Jak by si poradila s myší babička - napsala Alice Pohořelá

„Myš, pomóc, myš!“ zaječela Adéla a vylezla na židli. „Mami, honem, udělej s ní něco!“ nepřestávala vřeštit a ze židle si vlezla na stůl.
„Neřvi a hlas, kde ji vidíš!“ zavelela jsem a točila se v kuchyni, jak na obrtlíku.
„Za košem, za lednicí,“ hlásila dcera, „teď vběhla do předsíně!“
Nelenila jsem, hupsla tam za ní a honem pozavírala všechny dveře.

Nejpodivnější člen naší rodiny – napsala Alice Pohořelá

„Měla by ses Bonda zbavit!“ pravila mi jedno odpoledne máma. Vytřeštila jsem na ni oči: „A proč?“
„Vždyť je už starý a s jeho spolehlivostí to jde poslední dobou dost z kopce. Neříkej, že sis toho nevšimla.“
Pokrčila jsem rameny a vybavila si, jak mě tuhle nechal na holičkách, když jsem opravdu nutně a hlavně včas potřebovala odvézt na důležité jednání. Musela jsem nakonec jet tramvají a přišla pozdě. Ta ostuda! Ale poslat ho do háje kvůli jednomu škobrtnutí? Přece jsem s ním prožila tolik let!

Doma – napsala Alice Pohořelá

„Už jsi dal kočkám? Slyšíš?!“
„Co?“
„Jestli jsi už dal najíst kočkám!“
„Hmm.“
„Ty jsi zase u televize! To jsem si mohla myslet! A co to nádobí?“
„Co je s ním?“
„Můžeš ho umýt?“
„Můžu.“
„Tak proč pořád sedíš?“
„To se mám koukat ve stoje?“

V houpací síti - napsala Alice Pohořelá

Korunou stromu prosvítá modré nebe. Tak modré modroučké, jako bych chtěla mít oči. Vlaštovky létají vysoko, mají hodně práce se sháněním hmyzí potravy. Mouchy neobtěžují, nejspíš jsou někde zalezlé před tím úmorným vedrem. Stejně jako já.
Uchýlila jsem se do stínu rozlehlé koruny ořešáku, kterou ještě proplétají větve sousedního špendlíku. Oba stromy rostou příliš blízko sebe a jejich větvím nezbývá, než se o sluneční paprsky trochu navzájem přetahovat. Těžím z toho já, ležím v jejich stínu natažená v houpací síti a poslouchám to lahodné ševelení přírody, lehce ke mně doléhá zurčení potoka, který lemuje naši zahradu.
Sem tam mi nad hlavou zaburácí motor sršně.