 |
| Vladimír Jiránek kolem roku 1987 |
2. Víme, co se od nás pisálků chce. Autenticita. V pořádku. Ale ještě víc se chce nadĕje, uklidnĕní, humor. Občas se to neřekne naplno, ale čtení má být únik i posila. Hvĕzda na horizontu, za kterou se vyplatí plachtit. Příslib pevniny, kde najdu myšlenky a pocity, které mám já sám, a jen náhodou se nĕkomu jinému podařilo je odít do trochu krásnĕjšího šatu. Iluze toho, že co je psáno, to je dáno. "Ich mach mir die Welt, wie sie mir gefällt," zpívá Pipi Dlouhá Punčocha. "Udĕlám si svĕt, jak se mi líbí." Svoboda pisálků. Ale co když to nikdo nebude číst...?
3. To je přesně ono. Když to nikdo nebude číst, tak jsem to netrefil. Našel špatná slova. Anebo nepochopil strukturu. Ne každý žvanil je solidním stavitelem. Samozřejmě. Anebo mám jinou "nadĕji, uklidnĕní a humor". Řekl jsem to naplno, vyřval to intimno do svĕta... a svĕt mlčí. Neshodli jsme se. Místo odpovĕdi mlčí. Noční můra všech pisálků.
Anebo jen moje?
4. Hledám odpověď zase ve čtení. Jako vždycky. Příbĕhů, které zasáhnou. Zpovĕdí lidstvu, které asi nikdy nedá rozhřešení. Čtu i ty malé úsmĕvy hozené na papír, pobaví a potlačí strach. Jako obyčejná pizza na stojáka mezi návštěvami michelinovských restaurací. Je důležitá. A jak! Jinak se ty nóbl kreace nedocení. Jenom v kontrastu vidíme jasnĕ.
5. Možná je úplně nejlepší psát tehdy, když se člověku nechce. Ne že nemá, co říct. Ne že neví, jak to říct. Ale možná zuří venku válka a banalita slov začíná být smĕšná. Smĕšnost je velké téma, hlavnĕ pro začínající psavce. Může to být nepovedené, nedotažené, nelogické. Ale nesmí to být smĕšné. Grotesky nejsou smĕšné, jsou kruté, to má Hana H. pravdu. Tak se snažme neonĕmĕt, když svĕt začíná být groteskní a večerní zprávy z nĕj berou slova.
Myslím často na Milenu Jesenskou, když jde o psaní a zlé časy. Na ten vývoj od komentářů aktuální módy a rady ženám v domácnosti až po fejetony o hladu nebo střetnutích s nácky ve vlaku. Z těch mrazí. Dobrá, ona byla geniální. Dýchala stejný vzduch s Kafkou a umĕla ho dokonce i rozesmát. Žila jako drak a psala jako solidní stavitel, prostĕ talent. Ty texty mají nadĕji a humor. Jsou to české perly, asi jako ona sama. Kdyby ovšem nežila a nepsala a nezahynula v tĕch mimořádnĕ zlých časech, asi bych o ní nevĕdĕla.
Tak pišme. Protože i přestože nevíme, kdy nastane to uklidnĕní...
4. Hledám odpověď zase ve čtení. Jako vždycky. Příbĕhů, které zasáhnou. Zpovĕdí lidstvu, které asi nikdy nedá rozhřešení. Čtu i ty malé úsmĕvy hozené na papír, pobaví a potlačí strach. Jako obyčejná pizza na stojáka mezi návštěvami michelinovských restaurací. Je důležitá. A jak! Jinak se ty nóbl kreace nedocení. Jenom v kontrastu vidíme jasnĕ.
5. Možná je úplně nejlepší psát tehdy, když se člověku nechce. Ne že nemá, co říct. Ne že neví, jak to říct. Ale možná zuří venku válka a banalita slov začíná být smĕšná. Smĕšnost je velké téma, hlavnĕ pro začínající psavce. Může to být nepovedené, nedotažené, nelogické. Ale nesmí to být smĕšné. Grotesky nejsou smĕšné, jsou kruté, to má Hana H. pravdu. Tak se snažme neonĕmĕt, když svĕt začíná být groteskní a večerní zprávy z nĕj berou slova.
Myslím často na Milenu Jesenskou, když jde o psaní a zlé časy. Na ten vývoj od komentářů aktuální módy a rady ženám v domácnosti až po fejetony o hladu nebo střetnutích s nácky ve vlaku. Z těch mrazí. Dobrá, ona byla geniální. Dýchala stejný vzduch s Kafkou a umĕla ho dokonce i rozesmát. Žila jako drak a psala jako solidní stavitel, prostĕ talent. Ty texty mají nadĕji a humor. Jsou to české perly, asi jako ona sama. Kdyby ovšem nežila a nepsala a nezahynula v tĕch mimořádnĕ zlých časech, asi bych o ní nevĕdĕla.
Tak pišme. Protože i přestože nevíme, kdy nastane to uklidnĕní...
