3. října 2020

Snídaně s Jidášem - napsal Marek Greger

To ráno spolu byli na romantické snídani v kavárně.
„Co je?“ zeptala se Lucie Martina, když najednou zbělel.
„Nic,“ zalhal.
„Tak vidím, že se něco děje.“
„Pak bys měla vědět i proč.“
„Ty myslíš ten telefon?“ který si právě hodila do kabelky.„Jo.“
„To mi psala kamarádka.“
„Lucie, já jsem viděl, že ti psal nějaký Honza.“ 
V hlavě mu začalo peklo.
„To se nemělo stát…“ konstatovala Lucie, bez lítosti.
„Kdo to je?“
„Jeden můj zákazník, co ode mě odebírá pravidelně víno. Balí mě asi rok a půl. Pořád mě někam zve. Píše mi každý večer.“
„Myslíš ten každý večer, kdy si píšeš i se mnou? Proto tedy čekám tak dlouho, než mi odepíšeš? Protože jsem ve frontě?“
„Ježiši, nepřeháněj! Kdybys ho viděl, pochopil bys, že jeho se bát nemusíš.“
„Aha, a koho ano?“
„Nikoho, to jsem tak plácla!“
„A proč ti posílá srdíčka?“
„Nevím, za něco mi děkoval.“
„Jo, nebuď konkrétní. Miluju to, když si můžu věci domyslet. Hele, tohle nemá smysl. Zaplatím!“ 
Mávl na obsluhu. „Chápeš, že už Ti nikdy nebudu věřit!?“ dodal ve své závěrečné řeči.
„To je hrozný jak ty žárlíš!“
„To je jediná tvoje reakce na to, že si píšeš s nějakým svým zákazníkem milostný zprávy?“
Konečně byla zticha. Bohužel proto, že jí došlo palivo na obhajobu.
„Zkazilas, co jsi mohla. Tohle nechci, promiň.“ 
Zvedl se a byl na odchodu. Ještě ho stačila chytit za ruku.
„Počkej, prosím…“ dodala už naprosto zbytečně. Martin se jí jen podíval naposledy do očí a ona v nich poznala, že už je pryč.

Žádné komentáře:

Okomentovat