Poodstoupím. Zakloním hlavu a celý dům si prohlédnu. Není menší, nebo já větší?
Vzpomínky mi projedou celým tělem jako malý mravenečci. Pohledem sjedu níž. Přešlápnu z nohy na nohu. Nakloním se k interkomu a zazvoním. Otlak na palci si promnu a čekám. Zkusím zazvonit ještě jednou.
„No, tak nic,“ pronesu polohlasně a cítím zklamání, ale možná i procento úlevy.
Jako by mě někdo slyšel, mými bubínky projede brzdící lokomotiva: „Nooo, prosim?“
„Ahoj babi, tady Tereza.“
„Terezko, to si ty?“
„Pustíš mě dovnitř?“
„To víš, že jo Terezko. Jen počkej.“
Beru za kliku. Dveře protestují. Musím se opřít ramenem, abych mohla proklouznout.
Dýchne na mne dětství. Jemně nasaji, tak známou vůni omítky, jeleního mýdla.
„Terezko, to si ty?“
„Pustíš mě dovnitř?“
„To víš, že jo Terezko. Jen počkej.“
Beru za kliku. Dveře protestují. Musím se opřít ramenem, abych mohla proklouznout.
Dýchne na mne dětství. Jemně nasaji, tak známou vůni omítky, jeleního mýdla.
„Co je to poslední?“ řeknu si sama pro sebe a nadýchnu se ještě jednou.
No jasně! Plíseň! Roztančí mi plamínky v očích, nad pomyslnou výhrou a koutky mi zacukají. Ještě dva krůčky a sevřu studenými prsty kovové zábradlí lemující betonové schodiště. Motýlci v bříšku se začínají probouzet s každým dalším schodem víc a víc. Dýchám pusou. Ten smrad plísně při výstupu do druhého patra nedávám.
Třetí patro. Už nechci dýchat ani pusou. Vlhký vzduch mi na patře vytvořil neviditelný film. Fuj! Chci zakašlat. Ruka mi vyjede k obličeji. Mám ji od zábradlí úplně černou.
Babička se zářivým úsměvem stojí mezi dveřmi.
„Ahoj!“ volá na mě, když vidí, jak trhám pomyslnou cílovou pásku pátého patra.
Hrne se ke mě. Oči i náruč dokořán. Teplo mnou projede jak vlna karibského podnebí.
„Ahoj babi,“ mávnu na ni a místo rozevřené náruče ji ukážu dlaně. „Objímačka až se umeju!“
„Ahoj babi,“ mávnu na ni a místo rozevřené náruče ji ukážu dlaně. „Objímačka až se umeju!“
