Listopadová noc - napsala Nataša Richterová

Posel štval koně od Prahy takovým tryskem, že mu málem nohy zlámal. Plášť i klobouk měl promočené listopadovým deštěm, který místy přecházel ve sněžení. Po půlnoci konečně zabušil na bránu Černokosteleckého zámku.
„Co chceš, cizinče?” obořila se na něho ozbrojená stráž. „Nepoznáváš barvy svého pána?” zasípal posel. 

Byl na pokraji sil. Strážný vzal louči a posvítil na promoklý a zablácený čabrak na hřbetě zpěněného koně. Pod nánosem bahna rozeznal erb Smiřických a nechal jezdce vstoupit do zámku. 

„Postarejte se o koně a vzbuďte panstvo, nesu neodkladnou zprávu!” štěkal rozkazy mezi záchvaty kašle.
Markéta už dávno spala, když ji probudil hluk a volání ze strážnice. Služebná Fanka, s očima na vrch hlavy, podávala své paní plášť podšitý liščí kožešinou, který si Markéta zimomřivě přitáhla k tělu.
„Posel z Prahy, paní.”
„Fanka, ať roztopí krb v hodovní síni,” nařídila služebné.
„Pán už poručil, čekají jen na vás, paní.”
Markétě bušilo srdce. Tohle musí být vážné. Buďto zkapal ten katolický tyran Ferdinand II. Štýrský, anebo… Bůh ukončil utrpení jejího chorého bratra, kterému souchotiny užíraly sil již po několik týdnů.
A ne, nemodlila se za uzdravení bratrovo, modlila se za konec útrap jeho. Protože jakmile ochořel, Markétě v temnotě jejího bytí problesklo světlo, jakoby boží posel sám ji znamení dal. Po bratrovi má velkou naději zdědit veškerý rodinný majetek právě ona. Vždyť slabomyslní ani děvky nemohou dědit nic.
Bláznivý bratr jí starosti nedělal, ale ta prostopášná mrcha Eliška jako starší sestra bude vždy dělat obstrukce. Teď je z ní prý počestná paní s tou proradnou krysou Vartenberkem. Ještě aby potomka zplodili! To tak! Celá udýchaná vstoupila do hodovní síně. V krbu hořela polena a posel, jakmile ji spatřil, před ní poklekl.
„Ženo, proč ti to vždycky tak trvá? obořil se na ni její manžel Jindřich Michal. Odvrátila se od něho. Nestál ji za pohled.
„Tenhle tupec,” ukazoval na klečícího posla, „nedal jinak, nežli jen tobě přednese poselství.”
Sám jsi tupec, pomyslela si. Už dávno si odvykla pohoršovat se nad jeho hrubostí. Pohlédla na posla a poznala bratrova věrného sluhu.
„Velectěná paní Markéto Salomeno,” promluvil posel. „Nesu vám dvě poselství. První je, že bratr váš a můj drahý pán Albrecht Jan dnes brzy ráno vydechl naposledy. Dej mu pánbůh věčné odpočinutí.” Posel se pokřižoval a všichni přítomní též. „Tou druhou je poslední vůle jeho. Zde.” Předal Markétě listinu, kterou vyjmul z koženého pouzdra. Chňapla po pergamenu, rozlomila pečeť a nedočkavě se začetla. Rozčilením jí sklouzla kožešina z ramen.
Její manžel ji sledoval a v hlavě mu vířilo několik myšlenek najednou. Švagrovou smrtí se jim oběma otevírají nové možnosti. Do poslední chvíle sice doufali, že se podaří Albrechta prosadit na český trůn, ale s pokračující chorobou jejich naděje pohasínala. Tedy když ne království, alespoň panství černokostelecké a pak samozřejmě všechny nashromážděné prostředky, které měly sloužit k získání a udržení koruny české. Bude třeba jednat rychle. A pak tu byla ta druhá věc. Jindřich Michal toužil po dalších potomcích. Vždyť jeden syn je zoufale málo. Kdyby se mu mělo něco stát. Je ještě malý…
Jindřich Michal hleděl na nahá ramena své ženy jako uhranutý. V plápolajícím ohni jakoby byla z ryzího zlata odlitá. Krásná, až bolí u srdce, jen chladná pravé tak, jak taň drahý kov a pohledem ostrým jako dýka.
A tím na něho teď pohlédla. A právě v této chvíli se rozhodla. Až nastane čas, pomůže manželovi na pravdu boží. Ještě ho však bude potřebovat. Společně se zbaví Elišky a jejích přisluhovačů a pak už Markétě nebude stát v cestě žádný protivník a jednou v budoucnu snad ani žádný muž, který by ji ovládal a řídil život její.
„Můj bratr výslovně vyloučil Elišku ze své závěti,” pronesla a podala mu listinu. Jindřich se usmál a vzal od ní dopis.
„Jsme to tedy my, kdo bude vše obhospodařovat?”
Ne my, drahý choti, ale já. Jen já! Chtělo se jí křičet, ale neřekla nic. Pevně semkla rty a přikývla.