21. března 2019

V houpací síti - napsala Alice Pohořelá

Korunou stromu prosvítá modré nebe. Tak modré modroučké, jako bych chtěla mít oči. Vlaštovky létají vysoko, mají hodně práce se sháněním hmyzí potravy. Mouchy neobtěžují, nejspíš jsou někde zalezlé před tím úmorným vedrem. Stejně jako já.
Uchýlila jsem se do stínu rozlehlé koruny ořešáku, kterou ještě proplétají větve sousedního špendlíku. Oba stromy rostou příliš blízko sebe a jejich větvím nezbývá, než se o sluneční paprsky trochu navzájem přetahovat. Těžím z toho já, ležím v jejich stínu natažená v houpací síti a poslouchám to lahodné ševelení přírody, lehce ke mně doléhá zurčení potoka, který lemuje naši zahradu.
Sem tam mi nad hlavou zaburácí motor sršně.
To když náhle zmerčí dozrávající špendlíky. Trochu se jich bojím, ale vycházím z toho, že když nedělám já nic jim, neudělají ony nic mně. Tedy dál pokojně ležím, jen pohledem raději pokaždé zkontroluji směr jejich letu, a když vidím, že se uvelebily na nějakém tom sladkém plodu, popřeji jim polohlasně: „Dobrou chuť, holky, jen si dejte!“
Knížku jsem nechala spočinout na své hrudi. Ruku jsem spustila ze sítě a odstrčila se jí od země a trochu se tak rozhoupala. Očima bloudím po svém přírodním pokojíčku.
„Miláčku, tahle síť se ti povedla!“ blahořečím manželovi, že mi ji sem natáhl.
Už jako malá holka jsem po ní toužila. Babička mi dokonce jednu i uháčkovala. Jenže jsem ji neměla kam dát. Nejprve jsme neměli zahrádku a později na ní nebyly vhodné stromy. Tehdy se ještě nevyráběly takové konstrukce pro houpací sítě jako dnes, kdy žádné stromy nepotřebujete. Tak jsem musela počkat mnoho let, dokud nevyroste a dostatečně nezmohutní ořešák a tatínek nevhodně blízko (myslím tím pro stromy, pro účely houpací sítě ideálně) nezasadí špendlík, jehož mladý výhonek vydloubl kdysi kdesi u silnice.
Pozvedla jsem opět knížku a vrátila se zpátky k hrdince, která se po rozchodu s dlouholetým přítelem vrací na rodný ostrov, odkud před deseti lety utekla, protože jí připadal příliš těsný a nudný. Potkává tam svou první lásku, on je jako z udělání též právě nezadaný a vše se schyluje k happyendu. Žádná závažná literatura, ale kdo by občas nepotřeboval pohladit romantickým příběhem, obzvláště při tak vymalovaném odpoledni jako je to dnešní.
Znovu jsem se rukou odstrčila od země, abych se v síti trochu rozhoupala, a hltala písmenka. Právě mu zaklepala na dveře, přišel jí otevřít jen v džínách (samo sebou měl vypracovanou atletickou postavu), právě se smrákalo a v lehkém přítmí jsou přeci odjakživa muži mužnější a ženy krásnější… a jeho pohled se vpíjel v její… a můj pohled se rozostřoval, písmenka se rozpíjela, víčka se přivírala a blaženost se rozlévala po celém mém těle… něco se v dálce páralo… a naráz rup a svezla jsem se na zem!
Mé pohupování nevydržel provaz, kterým můj muž houpací síť ke stromu přivázal.
Ležím na zemi a ve větvích nade mnou sršní motor běží dál.

Žádné komentáře:

Okomentovat