Je jasné, že od úplného začátku jsi vnímala, že Apolena, Tvoje kojná a chůva v jednom, jinak voní. Jinak než ta žena, pod jejímž srdcem jsi rostla k zrození. To musela být hrozná bolest, hrozná ztráta, a nic na tom nezmění, že se to tak dělalo. Proto jsi tolik plakala, když tě z od Tvé matky rychle odnesli. Nebo jsi již tenkrát zacítila mírný odpor v jejím pohledu? Ne, tehdy si ještě mamá nemohla všimnout tvého hrbu, a tvář? Tu má přece zmuchlanou každé čerstvě narozené dítě.
Apolenka tě přijala za svou. Držela Tě v náručí a opakovala po tobě každý sebemenší pohyb tvých rtíků, každý zvuk, který jsi vydala, a když jsi plakala, plakala ona s tebou. Tichounce, pro Tebe, pro Tvoji bolest, a i proto dítě které smrt vytrhla z její náruče, snad aby udělala místo pro Tebe.
Tak takhle jsi ji potkala. Tu která tě bude navždy milovat, pro kterou budeš ta nejmilejší a která s tebou jednou odejde na Pravdu Boží v tom hrozném záblesku, který je na konci cesty, kterou jsi tehdy začala.
To v jejích očích jsi se mohla vidět, tak jsi potřebovala abys přežila v tom krutém světě, který hledá krásu na povrchu věcí a v tvářích lidí. To díky ní jsi nakonec vyrostla s vírou že i Ty si lásku zasloužíš, a možná že právě proto jsi věděla že milovat tě mohou lidé prostí a nemusí ti Tví.
Tak kdy jsi na to přišla? Všimla sis že nad Jaroslavem rozplývají a s Tebou neví, co si počít? Byly to ty pěstěné ručky dam, které bleskově zakrývaly ústa, pod vyvalenýma očima?
Ale to už byl na světě pár let Jindřich a možná v něm jsi našla kumpána. Nebo jsi byla k němu odsouzena? Pak Albrecht a zase ty vlny přízně a obdivu, které tebe vždycky spolehlivě jen rozbíjely, na útesech nezájmu.
A Markéta. Co bolelo víc? Laskání její krásné tvářičky mámou, nebo to že si ji nechávala přinášet, kolem zapomenuté Tebe?
Čas potměšile zvýrazňoval nezvyklost tvé tváře, a tvoje záda se ohýbala s tím. Posmíváním tvé jinakosti, se závistivci vyrovnávali s bohatstvím tvých rodičů, ale tomu jsi nemohla rozumět. To jen bolelo. Ještě že tu vždycky byla zástěra Apoleny, která zatáhla oponu mezi tebou a krutým hledištěm.
A pak ty večery, když jsi přišla na to, že když se budeš hladit, přijde vlna slasti, kdykoliv ty budeš chtít. Byla to útěcha od tvého těla pro tvůj obličej.
Tak jsi ji hledala i od jiných.
Kovář Jiřík tě objímal, a ty jsi se nestarala, jestli je v opojení z tebe nebo z toho, že sahá tak vysoko, jako by objímal hvězdu.
Bylo to kruté co tě za to udělali. Tak kruté že ani zástěra Apoleny to všechno nemohla skrýt. Hladila tě, konejšila, ale její slova se rozbíjela o kameny tvého vězení, a drobky co z nich zbyly kousaly jak vši. Ve dne v noci.
Pro Boha živého 11 let žaláře, za to co obdivovali u tvých bratrů. Přibili tě na kříž pokrytectví, a nechali v zapomnění s kalichem tak hořkým, že sladké bylo vysvobození i od takového chlápka jako byl Oto z Vartenberka.
Každý byl dobrý v boji s tak nespravedlivým světem. I ten, co netoužil po tobě ale po tvém majetku. Alespoň jste se snadno dohodli. On zalže a prohlásí se za prvního tvého muže, spolkne že ho před ním tě měl kovář, a ty mu umožníš opájet se bohatstvím.
Neplakala jsi když bratři umírali, vždyť oni pro tebe taky ne.
Pak jste zbyli jen ty, bláznivý Jindřich, stejně vyloučený a Markéta. Ta Markéta, které nestačilo že svět se klaní její prázdné kráse, chtěla tě znovu odsunout, znovu obrat a znovu poslat do zapomnění.
Tenhle požár zloby nemohly uhasit slzy nešťastné Apoleny, i když po jičínském zámku chodila všude s tebou. Jak jsi se mohla vzdát Slavatovi, kterého na tebe Markéta poslala.
Tak jsi z tohohle světa odešla.
Ne nic tě nevyčítám Eliško. Kdo se na tebe může zlobit, že jsi vykopla dveře ze života pryč, když on do tebe kopal pořád.
Jen tě přeji aby tam na tebe čekala Láska Boží, náruč která nesoudí ale objímá, a přeji to nejen Tobě, ale nám všem.
