Když v tom se najednou talíř zastaví ve svých stopách a jen civí před sebe. „To je ten nejkrásnější šuplíček, co jsem kdy viděl! To je on! Nechci žádný jiný!“
Zabral za jeho úchytku, aby se vysunul a snažil se si do něj lehnout. Ale nešlo to, talíř byl moc velký a do šuplíku se nevešel. Tak si vzal si do ruky malé kladívko, sedl si před šuplík a postupně ze sebe začal odťukávat malé kousky.
„Au! Jeden střep, a šup s ním do šuplíku. Au! A Druhý střep, a šup s ním taky do šuplíku…“
V tu chvíli se ozval šuplík: „To je hezké, jak o místo u mě usiluješ. Jen pokračuj, podaří se ti to.“ A k talířově radosti se do šuplíku všechny střepy vešly.
Když už mu ale nezbývalo moc k rozbití, zastavil se. „Tohle je můj poslední kousek. Jestli ho odlomím, bude po mě,“ uvědomil si.
Talíři, nebo teď spíš už jen poslednímu střepu, právě došlo, do čeho se pustil. Když se podíval do šuplíku, viděl jen hromádku ulámaných kousků porcelánu a když se podíval na sebe, viděl už jen ten poslední. Začal plakat a přemýšlet, proč na šuplíku tak lpěl a jak se teď slepí zpátky.
Poučení: Nerozbíjej svůj talíř, jen proto, že lpíš na konkrétním šuplíku.
