Naše dvět hostitelky z tehdejšího Sovětského svazu jsme poznali loni během jejich brigády v Praze. Pozvaly nás do Gruzie a projevily jen skromné přání ohledně dárků, které bychom mohli přivézt: prezervativy a cigarety.
To první souviselo s kulinářskou vášní pro lilky.
"V neprodyšném obalu přečkají bez povadnutí do jara," odpověděly na můj dotaz, k čemu tolik balení. No, nevím, jaká byla jejich očekávání ohledně rozměrů kondomů, ale i já se mohl mýlit v odhadu velikosti lilků v Gruzii. Ostatní chápali hned, že vysvětlení bylo prosbou neklást choulostivé otázky.
Podobné to bylo i s cigaretami. Pyšně jsme vezli karton licencovaných „amerik“, sami v té době kuřáci. K našim zásobám jsme ještě na letišti v Tbilisi přikoupili něco z místní produkce. Jenže už podoba zdejších cigaret nás překvapila. Ze dvou třetin šlo totiž o papírový filtr zakončený krátkým kouskem s tabákovou náplní. Naše hostitelky nám vysvětlily, že jde o cigarety, které se kouří přímo v rukavicích.
"Sváříš plynovod, přijde na tebe chuť, v palčáku si podržíš filtr, acetonovým hořákem zapálíš, párkrát potáhneš, zahodíš a dál plníš plán..." líčily.
Brzy došlo na to, čemu jsme chtěli zabránit: karton jsme našim hostitelkám neodevzdali a nechali si ho jen jako "pro jistotu"... Samozřejmě jsme ho brzy otevřeli. A s každou odebranou krabičkou jsme v dálce vždycky zaslechli zahřmění ohlašující smrtelný hřích. Kavkaz
Chystali jsme se na Kavkaz, kde vrcholy hor dosahují běžně výšky přes tři kilometry, ale kvůli utajení žádné mapy nebyly dostupné. A tak nám ještě v Tbilisi dívky obkreslily barevnými pastelkami na pauzák klíčové informace z mapy v univerzitní knihovně.
Vděčně jsme poděkovali za papír, který vypadal prázdný jako Kolumbova mapa před cestou do „Indie“ – jen pár křížků pro vrcholy, kolečka značila vesnice. Cesty hnědě, silnice černě, vodstva modře.
Naše cesta se táhla pauzákem jako červená nit.
K červenému puntíku staru nás odvezl bratr jedné z hostitelek. Místo poděkování jsme oddělili krabičku z kartonu. Zahřmělo.
Celé putování jsem zdržoval. Při posledním výstupu se načekali dlouho, než jsem se k nim do horského sedla vydrápal. Dave se zahleděl na pauzák a zavelel: „Odsud je to k vrcholu jen dvě stě metrů.“ Vyčerpání jsem maskoval nabídkou pohlídat věci. Místo supů si mě všimli pastevci, a než sešli kolegové z vrcholu, vyjednal jsem družbu se samohonkou na salaši.
Navečer jsme postavili stan a radili se, jak sbratření přežít. Proti překyselení žaludku jsme jedli sušenky tlustě namazané máslem. Z kartonu amerik jsme uloupli další dvě krabičky, počkali, až zahřmí, a vyrazili.
Navečer jsme postavili stan a radili se, jak sbratření přežít. Proti překyselení žaludku jsme jedli sušenky tlustě namazané máslem. Z kartonu amerik jsme uloupli další dvě krabičky, počkali, až zahřmí, a vyrazili.
Alkohol zatemňuje mysl a přesto věci projasňuje. Jít s někým pít, znamená ochotu ukázat, kým člověk je. Není nutné odkrýt charakter v dešti střel, ani společně viset nad propastí, stačí otrava alkoholem, aby se projevilo, jací jsme uvnitř. Pití začíná soupeřením ve výdrži, ale má-li se nastolit důvěra, opilí by měli skončit všichni.
Ráno po večírku na salaši jsme ze stanu vylezli žízniví. Sáhli jsme po ešusu, ale nenapili jsme se – na dně byl led. Sbalili jsme a scházeli do údolí.
Když jsme narazili na říčku, pokračovali jsme proti proudu. Tak pravil pauzák. V tranzu vyčerpání jsem sotva hlídal cestu pod nohama.
A pak se to stalo.
Vzhlédl jsem a uviděl bájné město věží. Nikdy jsem tu nebyl a zároveň jsem to tu znal! Věže se přede mnou tyčily ve své nepravděpodobné exotické kráse. Šlo o vesnici Šatili a já jsem se v ní ocitl uprostřed kulis filmu Prosba od Tengize Abuladzeho! Náhle jsem byl spolu s ovcemi komparzistou ve snovém obrazu světa.
Pravda, kterou jako filmový nadšenec znám pouze jako mihotání světelných scén, se stala hmatatelným světem. Světem, z jehož vod šlo pít a po jehož cestách šlo jít!
O svém déjà vu jsem při rozlučce vyprávěl hostitelkám. Vysílené nebe už ani nehřmělo, když jsme jim obřadně za jejich péči předávali krabičku cigaret, poslední. Vykouřili jsme ji společně.
O svém déjà vu jsem při rozlučce vyprávěl hostitelkám. Vysílené nebe už ani nehřmělo, když jsme jim obřadně za jejich péči předávali krabičku cigaret, poslední. Vykouřili jsme ji společně.
Původní verze:
Vzpomínky na Kavkaz a léto 1989
Na treku po Kavkaze jsem byl s Tomem a Davem, kolegy z fakulty. Bylo léto 1989. Naše hostitelky jsme poznali loni během jejich brigády v Praze. Pozvaly nás a projevily jen skromné přání ohledně dárků, které bychom mohli přivézt: prezervativy a cigarety.
To první souviselo s kulinářskou vášní pro lilky. V neprodyšném obalu přečkají bez povadnutí do jara, jak odpověděly na můj dotaz, k čemu tolik balení. No nevím, jaká byla jejich očekávání ohledně rozměrů kondomů, ale i já se mohl mýlit v odhadu velikosti lilků v Gruzii. Ostatní chápali hned, že vysvětlení bylo prosbou neklást choulostivé otázky…
Stejné to bylo i s cigaretami. Pyšně jsme vezli karton licencovaných „amerik“, sami v té době kuřáci. K našim zásobám jsme ještě na letišti přikoupili něco z místní produkce. Už podoba tamních cigaret nás překvapila, protože ze dvou třetin šlo o papírový filtr zakončený krátkým kouskem s tabákovou náplní. Hostitelky nám pak vysvětlily, že jde o cigarety, které se kouří přímo v rukavicích. Sváříš plynovod, přijde na tebe chuť, v palčáku si podržíš filtr, acetonovým hořákem zapálíš, párkrát potáhneš, zahodíš a dál plníš plán... Podoba cigaret nám přestala vadit, sotva jsme si zapálili – nedalo se to kouřit. Ani tři šluky ne.
Propadli jsme panice – čekaly nás celé dva týdny pobytu. Rázem jsme byli trosečníky a zavedli přídělový systém. Ale jak bývá u závislých zvykem, záhy jsme začali jeden druhého podvádět, až jsme kouřili víc než doma. Brzy došlo na to, čemu jsme chtěli zabránit: otevřeli jsme karton. A s každou odebranou krabičkou jsme v dálce zaslechli zahřmění ohlašující smrtelný hřích.
Mířili jsme na hory Kavkazu, kde vrcholy dosahují běžně výšky přes tři kilometry, ale kvůli utajení žádné mapy nebyly dostupné. Nakonec nám obkreslily klíčové informace z mapy v univerzitní knihovně barevnými pastelkami na pauzák. Papír byl prázdný jako Kolumbova mapa před cestou do „Indie“ – jen pár křížků pro vrcholy, kolečka značila vesnice. Cesty hnědě, silnice černě, vodstva modře, naše cesta se táhla pauzákem jako červená nit.
K červenému puntíku staru nás odvezl bratr jedné z hostitelek. Místo poděkování jsme oddělili krabičku z kartonu, zahřmělo. Celé putování jsem zdržoval. Při posledním výstupu se načekali dlouho, než jsem se k nim do horského sedla vydrápal. Dave se zahleděl na pauzák a zavelel: „Odsud je to k vrcholu jen dvě stě metrů.“ Vyčerpání jsem maskoval nabídkou pohlídat věci. Místo supů si mě všimli pastevci, a než sešli kolegové z vrcholu, vyjednal jsem družbu se samohonkou na salaši.
Před večerem jsme postavili stan a radili se, jak sbratření přežít. Proti překyselení žaludku jsme jedli sušenky tlustě namazané máslem. Z kartonu amerik jsme uloupli další dvě krabičky, počkali, až zahřmí, a vyrazili.
Alkohol zatemňuje mysl a přesto věci projasňuje. Jít s někým pít, znamená ochotu ukázat, kým člověk je. Není nutné odkrýt charakter v dešti střel, ani společně viset nad propastí, stačí otrava alkoholem, aby se projevilo, jací jsme uvnitř. Pití začíná soupeřením ve výdrži, ale má-li se nastolit důvěra, opilí by měli skončit všichni.
Ráno po večírku na salaši jsme ze stanu vylezli žízniví. Sáhli jsme po ešusu, ale nenapili jsme se – na dně byl led. Sbalili jsme a scházeli do údolí. Když jsme narazili na říčku, pokračovali jsme proti proudu. Tak pravil pauzák. V tranzu vyčerpání jsem sotva hlídal cestu pod nohama.
A pak se to stalo. Vzhlédl jsem a uviděl bájné město věží. Nikdy jsem tu nebyl a zároveň jsem to tu znal! Věže se přede mnou tyčily ve své nepravděpodobné exotické kráse. Šlo o vesnici Šatili a já se v ní ocitl uprostřed kulis filmu Prosba od Tengize Abuladzeho! Náhle jsem byl spolu s ovcemi komparzistou ve snovém obrazu světa. „Jsem postava ve filmu,“ napadlo mě a hledal jsem v té oslňující skutečnosti štěrbinu, kterou bych prohlédl ze záběru, jehož jsem byl součástí, do sálu kina mezi diváky – možná mezi nimi spatřím sebe žasnoucího. Pravda, kterou jako filmový nadšenec znám pouze jako mihotání světelných scén, se stala hmatatelným světem, z jehož vod šlo pít a po jehož cestách šlo jít!
O svém déjà vu jsem při rozlučce vyprávěl hostitelkám. Vysílené nebe už ani nehřmělo, když jsme jim obřadně za jejich péči předávali krabičku cigaret, poslední. Vykouřili jsme ji společně.
Vzpomínky na Kavkaz a léto 1989
Na treku po Kavkaze jsem byl s Tomem a Davem, kolegy z fakulty. Bylo léto 1989. Naše hostitelky jsme poznali loni během jejich brigády v Praze. Pozvaly nás a projevily jen skromné přání ohledně dárků, které bychom mohli přivézt: prezervativy a cigarety.
To první souviselo s kulinářskou vášní pro lilky. V neprodyšném obalu přečkají bez povadnutí do jara, jak odpověděly na můj dotaz, k čemu tolik balení. No nevím, jaká byla jejich očekávání ohledně rozměrů kondomů, ale i já se mohl mýlit v odhadu velikosti lilků v Gruzii. Ostatní chápali hned, že vysvětlení bylo prosbou neklást choulostivé otázky…
Stejné to bylo i s cigaretami. Pyšně jsme vezli karton licencovaných „amerik“, sami v té době kuřáci. K našim zásobám jsme ještě na letišti přikoupili něco z místní produkce. Už podoba tamních cigaret nás překvapila, protože ze dvou třetin šlo o papírový filtr zakončený krátkým kouskem s tabákovou náplní. Hostitelky nám pak vysvětlily, že jde o cigarety, které se kouří přímo v rukavicích. Sváříš plynovod, přijde na tebe chuť, v palčáku si podržíš filtr, acetonovým hořákem zapálíš, párkrát potáhneš, zahodíš a dál plníš plán... Podoba cigaret nám přestala vadit, sotva jsme si zapálili – nedalo se to kouřit. Ani tři šluky ne.
Propadli jsme panice – čekaly nás celé dva týdny pobytu. Rázem jsme byli trosečníky a zavedli přídělový systém. Ale jak bývá u závislých zvykem, záhy jsme začali jeden druhého podvádět, až jsme kouřili víc než doma. Brzy došlo na to, čemu jsme chtěli zabránit: otevřeli jsme karton. A s každou odebranou krabičkou jsme v dálce zaslechli zahřmění ohlašující smrtelný hřích.
Mířili jsme na hory Kavkazu, kde vrcholy dosahují běžně výšky přes tři kilometry, ale kvůli utajení žádné mapy nebyly dostupné. Nakonec nám obkreslily klíčové informace z mapy v univerzitní knihovně barevnými pastelkami na pauzák. Papír byl prázdný jako Kolumbova mapa před cestou do „Indie“ – jen pár křížků pro vrcholy, kolečka značila vesnice. Cesty hnědě, silnice černě, vodstva modře, naše cesta se táhla pauzákem jako červená nit.
K červenému puntíku staru nás odvezl bratr jedné z hostitelek. Místo poděkování jsme oddělili krabičku z kartonu, zahřmělo. Celé putování jsem zdržoval. Při posledním výstupu se načekali dlouho, než jsem se k nim do horského sedla vydrápal. Dave se zahleděl na pauzák a zavelel: „Odsud je to k vrcholu jen dvě stě metrů.“ Vyčerpání jsem maskoval nabídkou pohlídat věci. Místo supů si mě všimli pastevci, a než sešli kolegové z vrcholu, vyjednal jsem družbu se samohonkou na salaši.
Před večerem jsme postavili stan a radili se, jak sbratření přežít. Proti překyselení žaludku jsme jedli sušenky tlustě namazané máslem. Z kartonu amerik jsme uloupli další dvě krabičky, počkali, až zahřmí, a vyrazili.
Alkohol zatemňuje mysl a přesto věci projasňuje. Jít s někým pít, znamená ochotu ukázat, kým člověk je. Není nutné odkrýt charakter v dešti střel, ani společně viset nad propastí, stačí otrava alkoholem, aby se projevilo, jací jsme uvnitř. Pití začíná soupeřením ve výdrži, ale má-li se nastolit důvěra, opilí by měli skončit všichni.
Ráno po večírku na salaši jsme ze stanu vylezli žízniví. Sáhli jsme po ešusu, ale nenapili jsme se – na dně byl led. Sbalili jsme a scházeli do údolí. Když jsme narazili na říčku, pokračovali jsme proti proudu. Tak pravil pauzák. V tranzu vyčerpání jsem sotva hlídal cestu pod nohama.
A pak se to stalo. Vzhlédl jsem a uviděl bájné město věží. Nikdy jsem tu nebyl a zároveň jsem to tu znal! Věže se přede mnou tyčily ve své nepravděpodobné exotické kráse. Šlo o vesnici Šatili a já se v ní ocitl uprostřed kulis filmu Prosba od Tengize Abuladzeho! Náhle jsem byl spolu s ovcemi komparzistou ve snovém obrazu světa. „Jsem postava ve filmu,“ napadlo mě a hledal jsem v té oslňující skutečnosti štěrbinu, kterou bych prohlédl ze záběru, jehož jsem byl součástí, do sálu kina mezi diváky – možná mezi nimi spatřím sebe žasnoucího. Pravda, kterou jako filmový nadšenec znám pouze jako mihotání světelných scén, se stala hmatatelným světem, z jehož vod šlo pít a po jehož cestách šlo jít!
O svém déjà vu jsem při rozlučce vyprávěl hostitelkám. Vysílené nebe už ani nehřmělo, když jsme jim obřadně za jejich péči předávali krabičku cigaret, poslední. Vykouřili jsme ji společně.
