plášť i klobouk měl promočené listopadovým deštěm, který místy přecházel ve sněžení. Po půlnoci konečně zabušil na bránu Černokosteleckého zámku.
„Co chceš, cizinče?” obořila se na něho ozbrojená stráž. „Nepoznáváš barvy svého pána?” zasípal posel. 

Byl na pokraji sil. Strážný vzal louči a posvítil na promoklý a zablácený čabrak na hřbetě zpěněného koně. Pod nánosem bahna rozeznal erb Smiřických a nechal jezdce vstoupit do zámku. 

„Postarejte se o koně a vzbuďte panstvo, nesu neodkladnou zprávu!” štěkal rozkazy mezi záchvaty kašle.

Pro Elišku - napsal Yakeen

A kdy tě to došlo, že jsi jiná? Určitě tě to trvalo pár let.
Je jasné, že od úplného začátku jsi vnímala, že Apolena, Tvoje kojná a chůva v jednom, jinak voní. Jinak než ta žena, pod jejímž srdcem jsi rostla k zrození. To musela být hrozná bolest, hrozná ztráta, a nic na tom nezmění, že se to tak dělalo. Proto jsi tolik plakala, když tě z od Tvé matky rychle odnesli. Nebo jsi již tenkrát zacítila mírný odpor v jejím pohledu? Ne, tehdy si ještě mamá nemohla všimnout tvého hrbu, a tvář? Tu má přece zmuchlanou každé čerstvě narozené dítě.
Apolenka tě přijala za svou. Držela Tě v náručí a opakovala po tobě každý sebemenší pohyb tvých rtíků, každý zvuk, který jsi vydala, a když jsi plakala, plakala ona s tebou. Tichounce, pro Tebe, pro Tvoji bolest, a i proto dítě které smrt vytrhla z její náruče, snad aby udělala místo pro Tebe.
Tak takhle jsi ji potkala. Tu která tě bude navždy milovat, pro kterou budeš ta nejmilejší a která s tebou jednou odejde na Pravdu Boží v tom hrozném záblesku, který je na konci cesty, kterou jsi tehdy začala.

Čas neexistuje - napsala Lenka Prosecká

Sesterský skandál podle Vlasty

Markéta držela svého syna pevně za ruku. Podívala se na něj, pohladila ho a pak se dlouze rozhlížela po hodovní síni a jen tak pro sebe zašeptala a potutelně se přitom usmála. 

„Vše je na svém místě.“ 

Hned si uvědomila, že tohle nesmí. Nasadila zpět svoji šlechtickou, vznešenou tvář. Služka Dorotka, která stála za ní, by přísahala, že slyšela spadnout kámen z její duše.

Stíny svatého Vojtěcha - napsala Anna Vocelová

„To není samo sebou, ten chlap nějak divně civí,“ komentoval Vojtěch Skála, vysokoškolský student třetího ročníku historie a amatérský záhadolog, portrét Jaroslava I. ze Smiřic. „A ty stíny pod rukama jeho ženy Kateřiny, se mi taky nezdají.“
Stál opřený o kamenný pilíř v Kapli svatého Vojtěcha a očima skenoval každičký milimetr magického prostoru. V místnosti bylo ticho, jen staré zdi kaple začínaly šeptat příběhy, které se snažily po staletí zatajit. Že by se na zámku měl ukrývat poklad, se tradují mnohé zvěsti.

Ohlasy na literární dílnu v Kostelci nad Černými lesy - napsaly Tereza Nováková, Jasmin Carmel, Zdena Součková, Radka Vodičková a Satya V. Helusová

Během víkendu v Kostelci nad Černými lesy jsme procestovali zámeckou renesanci a baroko. Poznali rod Smiřických, Budilovu vilu od architekta Fragnera, kostelík Jana Křtitele, malíře a sochaře Zdeňka Hůlu, pivovar a kavárnu Modré dveře.
„Není větší síly než opravdová zbožnost”, zní heslo rodu Smiřických. Ale já jim to trochu poopravím.
Není větší síly, než přátelská parta a společný zájem, v našem případě tvůrčí psaní, které nás všechny naplňuje a baví.
Není větší radost než se podělit o slova a příběhy, které vzešly z nás a zároveň z nějakého těžko definovatelného časoprostoru, do kterého občas pracně pronikáme (hlavně když sedíme nad prázdnou stránkou), a když už tam vnikneme, tak se velmi neradi necháme odtud vytrhovat.
Ale když jsme pospolu, tak je ten časoprostor nějak dostupnější a otevřenější a to je vzácný jev a pro mě velký dar, větší než všechny poklady světa.
Nataša Richterová

---

Tajemnost nade vše - napsala Míša Čápová

„Vše je ještě na svém místě, vše je ještě na svém místě,“ opakovala si v posledních minutách neustále. Ta formulka má být ochranitelská, všemocná. Oněch šest slov znala celá rodina od Třicetileté války.

„Uf,“ hekla Markéta, když sestoupila ze schodiště a postavila se před svého syna.
„Vše je ještě na svém místě,“ mrkla na něj a oddechla si.

Příliš krátký život - napsala Zuzana Hrušková

„Vrať se domů, otec zemřel,“ zamyšleně čte Jaroslav II. Smiřický už poněkolikáté smutnou zprávu. 

Je květen roku 1608. Takhle si konec své kavalírské, italské cesty nepředstavoval. Na druhou stranu, je mu už dvacet let, má za sebou léta studií a teď přichází chvíle jejich zúročení. 
Chce zavolat na podkoního, aby mu připravil jeho hnědáka, že se vrací do Čech, ale přemůže ho záchvat silného kašle. 

Odplivne si do slámy v konírně a hřbetem ruky setře stopy krve na sotva zarostlé bradě. Trochu se zarazí, ale pak nad tím mávne rukou. 

„Připrav mi koně a přines zavazadla,“ pobídne štolbu. „Odjíždím.“
O pár dní později se již na Černokosteleckém panství ujímá rodinného majetku i poručnictví nad ostatními čtyřmi sourozenci. Moc si s nimi nerozumí. 

O čtyři roky mladší bratr Jindřich je mdlého rozumu, čtrnáctiletý Albrecht teprve dospívá v muže. A sestry? Jsou prostě sestry.

Rozloučení před cestou - napsala Tereza Nováková

„Hele, ptáček.“ 

„Ano, máš pravdu, je to ptáček, ale to teď není důležité. Jindřichu, poslouchej mě, prosím,“ žadonila Markéta svého staršího bratra Jindřicha, který nikdy nedospěl. Obvykle jeho dětinské chování přecházela, ale ne teď, ne v této vážné chvíli. Blížil se totiž k nim stín jejich vzdáleného bratrance, Albrechta z Valdštejna.
„Chtějí tě unést Jindřichu. Unést! Rozumíš?! Pojedeš zpátky do Čech a my dva se už nemusíme nikdy vidět,“ pronesla se slzami v očích muži, který se na ni však díval dětským až nevinným pohledem.

Nechápal. Ostatně, on nikdy vlastně nechápal, co se právě děje. Markétu samozřejmě mrzelo, že přijde o bratra, ale co ji přímo sžíralo bylo vědomí, že ztratí své jediné eso v rukávu. Seberou ji možnost, jak se znovu domáhat o vrácení dědictví. Chápala, že když nebude Jindřich, nebude nic.

Poslední vyznání Jaroslava I. Smiřického ženě Kateřině - napsala Anna Vocelová

Milená má Kateřino, choti nejvěrnější,
píši vám léta páně 1597, listopadu patnáctého¹⁾, toto své vyznání nejniternější rukou vlastní v čase pokročilém, z milosti Boží, při rozumu bdělém a srdci klidném. Cítím totiž, že můj čas se nachyluje, jinak bych se ničeho takového neodvážil. 

Nesluší se, aby muž, skála svého rodu, své city vyjadřoval a svou mužnost tím umenšoval. Avšak až se tento list vám do rukou dostane, nebudete mi ho už moci o hlavu omlátiti, ani mě před celým dvorem zesměšniti. 

Dědic - napsala Lenka Prosecká

Tryskem vjíždí na jičínské náměstí. Uháněl ze zámku v Kostelci, kde ho posel zastihl se spěšnou zprávou. Chvátal domů – nově postavený jičínský zámek mu již otvíral své brány. První nádvoří, druhé nádvoří, konírna. 

Svižně sesedá, pohladí svého Miláčka a chvatně ho předává štolbovi. Chvátá do komnat své paní Isabely. Přichází právě včas.

Isabela Kateřina již drží v ruce v povianu následníka a dědice. Usmívá se. To Valdštejnovi také vyloudí úsměv na tváři. 

Cesta za rodinným bohatsvím - napsala Tereza Nováková

„Tři bílé doleva tam, 

kam dopadne 

kapka krve havrana, 

za hrou dudákovou 

o tři černé dopředu.
Lovcův výstřel dopadá, 

proto o bílou doprava.
Polední úsvit vede tě, 

k prostřední parketě,“ dořekla těžce se zasněním v očích. Hladila kadeřavé vlasy malého chlapce, který ji spal na klíně a na něco vzpomínala, avšak ani ona sama nevěděla, jestli v dobrém či zlém.
Cestu k jejich rodinnému pokladu znala už jen ona a doufala, že je schovaný natolik dobře, že ho Švédi ještě nenašli a nevyrabovali.

Zkáza... nebo spása ohněm? - napsala Jasmin Carmel

100+1 Milostná dobrodružství Elišky Smiřické

„Eliško! Otevři dveře, nebo je vyrazíme! Nemáš šanci, vydej se nám po dobrém.“ Jindřich Slavata buší na dubový vchod do zámeckého sklepa. 

Je 1. února 1620. Eliška Kateřina Smiřická, nepříliš půvabná kulhavá šlechtična, se ukrývá ve sklepení Jičínského zámku. Chrání ji jen pár mušketýrů, zbytek vojáků, kteří tvořili ochranný val kolem hradu byli staženi. Kým? Špeh k urozené lady pronesl zprávu, že zrádcovská městská rada otočila ve prospěch druhé strany. Strany věznitelů, kterým v žilách koluje stejná krev, jako jí. 

ŠIFRA DÍVKY ELIŠKY - napsala Zuzana Hrušková

Ten výbuch ve sklepení Jičínského zámku zabil přes 40 lidí. Psal se rok 1620 a mezi oběťmi byla i Eliška Kateřina Smiřická. Podle historiků zemřela bezdětná a obrovské rodové jmění tak připadlo její sestře Markétě. Větev Smiřických pak smrtí Markéty a jejího syna vymřela.

Přibližně o 400 let a 16 generací později stojím v kanceláři na Zámku v Kostelci nad Černými Lesy. Je brzo ráno, ale červen pomalu končí a venku i tady je hrozné vedro.

Literární dílna v Kostelci nad Černými lesy - napsal Marek Bucko

Miluji naše literární výlety za hranice všedních dní. Nejvíce proto, že začínají ve všední dny a v námi okupovaných destinacích je tím pádem bohorovný klid.
Jako vysloužilý otec a pouze dědeček teoretik oceňuji zejména to, že nikde neřvou otravný parchanti, jinako budoucnost tohoto národa. 

Kostelec nad Černými lesy má zámek, vily a kouzlo intru - napsal Yakeen

Mimo jiné se smím se víc než víkend vracet do osmdesátkového pokojíčku, ke svým nácti.
Ale i sedat pod lomené oblouky, kde dávno ržáli koně, abych i já tam mohl ržát a lomit rukama v povídce, která mě bavila, jak už dávno ne.
Objevovat, že funkce touhy je zapalovat oheň v srdcích které opraví vilu jenž ji oslavuje. Ale ten hořící chlápek chudák není.
Ani ten umělec, co strhaly ho múzy. Drtí mně ruku, v té svojí. Ta jeho umí tesat kámen.
Ta moje mi za tmy podává do pusy kousky srnky. Uhlazená divočina. Bratři lovci kolem ohně v chromu.
V sálu pro rytíře dnes lovím slova odpuštění, pochopení a naděje. Pro Elišku a pro nás pro všechny.
Je život ten poklad, co hledáme?

Černokostelecká tvůrčí dílna, aneb vzpomínky ožívají - napsala Anna Vocelová

„Jo a záchody a sprchy budeme mít společné,“ podotkne Dana ve chvíli, kdy mě i se sparťanským kufříkem nasměruje k pokoji devět.
„Ty vole, společnou sprchu a záchod na chodbě jsem měla naposledy snad na třídním výletě ve třeťáku na gymplu,“ prolétne mi hlavou. 

Poklad tehdy a teď - napsala Anna Vocelová

Večerní mlha se plazila podél zdí kosteleckého zámku, zatímco Magdaléna Salomena Smiřická roztřesenýma rukama odemykala zrezivělým klíčkem ještě zrezivělejší zámek vstupní brány. Pod kápí z nevzhledného plátna by těžko jen někdo poznal příslušnici místního rodu, kterému se tu před lety klanilo všechno od služebné po poslední konvalinku v zahradě. Prokřehlé prsty ji zdržovaly.
Psal se rok 1639 a ona věděla, že má jedinečnou příležitost. Ačkoli si život na místním zámku pamatovala jen matně, vchod do kaple svatého Vojtěcha našla bez váhání. Poklekla a tichým hlasem odříkávala: „Pater noster, qui es in cćlis, sanctificétur nomen tuum…“

Měla před sebou důležitý úkol - zkontrolovat, jestli je rodinný poklad stále na svém místě. Nevěděla, co přesně má najít, o to přesněji však věděla kde. Zabouchla za sebou a odloupla ostrým nožíkem levé křídlo černého ptáka na intarzovaných dveřích.

Velký plán - napsala Jasmin Carmel

„Víš, že podle místní legendy skrývají tyhle dveře cestu k pokladu?“ Toho jarního odpoledne, jsem se s kamarádkou rozhodla vyrazit na prohlídku Kosteleckého zámku a jeho okolí. Mirka studuje v Olomouci, a tak se moc nevídáme, ovšem když už se jednou za sto let konečně rozhodne podniknout několikahodinovou cestu, aby mě navštívila, chce vidět všechny místní památky. 

Vždycky jí znuděně odpovídám, že na Kostelci nad Černými lesy toho moc zajímavého není, ona mě však pokaždé odbyde svým věčně veselým tónem: