Zažehni Louč(eň) - napsala Hana Hermanová

Trvá to asi tři měsíce. Každé ráno, nebo spíš každou noc, se probudím přesně ve čtyři hodiny a dvacet minut. Něco je špatně, ale nevím co. Něco musím změnit, ale nevím co. Pokud jsem doma, doštrachám se po paměti na záchod, vyčůrám se a zase usnu. Pokud nejsem doma, protože jsme cikánská rodina, pořád někde na cestách a na útěku před všedním životem, rozsvítím, najdu záchod a pak se převaluju v posteli, protože jsem si narušila melatoninový cyklus.
„Jak byste to popsala?“ ptá se mě můj laskavý terapeut.
„Jako co?“ nechápu.
„No ten Váš přístup k životu?“
„Aha, no jasně, samota, pustina, smutek, bažina, bažina, bažina a občas světýlko,“ vyjede ze mě.

Týden po křtu - ohlasy na uvedení knihy Tajemství zámku Loučeň

Dan Brown o své nové knize říká, že je to především milostný dopis Praze. 

Myslím, že mohu mluvit za kolegy autory a autorky a směle prohlásit, že Tajemství zámku Loučeň je nejen milostným vyznáním zámku Loučeň, ale také láskyplným vyznáním té naší partě psavců, která se stále rozrůstá. 

A také se více a více stmeluje a činí naše životy bohatšími o další nová přátelství. 

Psaní je osamělé řemeslo a každý jsme jiný, každý neseme do svých příběhů kus sebe. Ale je to právě psaní, které nás propojuje.
A dnešní svátek, v podobě křestu nové společné knihy, zůstane v našich srdcích zapsán zlatým písmem.
Jsme už navěky součástí Tajemství zámku Loučeň a je to báječný pocit!
Děkuji vám, milí psavci!
Nataša Richterová

---

Technicky vzato je knížka Tajemství zámku Loučeň vlastně antologie, ale naprosto výjimečná. Antologie totiž nebývají na jedno téma. A tady máme jen příběh jednoho šlechtického rodu. Je úžasné, s jakou profesionalitou jste se toho všichni ujali. Nejen Dana, která celý projekt dala dohromady, ale hlavně Vy - autoři, kteří jste se dokázali přizpůsobit ladění a duchu té knihy. To je skutečná profesionalita! A přestože nemám klobouk, tak před Vámi smekám. Přeji knížce úspěch!

Ondřej Neff

---

Jak jsme psali na Loučeni knihu - napsala Nataša Richterová

Kniha, kterou právě držím v ruce, unáší čtenáře do zámeckých komnat současných i historických, zavádí je ke skutečným událostem a postavám, ale zároveň do říše fantazie. Jako autoři jsme studovali, co se o lidech a událostech ze zámku a podzámčí v archivech dochovalo a vdechli jsme historickým i literárním postavám život, emoce, touhy, ale možná jsme si do nich jen projektovali sami sebe. 

Co pro mě znamená, že jsem už jednou provždy součástí Tajemství zámku Loučeň - napsala Bohuna Kopřivová

Když jsem se před pěti lety zúčastnila prvního setkání se skupinkou spolužáků z kursu tvůrčího Psaní podle Arnošta Lustiga, vedeného paní Emingerovou, nevěřila bych, jaký to bude mít takový krásný závěr.
V kostce jsme se seznámili s dějinami zámku Loučeň a jeho původními majiteli s rodinou Thurn Taxisů. Bylo to zajímavé. 

Každá rodina má vždy svá tajemství, třinácté komnaty, a tak to bylo velice napínavé a nemohli jsme se dočkat pokračování příští den.

 

Jak si zajistit nesmrtelnost - napsala Zdena Součková

Všichni bychom chtěli být nesmrtelní? Asi úplně všichni ne. 

Ale pro ty, kteří po tom touží, mám návod. Přihlaste se do kurzu tvůrčího psaní Dany Emingerové, a naučte se psát. Respektive nechte si zde od ní nebo jejích báječných lektorů a lektorek, jemně doladit vaše dosavadní nesmělé pokusy, a staňte se Mistrem. Teda někteří. 

No a ti další, jako třeba já, to zkouší a zkouší a děsně je to baví.

Marie a Alexandr v dnešní době - napsal Yakeen (konec)

„Kdyby se tam nedalo ject na motorce, tak bych se na to asi vysral,“ napadlo Sašu, když přidal plyn a vystřelil kolem plazícího se náklaďáku. „Ba ne, to bych klukům neudělal,“ pokračoval jeho vnitřní dialog když Harleje ustálil na příjemné devadesátce, „hrozně o to stáli. I když proč vlastně? Muselo se jim přece taky ulevit, když jsme se Marií rozvedli. Kdyby se neslavila Erichova promoce, nedávalo by žádný smysl se s ní znovu potkat. Jak asi bude po těch letech vypadat? Asi bude vysportovaná, vychrtlá a přísná. Má ještě tak zapšklej výraz?“

Uklizený levoboček - napsala Hana Hermanová

„Nebreč mi do těch brambor! O tom, jak to bude slaný, tady rozhoduju já,“ napomíná panská kuchařka Alžběta svou dceru Markétu.
„A taky to není dobrý pro to děcko,“ řekne teď už smířlivě a položí své dceři ruku na rameno. Markétě leknutím vypadne škrabka z ruky a s cinknutím dopadne na dlážděnou podlahu zámecké kuchyně. „Mamičko, vy to víte? Já, já za nic…!“
Markéta se drží za břicho a z očí se jí řinou slzy.
„Však já vím, holčičko moje, však já vím, ale neboj se, já tě nedám.“
Do kuchyně vchází panský sluha: „Alžběta, jdou za panem knížetem, chce probrat něco k jídelníčku!“ Kuchařka si utře ruce do zástěry, stiskne ještě rychle Markétě rameno a odchází.
Markéta sebere škrabku ze země, otevře okno, sedne si na štokrle a dá si hlavu do dlaní. Z venku do kuchyně proudí čerstvý jarní vzduch, ale Markétě je na omdlení.

Stal jsem se kusem historie zámku Loučeň - napsal Marek Bucko

„To bych si docela střihnul, takovej kurz,“ pronesu u páteční večerní televize. S manželkou jsme spolu už sedmadvacet let a díky televizi se již nemusíme v pátek večer oddávat vášním. Po těch letech se vzácně shodujeme a hlava nás bolí oba... Nemaje tedy nic lepšího na práci, sledujeme bedlivě obrazovku s takovou veselou paní ve Všechnopárty.

Pohřeb bez umíráčku - napsal Marek Bucko

„Zase to okno! Mlátí průvanem! Zavřete ho sakra!“ křičí Hugo na jeptišku, Šedou sestru III. řádu sv. Františka.„Nemocní potřebují čerstvý vzduch!“ Podívá se přísně na Huga a pokřižuje se. Hugo čás
tečně omluvně vysvětluje: „Ty rány mě děsí! Jsou jako ryk válečné vřavy. Sjednocení krví a železem… Zatracený Bismarck! Jak se to mohlo stát? Vždyť mluvíme stejnou řečí! A k tomu ta strašná nemoc.

Dnes se sjíždíme na Loučeni oslavit vznik knihy Tajemství zámku Loučeň

 Od 9. září v prodeji

„Ten barák je inspirativní jako kráva!” prohlásil spisovatel Ondřej Neff, který se jako host zúčastnil zámeckých literárních dílen. „A kdo jiný než šílenci jsou schopni se pustit do takového projektu, jakým jsou příběhy ze starých časů ze života zdejšího šlechtického rodu. Příběhy lásky, zrady, vášně, ale i převratných vynálezů a technického pokroku.”

Kniha Tajemství zámku Loučeň je literárním projektem, jaký skutečně u nás nemá obdoby. Pod vedením spisovatelky Dany Emingerové se během několika let na Loučeni sešla skupina autorů a v rámci kurzů tvůrčího psaní vytvořili mimořádně pestrý, a přitom překvapivě kompaktní soubor povídek. Má několik rovin, které spojuje mystický kraj Svatojiřského lesa se zámky Loučeň a Mcely.

RILKE NA LOUČENI - NAPSALA HANA HERMANOVÁ

Rainer Maria Rilke přijel na Loučeň poprvé jako patnáctiletý neduživý mladík. Mladý básník se právě nacházel v tak složité životní situaci, jakou můžou člověku způsobit jen muka dospívání. Rodiče ho na jeho naléhání osvobodili z vojenské školy v Hranicích na Moravě, kadetky, kde byla šikana součástí pedagogické metody, ale nesouhlasili s jeho dalším studiem. 

Mladý Rilke by se býval rád stal egyptologem nebo lékařem. Básníkova první láska skončila, jako později řada dalších, nešťastně. Jeho milá Anežka mu dala vědět, že vstoupí do kláštera. V tomto rozjitřeném rozpoložení ho rodiče vyslali na ozdravný pobyt na Loučeň. Společnost mu dělal oblíbený králík Erža a již méně oblíbená tetička.
Rilke zaslechl, že v loučeňském zámku panuje atmosféra příznivě nakloněná všemu krásnému a uměleckému a rozhodl se tedy vyžádat si u místního osvíceného panstva audienci. 

NEZŘÍZENÉ HRÁTKY ZLATÉ MLÁDEŽE VE MCELÍCH - NAPSAL MAREK BUCKO

…a dovoluji si Vás pozvati na knížecí veselí s divadlem a tanci. Takto končily neoficiální pozvánky zhotovené mcelským písařem s až uměleckou zručností. Začínaly ovšem nemravnými iluminacemi. Tyto velmi umělecky, ovšem zároveň jadrně a živočišně naznačovaly o jaká „veselí“ se asi bude jednat. Když se tomu písař někdy bránil s tím, že je tu pro vážnější službu, princ Alexandr vykřikoval:
„Co šlechta schvátí, již nenavrátí!“ 

A smál se s čertovským výrazem, jakým znělo i celé rčení. 

Takto již po několikáté svolal Alexandr okolní šlechtickou omladinu. Tyto dýchánky tak nebyly pro mladé šlechtice ničím novým. Na zámku v Mcelích se mezi poddanými hovořilo až o orgiích. Nikdo z nich ale nevěděl nic konkrétního, protože nikdo u ničeho nebyl. Až na ojedinělé střípky.

Horko v noblesním salónu - napsal Šimon Pravda

„Je to definitivní,“ kníže Hugo opakuje slova svého syna a hledí do zámeckého krbu předků Thurn-Taxisů. Zklamal.
Lev salónů, šlechtic movitý, kavalír, zámků pán a železnic stavitel... a otec. Jest poražený a on nezmůže nic. Princ Alexandr, jeho syn, jediný nástupce rodu, vstupuje do Maltézského řádu. 

Poleno doutná. Do dřevěné knihovny se plíží mráz, ale dlouhou dobu nikoho nenapadne přiložiti.
Pravá rukavička drahé látky si dolije prázdný pohár, ta levá v dlani drtí nejboblíbenější svůj chalcedon.

Poslední Alexandrova lovecká výprava do Afriky - napsala Jitka Sova

Alexandr se prodírá houštím deštného pralesa pod Kilimandžárem. Je ve svých 75 letech vychrtlý houževnatý stařík.
Píše se rok 1926 a on je zpátky v milované východní Africe, dříve německé kolonii, která je nyní už skoro deset let součást britského impéria. Hrabě Alexandr Thurn-Taxis hovoří plynně mnoha evropskými jazyky, naučil se i trochu swahili, domorodé řeči nejsilnějšího kmene zde na východoafrickém pobřeží. To je mu tady k ničemu, jeho hlavní průvodci, Jaribu a Maimba, žádnou z těchto řečí nevládnou. Zato se vyznají ve zdejší džungli a jsou schopni ho na zádech přenést, kam je potřeba.
Ano, slíbil pro Národní muzeum ulovit opici. Vlastnoručně. Osobně. Je přece hrabě, tohle nepřenechá nikomu z výpravy.

Útěk z Pávie - napsala Nataša Richterová

Do temné noci se ozvalo několik výstřelů. Na nádvoří zámku Visconti někdo zapálil dřevěné stoly a lavice, zařinčelo rozbité sklo. „Co se děje?” vykřikla Almérie. Její manžel Hugo vyletěl z postele a jeho vojenský instinkt mu okamžitě napověděl, že je zle. Rozběhl se po ložnici a mezitím, co se oblékal, házel jejich věci nazdařbůh do zavazadel. Almérie vyskočila a vrhla se k oknu, ale Hugo ji stáhnul zpátky!

Víno Duino - napsala Irena Taterová

Jsem krása, jsem třpyt, jsem skála, vítr, moře. Nechápeš? Myslíš si, že můžu být jen červené nebo bílé? Chachá! Tak to nevíš nic.
Já jsem víno mimořádné, ojedinělé, vzácné. Jsem démon, radost, vášeň. 

Proč jsem tak výjimečné? 

Chcete to vědět? 

Samozřejmě, že ano. Ale to je naprosto tajná záležitost. Kdybych vám to sdělilo, přijdu o svoji unikátnost. 

Průmyslová Cena prince THURN-TAXISE - napsala Nataša Richterová

Saša Kolowrat

Když se roku 1907 princ Erich Thurn -Taxis stal, ve svých dvaatřiceti letech, předsedou správní rady akciové společnosti Laurin a Klement, automobilům zcela propadl. Jeho soutěživý duch, vyžívající se dosud v závodech dostihových a motocyklových, zatoužil také po závodech automobilových. Vůbec první automobilový závod v Evropě, z Paříže do Rouenu, se jel již roku 1894.
Princ Erich v roce 1909 po vzoru evropských automobilových pohárů, založil „Průmyslovou cenu prince Thurn-Taxise“. Byl to vytrvalostní závod pro cestovní vozy. Mezi lety 1909-1911 získaly vozy akciové společnosti Laurin a Klement první cenu.

O Arance Demeterové a Zoltánu Arpádovi - napsal Marek Bucko

(ale stejně tak by to mohlo být o Ivetě Novákové a Pavlovi Novotném, Jane Smith a Johnovi Bakerovi…)

„Dobry den, páňy učitelko, ja du odhlasit našeho Dušána, že dnes nepříde do školy. Eržika řykala, že ma tu teplotu a červenej krk. Vevnitř. A že by jako neměl mezi vostátni, aby je nepokazil. My zme měli krályky, dostali tu Xylomontózu, měli červený krky a všichni zdechli. Mezi sebou se pokazili…“
Paní učitelka, posilňující se ve sborovně před začátkem vyučování kávou (a není se co divit, že se zazděným „prckem“) koukala nedůvěřivě na zodpovědného otce.
„Pane Arpáde, ale malý Dušan je paní Demeterové. Musí přijít ona, nebo rodinný příslušník! Vy ho nemůžete omlouvat!“
„Páni učitelko, já ho nepomlouvám, du ho jenom odhlasit, že dneska…“

VZNIK AKCIOVÉ SPOLEČNOSTI - napsal Bořivoj Beránek

V dobách, kdy dědové našich otců byly ještě dětmi, v Mladé Boleslavi vznikla malá firma dvou nadšenců pánů Laurina a Klementa. Vyráběla jízdní kola, tehdy zcela nový a moderní dopravní prostředek, který si mohl dovolit jen málokdo. Tito pánové ale na samém konci 19. století svůj sortiment rozšířili o motorové kolo, kterému se tehdy ve světě říkalo motocykl.
Během pouhých pár let se firma rozrostla do dříve netušených rozměrů, úplně přestala vyrábět kola a vedle stále dokonalejších motocyklů se pustila do výroby automobilů.

Láska na první pohled - napsaly Lucie Svibová a Katka Hovadíková

Marie stojí u otevřeného okna a ve tváři se jí zračí nepřítomný, zasněný výraz. Na plátně jejího malířského stojanu začíná rýsovat postava mladého muže na koni. Většina kontur je v obrysech, pouze tvář jezdce vystupuje téměř plasticky. Má podobu jejího bratra Egona, který odjel ke vzdáleným příbuzným, Thurn-Taxisům, na návštěvu do Čech. Chybí jí.
Jak ta exotická země asi vypadá? Marie si ji zkouší představit.

Vtom rozrazí dveře do pokoje její matka: „Marie, váš bratr!“