Prašná cesta se vine mezi kopci pokrytými zeleným sametem a na obzoru se rýsuje kulisa zasněžených horských štítů Ťan-šanu. Daleko za městem na úpatí hor se krčí rodinná farma se dvěma stálými obyvateli, třemi psy, koněm, krávou s teletem, hejnem krocanů a jedním orlem skalním.
Paní domu Gulnaz, starší žena s laskavým obličejem, nás uvedla do prostorné společenské místnosti. Bíle vymalované zdi, nízký strop — a z něj visí dva malé křišťálové lustry zasazené do štukových rozetek. Na podlaze perské koberce, na židlích naducané plyšové potahy. Uprostřed dlouhého jídelního stolu s bělostným ubrusem stojí blyštivý stříbrný etažér se sušeným ovocem a kousky čerstvého melounu.
„Jezte,“ řekla Gulnaz a postavila před nás misku s dlouhými ručně taženými nudlemi ve vývaru se zeleninou a masem — lagman – a tác s kolečky koňské klobásy kazi. V čele tabule seděl Aitbek Sulaimanbekov, hlava rodiny, a mlčky nás pozoroval.
Paní domu Gulnaz, starší žena s laskavým obličejem, nás uvedla do prostorné společenské místnosti. Bíle vymalované zdi, nízký strop — a z něj visí dva malé křišťálové lustry zasazené do štukových rozetek. Na podlaze perské koberce, na židlích naducané plyšové potahy. Uprostřed dlouhého jídelního stolu s bělostným ubrusem stojí blyštivý stříbrný etažér se sušeným ovocem a kousky čerstvého melounu.
„Jezte,“ řekla Gulnaz a postavila před nás misku s dlouhými ručně taženými nudlemi ve vývaru se zeleninou a masem — lagman – a tác s kolečky koňské klobásy kazi. V čele tabule seděl Aitbek Sulaimanbekov, hlava rodiny, a mlčky nás pozoroval.
Když jsme dojedli, zvedl se, přešel ke komodě z lesklého dřeva a z čestného místa za posuvným sklem vytáhl ošoupané album v měkké kožené vazbě. Položil ho před nás a začal opatrně obracet stránky. Nekonečné planiny, dravci padající střemhlav k zemi, stupně vítězů. A stále tentýž muž — vzpřímený, s opálenou tváří, pronikavýma očima, úzkým černým knírkem a sevřenými rty.
Na některých snímcích mu na prošívané kožené rukavici seděl vznešený orel skalní s koženou čapkou s barevným chocholem, která mu zakrývala zrak.
„Vot zdes’ — Vsemirnyje igry kočevnikov,“ ukázal Aitbek prstem. Světové nomádské hry.
„Vot zdes’ — Vsemirnyje igry kočevnikov,“ ukázal Aitbek prstem. Světové nomádské hry.
Na snímku stál na vyvýšeném pódiu před červeno-zlatou kyrgyzskou vlajkou s orlem na rukavici. Oči se mu zatřpytily hrdostí a dojetím.
Místností se mezitím rozlila vůně horkého nápoje nazik z růžových lístků, sušeného ovoce a horských bylin. Album mezi námi leželo jako důkaz, že orel tady není atrakce. Je to rodinný poklad.
Na odpoledne Aitbek přichystal ukázku svého mistrovství. Farma se začala plnit sousedy. Muži si tiskli vzájemně ruce. Ženy štěbetaly a líbaly se na pozdrav na tváře. Děti se zvědavě rozhlížely a choulily se k matkám. Psi vzrušení očekáváním kroužili kolem. „Bude to rychlé,“ chlácholila nás Gulnaz, když viděla naše rozpačité výrazy. „Králík je jen jídlo.“
Přehlídka začala. Dech se zatajil a všechny oči se upřely k jezdci v dálce. Postava se pomalu přibližovala. Nesl ji drobný kůň. Kráčel lehkým, hbitým krokem, a jeho srst se matně leskla. Jezdec měl na hlavě vysoký bílý kalpak z ovčí plsti s černou výšivkou beraních rohů. Krempa mu vrhala do očí stín. Dlouhý světlý kaftan splýval přes sedlo, kamaše měl zastrčené do vysokých kožených bot. Na levém předloktí měl silnou koženou rukavici. A na ní spočíval orel.
Když jezdec promluvil, jeho hlas byl tichý. Nemluvil k publiku, ale ke svému orlu. Sňal mu z hlavy koženou čapku a dravcovy smysly zbystřily. Na okamžik se zdálo, že v něm ztuhla všechna síla, jako když se napne tětiva. Jezdec ho posunkem vyslal stranou. Orel se vznesl a usedl na nedaleké skalisko.
V tu chvíli se do pohybu dal koník s návnadou. Vyrazil cvalem a za sebou vlekl kus kožešiny na provaze. Aitbek zapískal – orel se odlepil od skály jedním mocným máchnutím a jeho peří se kovově zalesklo. Zvedl se do výšky a s neomylným instinktem lovce se vrhl po návnadě. Všechno působilo jako dokonale sehraná choreografie — dokud si člověk neuvědomil, že se dívá na lov, ne na balet.
Pak přišla závěrečná scéna.
Aitbek sesedl z koně, poklekl, rozvázal jutový pytel a z jeho útrob vyskočil černý králíček. Na zlomek vteřiny ztuhl, jako by čekal na pokyn, a pak se dal na úprk. Orel okamžitě zbystřil. Ozval se svist křídel a vzrušený pískot. Králíček splašeně uskakoval, narážel a kličkoval mezi nohama přihlížejících. Dravec se s roztaženými křídly vrhl za ním. Lidé uskakovali. Někdo vykřikl. Nejmenší děti se bázlivě chytaly šatů rodičů.
Králíčkovi odtikávaly poslední vteřiny. Pařáty se železným stiskem zaryly do hřbetu a králíček sebou bolestně zmítal. Zobák pracoval rychle a přesně, dokud ho nezardousil. Pak dál cupoval kožich; do vzduchu létaly trsy jemné srsti, jak se prodíral pod kůži k masu. Zobák se nořil do masa, škubal a páčil. Nakonec orel utrhl kus masa i s celou nohou, lehce zaklonil hlavu a celou ji spolykal.
Zbytek králíčkova těla mu Aitbek vytrhl z pařátů a hodil zpátky do pytle. Na večeři.
Místností se mezitím rozlila vůně horkého nápoje nazik z růžových lístků, sušeného ovoce a horských bylin. Album mezi námi leželo jako důkaz, že orel tady není atrakce. Je to rodinný poklad.
Na odpoledne Aitbek přichystal ukázku svého mistrovství. Farma se začala plnit sousedy. Muži si tiskli vzájemně ruce. Ženy štěbetaly a líbaly se na pozdrav na tváře. Děti se zvědavě rozhlížely a choulily se k matkám. Psi vzrušení očekáváním kroužili kolem. „Bude to rychlé,“ chlácholila nás Gulnaz, když viděla naše rozpačité výrazy. „Králík je jen jídlo.“
Přehlídka začala. Dech se zatajil a všechny oči se upřely k jezdci v dálce. Postava se pomalu přibližovala. Nesl ji drobný kůň. Kráčel lehkým, hbitým krokem, a jeho srst se matně leskla. Jezdec měl na hlavě vysoký bílý kalpak z ovčí plsti s černou výšivkou beraních rohů. Krempa mu vrhala do očí stín. Dlouhý světlý kaftan splýval přes sedlo, kamaše měl zastrčené do vysokých kožených bot. Na levém předloktí měl silnou koženou rukavici. A na ní spočíval orel.
Když jezdec promluvil, jeho hlas byl tichý. Nemluvil k publiku, ale ke svému orlu. Sňal mu z hlavy koženou čapku a dravcovy smysly zbystřily. Na okamžik se zdálo, že v něm ztuhla všechna síla, jako když se napne tětiva. Jezdec ho posunkem vyslal stranou. Orel se vznesl a usedl na nedaleké skalisko.
V tu chvíli se do pohybu dal koník s návnadou. Vyrazil cvalem a za sebou vlekl kus kožešiny na provaze. Aitbek zapískal – orel se odlepil od skály jedním mocným máchnutím a jeho peří se kovově zalesklo. Zvedl se do výšky a s neomylným instinktem lovce se vrhl po návnadě. Všechno působilo jako dokonale sehraná choreografie — dokud si člověk neuvědomil, že se dívá na lov, ne na balet.
Pak přišla závěrečná scéna.
Aitbek sesedl z koně, poklekl, rozvázal jutový pytel a z jeho útrob vyskočil černý králíček. Na zlomek vteřiny ztuhl, jako by čekal na pokyn, a pak se dal na úprk. Orel okamžitě zbystřil. Ozval se svist křídel a vzrušený pískot. Králíček splašeně uskakoval, narážel a kličkoval mezi nohama přihlížejících. Dravec se s roztaženými křídly vrhl za ním. Lidé uskakovali. Někdo vykřikl. Nejmenší děti se bázlivě chytaly šatů rodičů.
Králíčkovi odtikávaly poslední vteřiny. Pařáty se železným stiskem zaryly do hřbetu a králíček sebou bolestně zmítal. Zobák pracoval rychle a přesně, dokud ho nezardousil. Pak dál cupoval kožich; do vzduchu létaly trsy jemné srsti, jak se prodíral pod kůži k masu. Zobák se nořil do masa, škubal a páčil. Nakonec orel utrhl kus masa i s celou nohou, lehce zaklonil hlavu a celou ji spolykal.
Zbytek králíčkova těla mu Aitbek vytrhl z pařátů a hodil zpátky do pytle. Na večeři.
Bylo po všem.
Zvedal se mi žaludek a na jazyku jsem cítila hořkou pachuť. Přesto jsem nedokázala odtrhnout zrak ani na okamžik. Některé slabší povahy sledovaly celé představení jen úzkými škvírkami mezi prsty. Jiní raději ustoupili do pozadí a vrátili se až ve chvíli, kdy byl králíček pryč ze scény a vítězný pták opět nehnutě seděl na rukavici.
Aitbek ho něžně pohladil a nasadil mu čapku. Orel byl připraven na poslední část přehlídky — fotografování.
