„Dobry den, páňy učitelko, ja du odhlasit našeho Dušána, že dnes nepříde do školy. Eržika řykala, že ma tu teplotu a červenej krk. Vevnitř. A že by jako neměl mezi vostátni, aby je nepokazil. My zme měli krályky, dostali tu Xylomontózu, měli červený krky a všichni zdechli. Mezi sebou se pokazili…“
Paní učitelka, posilňující se ve sborovně před začátkem vyučování kávou (a není se co divit, že se zazděným „prckem“) koukala nedůvěřivě na zodpovědného otce.
„Pane Arpáde, ale malý Dušan je paní Demeterové. Musí přijít ona, nebo rodinný příslušník! Vy ho nemůžete omlouvat!“
„Páni učitelko, já ho nepomlouvám, du ho jenom odhlasit, že dneska…“
„Vy mi nerozumíte, nemůžete ho -jak říkáte odhlásit- protože paní Demeterová je jenom vaše družka a Dušan… No- má jiné příjmení, víte- není váš!“
„Páňy učitelko! I Když je Aranka Demeterová jenom soudružka, kluka mám rád, jak kdybych ho sám poródil!“
Učitelka vzdychla a hrcla do sebe kafe na ex: „Pane Arpáde, za Dušana musí buď přijít matka osobně, poslat omluvenku registrovaným mailem, nebo doneste potvrzení od lékaře! Pochopte! Žijete spolu… No na „psí knížku“- jak se říká- takhle to nejde!“
„Nam nefunguje mail, bo nemame počitač!“ krčil rameny ještě Zoltán Arpád a přemýšlel jak donutí v místím snídaňovém baru mlékaře, aby mu napsal pro Důšu jakési potvrzení. Učitelka zavrtěla hlavou na znamení konce této plodné diskuse a naznačila, že odchází do třídy a nehodlá se o tom dál bavit.
Zoltán si pomyslel, že to je s dětmi řehole. Ne, že by to bylo jemu vlastní- ovšem naprosto, naprosto výjimečně- učitelce zalhal. I on chápal, že pravý důvod- tedy že další dítě, o rok mladší Pišta jel se školou na prvním stupni na výlet a tudíž ten den kalhoty potřeboval on více- zmínit nemůže. Navíc zkoušení Dušana před tabulí v trenýrkách by bylo nevhodné. Ale jako důvod nepřítomnosti by asi neprošlo. Tak zkusil tu chorobu.
„Kurva, asi budeme museť byť jako ty gadžové a každýmu děcku kupit vlastni kalhóty,“ pomyslel si Zoltán. „Ojojój! Piča život!“ zabručel si ještě pod fousy.
Co se dá dělat, tohle nezařídil. Ještě se staví Arance pro dávky na úřadě. Poslala ho i tam. Důvěřovala mu, protože už spolu byli celou věčnost. Za týden oslaví celých čtrnáct- dní. No a potom půjde do práce. No ano! Do práce. Pracoval v místním zemědělském družstvu. Tedy dnes už v akciovce, ale tomu moc nerozuměl ani její starý účetní- natož Zoltán. Dnes pojedou na firemní výlet na zámek Loučeň. S prohlídkou. Tedy hlavně s obědem. Takže vezme Aranku s sebou. Těšil se, až málem přešel dveře úřadu. Tam ale stejná písnička, jako ve škole.
„Občanku paní Demeterové sice máte, ale jste spolu jen- zkrátka- na „psí knížku“! Pochopte, takhle vám ty peníze vyplatit nemůžeme. Mimochodem, pokud teď žijete u paní Demeterové, měl byste se přihlásit k pobytu. Kde máte prosím trvalé bydliště?“
„Ja névim, naši popojéli…“ odvětil smutně Zoltán a odešel sklesle z úřadu.
Šel mlčky domů a přemýšlel: „Ženit se nebúdu, na to sem moc… Prostě nebúdu! Jáj- ale ta psí knížka… Co v ní asi píšou?“
Kdyby to věděl, vyřešilo by mu to spoustu problémů.
Ale dlouho netruchlil. Doma se jen zeptal Aranky: „Mame doma ňákou knižku?“
„Zoltí nemame! Co zme knihovna?!“ diví se Aranka. Na to jí Zoltán popsal trable s psí knížkou, popadnul jí a běželi do družstva, aby stihli autobus se zájezdem na zámek. Žili jen kousek odtud, takže za chvíli už byli na prohlídce.
„Tak, hezky vymalovany. Pěkny nabýtek. Parkéty všude. Tady v zimě nezmrrznou!“
Jinak ho výklad moc nezajímal. Až do věty:
„A nyní se půjdeme podívat do zámecké knihovny. Zezdola se ovšem ke knihám nedostaneme. Až vejdete, povšiměte si stěny vpravo. V ní se nacházejí tajná dvířka…“
„Knihóvna!“ ožil Zoltán. „Kde jinde by se měla dát najít psí knížka!!!“ Zoltán mrknul na Aranku. Když průvodce ukazoval, ještě pohled do parku z okna předchozí komnaty, nenápadně vstoupili do zámecké knihovny a od té doby je už nikdo neviděl.
 |
| Foto. Petr Jan Juračka |
Zadání:
Napiš příběh, který skončí slovy: Vstoupil (-li,-la) do loučeňské zámecké knihovny a od té doby už ho (je, jí) nikdo neviděl.
