21. března 2019

Poprvé - napsala Aneta Neradová

Satya V. Helusová
Vždy jsem totiž toužila po tom, vyzkoušet si, jaké to je střílet z opravdové zbraně.
Můj táta má zbrojní průkaz a samozřejmě s nenabitým revolverem jsem si hrála už jako malá. S tátou jsme se, ale prostě nikdy nedostali k tomu to společně zrealizovat. To bylo pořád něco, škola, práce, cestování. A pak jsem najednou začala trávit čas spíš s mými přáteli, než s tátou. Zážitek střílení z opravdové zbraně mě tedy pořád míjel. Ale říkala jsem si, že to bude bezva, jednoduché, zvlášť, když k tomu mám už nějaký vztah.

A pak to přišlo o cca 20 let později. Ocitla jsem se s kamarádem na střelnici. Malá střelnice v Karlíně, kousek od mé bývalé práce.
Bylo tam celkem plno, zajímavá vůně a spoustu nábojů všude. Dostali jsme prostřední kóji, takže všude kolem nás byl hrozný randál. Samozřejmě jsem nepřiznala, že jsem v tomto prostředí poprvé. Řekla jsem, že už jsem někdy střílela, ale je to dlouho. Nervozita začala naskakovat. Kamarádovi to muselo být jasné. Ale měl se mnou trpělivost. Prošli jsme si krátkou instruktáž, v tu chvíli se to pořád zdálo snadné, a hurá na to. Dostala jsem sluchátka, vzala zbraň do ruky, oběma rukama.
Terč odjel někam do dáli, a sakra asi potřebuji silnější dioptrie, pomyslela jsem si. Pořádně jsem si stoupla pro případ silného zpětného nárazu. A bylo to tady můj první výstřel na zelený terč. Kohoutek jsem musela zmáčknout pěknou silou, ne tak jak to vypadá ve filmech. Najednou jsem téměř přestala dýchat, myšlenka spojená s pocitem zodpovědnosti, že mám v ruce nástroj, který muže během vteřiny někoho zabít, mnou prolítla, tak rychle jako ta kulka papírovým terčem, ale zůstala velmi hluboko, a už nikdy nezmizela.
Pak jsem ještě párkrát vystřelila, už s větší jistotou a po půl hodině odešla úplně zpocená a vyčerpaná. Od té doby jsem na střelnici ještě párkrát byla, tato „zábava“, je ale vždy spojená s velkým respektem a maximální koncentrací, na každý pohyb.

Žádné komentáře:

Okomentovat