3. října 2020

Tajemství stromů - napsala Lea Mandíková

Beru kolo a vyrážím. Tentokrát s Terezkou. „Kam pojedeme dneska?“ ptá se.
„Dneska vyrazíme za stromem, Terko.“ A ona už ví. Kdysi mi ho vyfotila. Speciálně tenhle jeden mě nějak přitahoval už když jsem ho viděla zdálky z autobusu, když projíždíme kolem. Mám ho od té doby na tapetě na telefonu. Nedá se dojít až k němu. Kolem je soukromé pole na kterém je každý rok vysázeného něco, co bude pak snědku. Ředkvičky, červené zelí, kapusta, salát, vždycky něco jiného. Místní zemědělci mají pěkně všechno promyšlené. A my, co jezdíme okolo, se necháváme vždycky překvapit, co bude na polích kolem nás zrovna letošní rok. O slunečnicích, které byly letos před námi už víte. To byla velká radost.
Nasedám na svůj zelený velociped s košíčkem vpředu do kterého se vejde taky vonící čerstvá bageta a nějaké to pití a Terka na svoje kolo, co jsme jí koupili vloni s Petrem v Trhových Svinech. Terka drandí na kole každou chvíli, stejně jako Klárka. Letos jezdí mnohem více na kole obě i do školy. Mám z toho radost. Jsem šťastná zato, že sportují a baví je to. Já jsem takhle vychovaná nebyla. Doma jsem to neviděla. Myslím si, že to snad ani nebylo tak běžné, aby byl sport zahrnut do denního koloritu. Teda u nás doma ne a mrzí mne to. Neosvojila jsem si kvůli tomu jen tak přirozeně tuhle chuť trávit takhle čas.
Z dětství jsem si ale přinesla lásku ke čtení, procházkám a koupání.
Na procházky jsme chodívali a celé léto jsme bývaly jako holky se sestrou u vodní přehrady v přírodě. Táta nás hlídal, protože měl jako učitel prázdniny. Knížku vždycky sebou. Pak přišla i mamka, které končila práce někdy kolem třetí hodiny. Šla za námi. Dali jsme si svačinu a bylo nám dobře. A když měla dovolenou, byla tam s námi delší dobu. Ráda se opalovala. Moc mne mrzí, že je to teď jiné. Přeci jen mají naši už svůj věk a být venku na sluníčku nebo v teple je jim teď víc na obtíž než pro radost.
Mě ale plavání rozhodně zůstalo. Je to moje velká radost.
Naše jízda je pohodová, žádný závod. Jedeme, povídáme si, zastavujeme, smějeme se a nechápeme, jak kolem nás mohou po cyklostezce profrčet další cyklisté, které jsme vůbec neslyšely. Ti ostatní ale myslí, že jim něco v životě uteče a tak to valí takovou rychlostí, že po nich za chvíli není ani památka. My jsme už skoro na místě. A mě je u toho stromu zase dobře, i když až k němu vlastně nesmíme, kvůli té cestičce co tam není.
Letos to vypadá, že tam jsou ředkvičky. Ty se dají sázet i později. Strom je z půlky suchý. A kdybychom nežili ve Švýcarsku, je dost dobře možné, že už by to nebyl. Ve Švýcarsku mají stromy úplně stejný status jako památky. Jsou chráněny stejně a běda tomu, kdo to pojme jinak a ke stromům se chová špatně. 
Tenhle „můj strom“ neodpovídá určitě normám EU, jak má strom vypadat. Teda, jestli jsou nějaké normy na stromy. V EU mi přijde, že jsou normy na všechno. Například moje vypěstované mrkve to vůbec nepochopily a mají rozhodně tak špatnou velikost, že by se nedostaly ani ke dveřím supermarketu. Moje mrkve nemají ani tvar těch stejně velkých a rovných mrkví co jsou v krámě. I přesto – moje mrkve jsou tady a jsou navíc dobré. Jupí. Hurá, třikrát sláva. Rvaly se o život po mém zasazení stejně tak jako já s nimi, když jsem je sázela. Tak kdoví, jak je to v EU se stromy. Tenhle by už určitě šel k zemi.

Když jsem ho viděla poprvé, nevěděla jsem, že se mi do něj promítne moje životní historie. Jezdila jsem sem i s Petrem. Sedli jsme si blízko, povídali si.

Nikdy jsem stromy neobjímala, ale tenhle bych vlastně obejmout chtěla. Uprostřed je úplně suchý, ale nedalo mu to a kolem jsou zelené větve. Jako kdyby dělali ze svých listů krásný zelený věnec kolem toho suchého základu. Takový ten mohutný, co se ani unést nedá. Tenhle strom mi připomíná svým způsobem i stavění Májky.
Ježiš … a teď co je to ta májka? … Tak mrkněte na fotku a … vygooglujte. Na to rozepisování už nemám chuť.
Když jsme si s Petrem zařizovali první bydlení v pronájmu na našich obrázcích na stěnách byly stromy. Měla jsem je už z dřívějška. Koupila jsem si je sama a těšila se, že pro ně jedou najdu místo ve svém vlastním bytě. Fotky v hnědých rámech, čtyři stromy, každý na jedné fotografii. Přinášelo mi to do duše klid.
Stromy jsou pro mne důležité. Mají svá tajemství a já jsem moc ráda, že je u nás na zahradě máme. Vlastně jsme podle toho taky ten dům vybírali. Nechtěli jsme mít místo, kde je všechno moderní a pak k tomu navržený kus anglického trávníku na pidi zahradě. Vlastně nám při výběru šlo mnohem víc o ten pozemek a stromy než o ten dům samotný.
Ať jdu teď do jednoho nebo druhého koutu zahrady jsou tam se mnou. Chrání a objímají náš pozemek tak, aby na něm bylo hezky a já jsem jim za to vděčná. Už se moc těším, až se s každým poznám osobně. A nebude to jen tak nějaké nevinné setkání. Bude to pěkně podrobné sbližování s každým z nich. A protože si jich vážím, tak každý bude mít svůj rodný list. Napíšu na něj, jak se strom jmenuje. Přidám jeho fotečku. Napíšu kolik let by tu s námi mohl být i jaký má latinský, český, anglický i francouzský název. Dám tuhle informaci ke každému stromu. Když k nám někdo přijde, tak aby taky věděl. No a chystám ještě něco, ale to zatím neprozradím. I já mám svoje tajemství. Jako ty stromy.


Lea Mandíková má blog, který se jmenuje po tragicky zahynulém manželovi Petrovi: Mandík 2020+

Žádné komentáře:

Okomentovat