Apokalypsa, že by už? - napsala Lea Mandíková

Jako obecně uznávaná pravda se jeví, že konec světa nastane, až budou z nebe pršet žáby. Stalo se mi již nekolikrát, že jsem tuhle představu nemohla vymazat z hlavy. Vidím žáby různých velikostí, tvarů, barev. Je tam ta žlutočerná, co z ní jde hrůza už jen podle toho skvrnitého zbarvení. Pak tam jsou takový ty ropuchy, ze kterejch se princ nikdy nevyklube. No, a na závěr tam sem tam sebou plesknou jedna nebo dvě rosničky. Zkrátka pestrá, ale dost děsivá podívaná. 

V koruně – napsala Lea Mandíková

„Už je doma, nebo ne?“

„Tak to nevím, ale něco červeného jsem na stromě viděla. Na zahradě jsem byla před chvílí, ale nemluvili jsme spolu. Tak nevím. Třeba se mi jen něco zdálo.“
Do koruny majestátného cedru je vidět jen trochu. On se tam hravě ztratí, ani nemusí chtít.
„Mně se tam nechce, mami. Je to vysoko. Nemohla bys mi to podepsat ty?“
„Ale jo, můžu. Ale tohle je dobrej trénink!“
„Tak já tam vylezu za chvíli, jen si vezmu šortky.“

Otevřít znovu dveře – napsala Lea Mandíková

V pátek jsem ji viděla, jak odchází. Právě na čarodějnice.
Byl deštivý den, chýlící se ke svému závěru, lačnící po minutách, kdy svou moc převezme podvečer a noc. Provazy vody, padající z nebe, určitě k mému smutku a celé té situaci přispěly značnou měrou. Smutek zalezl pod moji černou koženou bundu i do mých zkřehlých prstů rychleji.

Bůh ví proč - napsala Lea Mandíková

Kdyby nebyla před garáží hromada písku, už by to tu vypadalo hezky. A tak jsem k vymetení komínů, které přišlo tak nějak intuitivně, protože jsem měla obavu, že nám komín ucpal nějaký opeřenec a nechtěly jsme se udusit, přidala ještě úsměv na Škaredou středu a poučila holky, ať se taky smějí, aby jim úsměv přicházel na jejich hezký obličej i jiné dny v roce. Letos peču Jidáše. Poprvé v životě. Bůh ví proč. A otazník na konci věty nedávám záměrně. Pokud Bůh je, musí to vědět.

Střeva všech zemí spojte se - napsala Lea Mandíková

Kolem padesátky vám začnou chodit povzbudivé obálky s informacemi typu – objednejte se na preventivní vyšetření rakoviny prsou nebo rakoviny střev. Do teď to člověk tak nějak tutlal a když se na mě někdo usměje v krámě a řekne mi slečno, udělá mi to radost, i když je jasný, že to nemyslí vážně.
Kartotéky a databáze občanů v tom ale mají jasno. 

Je ti padesát, tak si to koukej uvědomit. Od tohoto věku, tedy pro ty méně chápavé od věku, kdy už vstupujete podle tabulek do pomyslné druhé půlky života, je třeba ledacos přifouknout, vyměnit jeden dílek za jiný, prošťournout, přimáčknout nebo vytáhnout, aby bylo jasný a aby se to dobře ukázalo, jak jste s tělem zacházeli. I když něco přijde tak nějak osudem, ani za to nemůžete. Tak na mamografu (pánové prominou, ale to asi nezažijete tak často jako ženy, i když kdo ví …) se s ženskou zbraní, tedy s prsy zachází zkrátka trochu jinak.

Ve vlaku vždycky pozpátku - napsala Lea Mandíková

Nikdo mi zatím nevysvětlil, proč se mi věci dějí v obráceném pořadí. Když jsem si hledala první práci, dostala jsem ji, protože jsem řekla pár vět španělsky. A přitom jsem se španělsky začala pořádně učit, až když jsem tu práci dostala. Měli jsme ji sice ve škole, ale ekonomická škola, do které jsem chodila mezi lety 1985-1989, to nebyla moc škola, která by skutečně připravovala na práci a uplatnění v práci. Byla to spíš taková úschovna dětí od patnácti do osmnácti, které nevěděly, co vlastně od života chtějí. Do školy je většinou šoupli rodiče, protože si rodiče mysleli, že by to mohlo být ono. Hlavně ten papír dostat.

Když zahrada léčí - napsala Lea Mandíková

Jednou bych chtěla ležet na pláži. Kolem mne jen oceán nebo moře, písek tak teplý jako máminy koláče, když je vyndá zrovna z trouby, vítr slibující příjemné osvěžení a palmy kolem. 

Byla bych v tom bílém písku, neměla ani deku a jen si užívala ten pocit, který dává země prohřátá sluncem. Ten pocit, kdy jen tak jsem, beru do ruky ten písek, na kterém ležím a nechávám ho mezi prsty mizet.

Dárek a slzy - napsala Lea Mandikova

Trvalo mi rok, než jsem sem jela. Ale jsem tu. Místo je krásné, za nic nemůže a vybral jsi ho ty. Mám tu s sebou tvojí fotku.

V krbu hoří oheň a za mnou přišli z recepce. Vyplňuju papíry příjezdu a mám slzy v očích. Když mi tu někdo řekne, že mi přeje hezký pobyt … nejde nemyslet nato, že jsme tu měli být oba.

Tak to prostě je - napsala Lea Mandikova

Tenhle týden jsem si myslela, že psaní ani nepřidám. Ale pak mi napsala vzkaz kamarádka, která mi moje psaní překládá do angličtiny a pomohlo mi to a přimělo mne to vytrhnout z letargie. Jak říkám, myslela jsem, že psát nebudu. Je přeci vánoční čas a ten je hezký. A tak jsem nechtěla kazit náladu ostatním. Ale ono je potřeba psát i tohle, protože ono to tak u nás teď prostě je. A taky jsem si dala slib, že budu psát poctivě, každý týden do doby, kdy jsem se mohla rozloučit. Za tu možnost rozloučení jsem stále moc vděčná.
Takže, jak to teď je.

Rozumí si yoga s dřevem? - napsala Lea Mandíková

Nevím, jak to máte vy, ale já ráda žiji s knihami. Doprovází mne už od dětství a základ k tomu dal určitě můj tatínek Pavel. Knihy u mých rodičů vždycky byly a občas se maminka zlobila, že jsou tak nějak všude a že zabírají místo jiným důležitým věcem. Shoda nastala až v momentě, kdy byl poctivě rozdělen prostor a knihy ustoupily, přestaly soupeřit o místo a uvolnily svoje regály také něčemu stejně krásnému, jako jsou ony. Takže už se někam mohla vejít i obrazovka televize, či krásné broušené sklo a hezké hrníčky na kávu nebo třeba oblečení.

Ráno s Bowiem - napsala Lea Mandíková

Let’s Dance

Jaký budeme mít rána nikdo neví. Večer každej padne do postele, někdy s nadšením, protože ho čeká slastný spánek, někdo s hrůzou, že se zas nevyspí, protože mu spánek nepřichází tak jak by měl a pořád se budí a někdy se prostě člověk do postele odpotácí buď proto, že si dal po kalíšku slivovice – jednom, druhém, třetím a pak je v limbu a nebo mu k padnutí do postele pomohla notná dávka sedativ.

Uteklo to jako voda - napsala Lea Mandíková

Už mi to nikdo neodpáře. Jsem padesátník. Tak jako zmizely z peněženek bývalých Čechoslováků padesátníky a jsou jiné drobňáky do mariáše, tak i ta moje padesátka pozvolna vstoupila na cestu k padesát jedničce.

Bála jsem se toho. V živé paměti oslavu Petrových padesátin. Jaká to byla pohoda, jak to bylo hezké, radostné a všichni byli spokojení, bezstarostní.
O tom, jak moc se tenhle rok promění neměl nikdo ani páru.

Svíčková bába - napsala Lea Mandíková

Když jsem byla malá a chodila někdy na hřbitov, kde odpočívají rodiče mojí maminky i tatínka, potkávala jsem ženské v šátcích nebo jen tak prostovlasé s něčím v ruce. Moc jsem to nechápala a viděla jen to co vidím. Babky, který něco nesou. Nechodily společně, každá přišla sama a každá šla k jinýmu hrobu. Když jsem se podívala pozorněji, zjistila jsem, že mají v ruce svíčky.
Dítě kouká na úplně jiný věci než dospělý. A já koukala na barvy těch svíček. A strašně jsem se těšila, až uvidím rozsvěcet to světýlko.
Některé ty babky, které mi v tom dětském věku přišly neskutečně starý, měly v druhé ruce taky velkou konev na vodu. A tahaly se s ní k pumpě, aby si vodu nabraly. Hřbitov je místo, kde je hodně květin a má to svojí atmosféru. Takže je třeba ty kytky taky někdy zalít.

Stavební deník - napsala Lea Mandíková

Mám kamarádku. Je skvělá. Žije zde ve Švýcarsku. Následovala svého muže za jeho snem pracovat v CERNu v Ženevě a všeho doma nechala. Moje kamarádka je architektka a je moc šikovná. Po příjezdu do Švýcarka pracovala v prestižní kanceláři, kterou pak opustila, protože věnovala svůj čas něčemu stejně prestižnímu a to je rodina a jejich děti.
Moje milá kamarádka ví, co máme za sebou, viděla naše začátky, kdy jsme začínali s renovací domu. A také ví, že už tu Petr s námi není.
Když jsme začínali se stavbou, chytře mi říkala: Leo, měla by sis psát stavební deník. 

Já protože nejsem z oboru, ale píšu články, jsem si to vyložila úplně jinak. Myslela jsem si tehdy, že si mám psát deník jako historky z toho, jak stavíme. Prostě něco jako historky z natáčení, na které se vždycky ptají herců. 

Tvýma očima - napsala Lea Mandíková

Zkazil se mi dost zrak od té doby, co tu nejsi. Bude to ovlivňovat mnoho faktorů. Můj věk, stres, to, že jsi odešel a s tím spojené moje nové blbé návyky, genetická dispozice – přeci jen nosím brýle už od dvanácti roků.
Je pro mne hrozně zajímavé vidět lidi, kteří brýle nemají a jsou starší, nebo je mají jen na čtení nebo je neměli vůbec nikdy a možná se jim podaří tak i dožít.

Padá mi pěna, vezmi to - napsala Lea Mandíková

Tak tahle jsme se domlouvali s Petrem vždycky, když jsme spolu někdy výjimečně skončili v kavárně. Petr nepil celý život kávu, za rebela se špatnými návyky jsem byla v domě já. Po dvaceti letech manželství se k pití kafe občas nechal přesvědčit.
Káva mu ale moc voněla a měl rád tu pěnu. A já si dávala vždycky kávu s mlékem, které se tady říká „obrácený kafe“ renverse nebo teda spíš kafe naruby nebo vzhůru nohama.

Dneska jdu k šípku. A co vy? - napsala Lea Mandíková

„Tak co teta, jak se vyvedly brambory?“
"Pěkné, moc pěkné, synku, enem malé a málo!“
To mi poslal Luďa, když jsem hrdě poslala fotku s úrodou. Za mě říkám, u mě dobrý. Nejenže jsem celá vedle z toho, že brambory vůbec vyrostly, ale jsem vedle i z toho, že je můžeme dokonce konzumovat. Už jsme je měli 3x a ještě něco máme. No, na zimní zásobu to není, ale na odhad, kolik toho zasadit příští rok jo.

Neznám lepší zprávu - napsala Lea Mandíková

Chvíli jsem Ti nepsala, ale teď musím. Tak nejdřív naše výročí svatby… bylo těžké, když jsme si ho neoslavili spolu, ale pustili jsme si s holkama celou tu slávu na dvd a když holky viděly, že je ten den pro mne přeci jen bolavý, držely mne za ruku a dávaly mi sílu ten den přečkat. 

Přály mi za tebe a Terezka mi donesla druhý den puget růží, tak i když to vypadalo, že už tady nikdy žádný kytky nebudou, tak se asi někdy zadaří i tak.

Tajemství stromů - napsala Lea Mandíková

Beru kolo a vyrážím. Tentokrát s Terezkou. „Kam pojedeme dneska?“ ptá se.
„Dneska vyrazíme za stromem, Terko.“ A ona už ví. Kdysi mi ho vyfotila. Speciálně tenhle jeden mě nějak přitahoval už když jsem ho viděla zdálky z autobusu, když projíždíme kolem. Mám ho od té doby na tapetě na telefonu. Nedá se dojít až k němu. Kolem je soukromé pole na kterém je každý rok vysázeného něco, co bude pak snědku. Ředkvičky, červené zelí, kapusta, salát, vždycky něco jiného. Místní zemědělci mají pěkně všechno promyšlené.

Běžím za svou padesátkou - napsala Lea Mandikova

Před rokem jsem chystala narozeninovou oslavu k padesátým narozeninám. Promýšlela to tak dva měsíce dopředu. Padesátka, to už je věk, který za oslavu stojí, a to Petr moc na oslavy nebyl. I když jsme na nějaké oslavy narozenin chodili, a kamarádi je pořádali většinou jako grilovačky, u nás to tak moc nebylo. U nás byly grilovačky tak nějak každou chvíli, i bez narozenin.
Když jsem se Petra ptala, zda-li by narozeninovou oslavu chtěl, tak mi to poprvé v životě odsouhlasil. „Jo, budu rád, ale normální grilovačku, žádné patetické oslavy.“
„Tak to se můžeš spolehnout, milej zlatej. Já a patetické oslavy … takové ani neumím.“
Takže mi to začalo šrotovat v hlavě a začalo to už letákem.
Nejdřív jsem vymyslela grafickou úpravu a na pozvánce bylo:
„Běžím za svou padesátkou.“