Bohnice a růžový králík - napsala Bohuna Kopřivová

První, co jsem viděla, když se otevřely dveře mého nového dočasného domova, byl velký růžový králík, který seděl na parapetu okna. No, tě bůh, jsem tu dobře, je to přeci blázinec.
Všude zápach, celý velký pokoj asi deseti ležících pacientů, vydýchaný vzduch. To bylo na mne, rozmazlenou ženskou odtrženou od reality, jak říká manžel, trochu moc.
Pak přišly první informace. Všechno svléknout, včetně spodního prádla, vše dostanete. 

Dostala. Zelené tričko, naštěstí bavlněné, maskáčské legíny, modrý svetr, i spodní kalhotky neznámé velikosti.

Dlouhá noc - napsala Marta Kroisová

V noci je školní budova děsivým místem. To jsem si mohla ověřit, když jsme v šesté třídě přespávali na Halloween v naší učebně.

Z celkem milého zelenožlutého prostředí se stala šedá místnost s obrovskými okny, kterými prosvítala světla z ulice a házela zvláštní stíny. 

Celou noc jste slyšeli jen šustění zapnutých spacáků, které nahradily školní lavice, sem tam nějaké heknutí spolužáka, když se obracel na druhý bok a hlasité cvakání starého radiátoru.

Ten jsme se spolusedící opravdu nesnášely. Seděly jsme totiž přímo vedle něj a vždy když jsme se o něj omylem opřely, tak nás spálil a bylo nám neustále vedro. 

Tu noc mi však teplo nebylo. Ba bych i řekla, že mi zmrzly prsty u nohou. Místnost byla tak studená, až se okna mlžila párou, vycházející z úst oddechujících žáčků.

Moc jsem si přála, aby ta dlouhá noc skončila. Nemohla jsem usnout, a tak jsem se koukala co za zajímavé stíny dopadá na zdi třídy. To jsem ale neměla děla, protože mne klikaté obrysy stromů akorát ještě více vyděsily.

Španělský ptáček - napsala Zdena Součková

Máme napsat popis nějakého jídla, ale aby to nebyl recept. No, tak nad tím nemusím dlouho přemýšlet, protože se zrovna vracím z oběda.
Španělský ptáček s rýží. Rýže je vůbec kapitola sama pro sebe, buďto rozvařená nebo nedovařená, dost problematická surovina. Dále teda nechápu, proč je ptáček zrovna španělský. Jako kdyby ve Španělsku měli nějaké zvláštní ptáky. To bych spíš brala „Moravský vrabec“, protože velikostí je to spíš vrabec než pořádný pták, aspoň u nás v práci 

v jídelně.

U babi - napsala Lucie Vinklárková

Sotva jsem s dlouhým zavrzáním otevřela dveře do bytu, vdechla jsem tu starou známou vůni. 

Je hořkosladká, stejně jako vánočka namazaná máslem a medem a k ní hrnek instantního kafe. Charakteristická snídaně, snad mě zítra nemine. Tahle hořkosladkost ale není všechno. Pach starého oblečení v dubové skříni s levandulí, co v látkovém pytlíčku leží na jejím dně. Nechybí ani lahodná vůně játrových knedlíčků, které babi asi zrovna vaří. A ještě něco tu je, zápach načichlé sedačky, na které sedával děda a vychutnával si doutníky, jeden za druhým. Je zřejmé, že se to z pohovky někdo snažil vydrhnout nebo vyvětrat, ale bez ohledu na počet pokusů to nemělo efekt.
Do uší mi leze lehké ťukání sklenic s marmeládami. Zní to, že babi hledá něco ve špajzu. V pozadí slyším slabě hrát televizi, tipuju to na A-Z kvíz. Ale je tu ještě něco, musím se chvilku soustředit, abych pochopila, že si babi brouká písničku „U stánků“ od Brontosaurů. Bohužel ji ale vytrhnu z momentu zavřením dveří, jejichž kovový zámek vždy hlasitě zaklapává do zárubní.

Návštěva u babičky - napsala Tereza Auderová

Stojím před starým činžovním domem. Oči zavřené, nadechnu se. Košíčky podprsenky zaúpí pod náporem vzduchu v plicích. A pusou dlouze vydechnu. Ruce se mi lehce chvějí a konečky prstů mám úplně ledové. 

Poodstoupím. Zakloním hlavu a celý dům si prohlédnu. Není menší, nebo já větší? 

Vzpomínky mi projedou celým tělem jako malý mravenečci. Pohledem sjedu níž. Přešlápnu z nohy na nohu. Nakloním se k interkomu a zazvoním. Otlak na palci si promnu a čekám. Zkusím zazvonit ještě jednou. 

„No, tak nic,“ pronesu polohlasně a cítím zklamání, ale možná i procento úlevy. 

Jako by mě někdo slyšel, mými bubínky projede brzdící lokomotiva: „Nooo, prosim?“

„Ahoj babi, tady Tereza.“
„Terezko, to si ty?“
„Pustíš mě dovnitř?“

Australský les - napsal Jan Smrčka

Vidím kámen pod borovicí a posadím se něj. Slunce tu nepálí a pod stromy je opravdu příjemně. Les je totiž jediné místo, kde v Austrálii bují život. 

Jehličí je nezvykle velké a je ho moc. Vrstva je až 15 centimetrů vysoká. Poskytuje prostor havěti, o které víte, že není zrovna přátelská. 

„Levá, levá, levá!" velí vedoucí mravenců. K tomu slylším pokyny dopraváků, kteří dohlížejí na to, aby se proudy nosičů nesrazily. 

Přeháním, ale vnímám, jak to pod mýma nohama žije. 

Pracovníci, nosiči, průzkumníci, bojovníci, velitelé, sanitáři, samotáři, mladí, staří... Všichni, co sem patří.

Nevidím je, ale jsem si jistý, že tu jsou. 

Mám paranoidní pocit Heroda, který hraničí s jistotou. Někdo z nich po mně jde. Jen nevím, kdo to je. 

Ptáci, to jsou jiní kabrňáci! S nimi je mi dobře. Vůbec mi nevadí. Nebojí se promluvit a nejspíš mají pravdu. 
"Uáááá. Uááá." Souhlasím, ačkoliv to uááá je australsky australské. 

Referát: Jak psát cestopis pomocí všech smyslů - připravila Dagmar Kokešová

Smysly nejsou samoúčelné ozdoby – jsou funčkním nástrojem důvěryhodnosti, autenticity. Jsou důkazem, že autor byl na místě – a ví, proč o něm píše.

ZRAK (vidím) 

Viděl by to jen někdo, kdo tam byl déle než pět minut?
Funkce: orientace, kontext, konkrétnost
Používej: barvy, světlo, pohyb, detaily, které by turista přehlédl
Vyhýbej se: katalogovým výčtům, pohlednicovým klišé
❌ Špatně: Město bylo krásné, barevné a velmi živé.
Proč nefunguje:
– abstraktní hodnocení
– zaměnitelné pro stovky míst
– žádný důkaz přítomnosti
✅ Dobře: Fasády domů byly oprýskané do tří vrstev barev a mezi zaparkovanými auty se sušilo prádlo na provazech.
Proč funguje:
– konkrétní vizuální detail
– nezaměnitelnost
– čtenář „vidí“

Popis lesů bez očí - napsala Veronika Flora

Sedla jsem si pod břízou. Vítr se jemně dotýká mých rtů. Čerstvý vzduch voní po zelené trávě a vlhké zemi. Nedaleko ševelí listí. Z dálky zaznívá zpěv ptáků. Teplo proniká mezi větvemi.

 Zem pod nohama je měkká, trochu vlhká po dešti. Mezi prsty cítím hebký mech, který jemně pruží pod dotekem. Lehký závan větru přináší vůni medových květů. 

Slyším, jak poblíž pomalu bzučí včela.

Sluneční paprsky - napsali Mark Ezzeddine a Alena Janková

Letní den
Je konec školního dne a já se vydávám na cestu domů. Když vyjdu ven, tak mě oslepí jasné sluneční paprsky, kterým nestojí v cestě jediný mráček. Se svými kamarády jdeme směrem k tramvajové zastávce, vedle které se nachází malý park. Z dálky na nás doléhá vrčení sekačky, které se každým krokem zesiluje. Tento řachavý zvuk doprovází také příjemná vůně čerstvě posekané trávy, která mě okamžitě přenáší do zahrady mojí babičky.

Les po dešti - napsala Veronika Flora

Sedla jsem si pod břízou. Vítr se jemně dotýká mých rtů. Čerstvý vzduch voní po zelené trávě a vlhké zemi. Nedaleko ševelí listí. Z dálky zaznívá zpěv ptáků. Teplo proniká mezi větvemi. Zem pod nohama je měkká, trochu vlhká po dešti. 

Mezi prsty cítím hebký mech, který jemně pruží pod dotekem. Lehký závan větru přináší vůni medových květů. Slyším, jak poblíž potichu bzučí včela.

Veronika Flora

Týden v tichu - napsala Noemi Trojanová

Toužila jsem putovat. Pro svoji první poutní cestu jsem si vybrala Rybářskou cestu. Vede po jižním a západním portugalském pobřeží. V Portugalsku této cestě říkají Rota Vicentina, chodíval po ní svatý Vincent. Cesta vede kolem oceánu. 183 km kolem moře. 

Jde se po písku na plážích, po útesech, po písku v dunách. Na útesech hnízdí desítky druhů ptáků a především čápi. Proto se po rybářské cestě chodí na jaře.

10 důvodů, proč navštívit Vídeň - napsala Sabina Prisender

1. Je velká!
Nebudete se tu tísnit jako v Praze nebo v Benátkách. Projdete se po širokých bulvárech a prostorných náměstích, po městských parcích a muzeích. Některá se mohou měřit i s Paříží.
Je tu vzduch, široké nebe nad hlavou a od Dunaje stále fouká. Šálu s sebou!

Mise splněna - napsala Jitka Sova

Sokolov - Hornický dům

Sedím nad účetní knihou už druhou noc. Já ten chybějící halíř prostě musím najít. Jsem účetním na ředitelství dolů a briketáren. Miluji kostičkovaný papír účetních knih a psaní číslic svojí ostře ořezanou tužkou. To nádherné ticho noci, náhle přerušené křikem cikánské bitky. Hvizd policejní píšťalky, další křik a pak ticho. Hornický Sokolov padesátých let. 

Naslouchám chraplavému oddechování své ženy ve vedlejším pokoji, vedle ní v dětské postýlce oddychuje naše vnučka Helenka, nemanželská dcera našeho nezodpovědného syna.

Hadička vypráví o viskozitě - napsal Jarda Valach

Viskozita - vazkost

Hlavně ne med! S ním je to vždy na dlouho. Nechápu, jak se může někdo tak táhnout. A to nezmiňuji cukernatost. Krystalky zakázat. Je to stejné jako polykat ježky. 

Olej ujde, ale všude ulpí. 

Zato vést vodu je příjemné. Ač jsem vodoodpudivá, tedy hydrofobizovaná, fobii z vody rozhodně nemám. Projde a nic ve mně neulpí. 

Ticho - napsala Alena Zouvalová

Sníh byl tak těžký, že každý krok byl výzva. Ve svém životě jsem nezažil takové ticho. Světlo dne ustupovalo, přes mračna ho stejně moc nebylo. Nastalé šero vše nořilo do nevýrazného mišmaše. Stromy pokryté sněhem zakrývaly jakákoliv výhled na pár metrů před sebe. 

Nebyl jsem si jistý, kterým směrem se vydat – do kopce nazpět nebo před sebe? Nezajdu tím jen hlouběji mezi stromy?

Ty jiskřičky v nás - napsala Karolína Sochová

Dlouhá léta jsem se snažila vysvětlit cizím i vlastním, jak mám neskutečně ráda jiskřičky. Ta světýlka, co poletují nad ohněm, než poddají se osudu. Než zhasnou. Jejich volnost, pocit bezpečí i tajemství, že nikdy nevíš, kam letí, když zhasnou. Kde jsou, když už nejsou.
Bláhově se vydáváme objevovat Toulovcovy maštale, pískovcové skály zasazené v malebné krajině Žďárských vrchů. 

Je mi zima.

Pár minut v sauně - napsala Gabriela Vyhnánková

Zatáhnu za dřevěné madlo a už s prvním krokem dovnitř mě práskne vlna horka do obličeje. Pohmatu najdu dřevěná prkna v úrovni mých kolen, které mě nasměřují ke druhé řadě, kam si ze zvyku sedám. Lavice je rozžhavená a i přes zvlhlé prostěradlo cítím, jak mě pálí do zad a hýždí. Zhluboka se nadechnu 

a nasaju vůni sušených bylinek rozložených na kamnech. Nosem mi proudí štiplavá vůně máty, až mě zastudí v plících.

Byt očima kocoura - napsala Dana Volfová

Hop, a už jsem nahoře na lince. Tam se mi moc líbí, tam na mě nikdo nemůže. A ten výhled!
Panička to nemá ráda, bojí se, že si namelu, nebo při seskoku něco shodím. Na spodní skříňce se totiž často válí spousta věcí. Vždycky když vyskočím nahoru, honem se snaží odklidit všechno, co bych mohl rozbít. Vidím, nejde-li někdo do ledničky, a jestli někomu neupadlo něco, co by se dalo sníst. Můžu odsud kontrolovat celý obývák.

Vyčištěné želvárium očima želvy - napsala Tereza Rebcová

Bože, už mi zase uklízeli. Ti lidi snad nemají nic jiného na práci než mi dělat v domečku bordel. Takové krásné bahýnko jsem tu měla a teď? Je tu tak strašně průhledno, že snad vidím až na dno, no fuj. 

A ty nejedlé gumové trávy už zase přestavěli. Co se jim nelíbilo na mým designu? Pěkně v rohu, přehledně a nepřekážely mi v plavání. A hlavně blokovaly ten černej nesmysl, co furt jenom hučí 

a prská vodu. Podezírám ho z toho, že mi z vody bere všechny mlsky, co si nechávám na pak.

Zahrada očima ještěrky - napsala Barbora Bilišňanská

Konečně Slunce. Dnes po dlouhé době svítí už dopoledne. Vylezla jsem ze své skrýše pod hustými skalníky na svahu za domem. Usídlila jsem své pružné modrozelené tělo na velký oblý kámen s důlkem v levé části. Je umístněn v nejspodnější části zahrady mezi ostatními kameny. Právě ten mám ze všech pěti kamenů, které sem dali, nejraději. Ááach to je príma, hovím si a teplo mi prostupuje pokožkou do zad až k bříšku a do nožiček. Musím uznat, že se mi tato procedura moc líbí.