Háček k povídce, kterou napíšete – napsali Stanislav Rokos, Tomáš Vejmelka, Dominika Pluhařová a Martin Tomášek

Mnich

Prostor je tíha, vítr je píseň, žár je svoboda.

Tibetský mnich seděl poklidně na trsu trávy, jehož výhonky si razily cestu dlážděním.
Nevnímal pach rozpouštědla, jímž si předtím napustil šat.
(Stanislav Rokos)

Čím více měl, tím více chtěl – napsala Dominika Pluhařová

Zvířátka v lese si vychutnávají míchaný drink s paraplíčkem, sluní se na palouku, sem tam se skočí osvěžit do tůně. Prostě tu vládne uvolněná bezstarostná nálada. Najednou okolo někdo prosviští. Všichni přítomní líně otočí hlavy tím směrem. Co se děje, kdo ruší jejich pohodu? A on to je zpocený, ufuněný, přepracovaný medvěd.
„Kam spěcháš, ty velkej sysle?!" pokřikuje na něj už přiopilý zajíc.
Starý lišák se chichotá: „Jen ho nechte, uvidíte, dobře to pro nás dopadne."

Příběhy na 7 slov

Irena: Osud je dohromady svedl. Soudce je rozvedl.

Dominika: Pláž, moře, líbá mě tu kdože?

Lenka: Růst lesa neslyšíš, ohluší kácení jediného stromu.

Justýna: „Máme holé ruce!“ „Máme hole v ruce.“

Irena: Autobus ujíždí, nedoběhnu. Cesta není všechno.

Jirka: Všechno sežral. Zbytečně se nehnul. Získal cukrovku.

Helena: Dobíhám autobus. Padám. Příště raději dříve vstávám.

Znásilnění - napsala Dominika Pluhařová

Oči pod mými víčky těkají sem a tam, stahuje se mi krk, že nemůžu ani promluvit. Napětí v mém těle stoupá, je mi najednou horko. Derou se mi slzy do očí. Dech se mi zrychluje. Už to nevydržím a propukám v pláč. Přerývaně mluvím pátý přes devátý. Další a další myšlenky nekontrolovatelně vyplouvají napovrch.
Na terapii jsem se rozhodla jít ale z úplně jiného důvodu. Já se totiž bojím řídit auto, což je v dnešní době velmi omezující.

Vidět Řím a zemřít - napsala Kateřina Burešová

„Daruju bundu z olympiády,“ říkám a vytahuju z tašky bílou větrovku. Je na ní nápis Juegos oncologicos. Stěhuju se. Vracím se do Čech a zbavuju se nepotřebného.
„Nechceš si to rozmyslet? Památka na takovou událost!“ mrká na mě Viki a zlomyslně se šklebí.
Obě víme, že Olympijské onkologické hry v Římě nebyly za odměnu, jak se původně plánovalo, ale za trest.

Námořník reklamuje naslouchadlo - napsala Dominika Pluhařová

Haló, dovolal jsem se správně? Já vás špatně slyším. Je to omyl? Můžete mluvit víc nahlas? Cože? Kdy jsem měl poslední sex? Asi před půl rokem, kdo si to má pamatovat. A jak to vůbec souvisí s tím naslouchadlem? Neeeee, chci reklamovat to naslouchadlo, blbě funguje. Halooooo, já vás špatně slyším, v uchu mi chrastí, jak když mam v kapse mastnej papír od sekaný co sem měl k snídani. No prostě v něm chrčí jako když zpívá můj oblíbenej Schelinger. Co jste řikala? Kde bydlím? No na Vinohradech. Tak uděláte s tím něco?

Háček

Kdo zabil Alfréda
Táhne mu z huby chlast. Stojí nad propastí a zoufale se rozhoduje zda má, nebo nemá skočit.
„Ta děvka jedna, já jí nenávidím.“
(Dominika Pluhařová)

Žlutohnědá pomsta
Mou vášní je focení vzácných mloků. Myslel jsem si, že mě při tom nemůže nic zastavit. Mýlil jsem se.
(Kristýna Rose)

Cesta do nebe s plným nosem - napsala Dominika Pluhařová

Dvanáctiletý chlapec se od malička šťoural v nose. A jelikož jeho maminka měla vždycky po ruce originální řešení, vzala ho na regresní terapii. Dostal se do minulého života, kde se jako divoké prase utopil v bažině. Doslova měl bahna plný nos. Po tomto prožitku okamžitě odezněla potřeba bahýnko si z nosu šťourat, a ze dne na den to přestal dělat.

Funím a s napjatými svaly utíkám lesem jak smyslů zbavený. Slyším dusot vlastních nohou a tepe mi ve spáncích. Honí mě nějaká obrovská příšera. Najednou se pode mnou houpe zem a bořím se. Propadám se hloubš a hloubš a hloubš.
„Mamííííí, počkej ještě chvíli, musím dohrát tudle hru.“

Pervitin - napsala Dominika Pluhařová

Jsem adoptovaná. Drogy jsou pro mě medicína na špatný stavy, na utlumení emocí. Jen se snažím přežít každý další den a přikrejt ty moje hrozný psychický bolesti. Mam celoživotně pocit, že jsem sama a že mě nikdo nemá rád. Nemohu pochopit, proč mě biologická matka odložila. Tolik bych jí chtěla poznat.

Sex, alkohol, drogy. Celejch dlouhejch 7 let. Už jsem tak vyhublá, že mi začínaj i vypadávat vlasy. Pak se přidává infekce a vředy. Mám silnej pocit, že jsem už jednou nohou v hrobě. Když jsem na perníku, slyším, jak mě duše mrtvejch volaj k sobě, jsou už u mě hodně blízko. Hutná, tmavá energie. Ležím na zemi, už ten boj vzdávám, už nemůžu. V tu chvíli, když mi projede hlavou tahle myšlenka, začínají tlouct hodiny.

Jízda snů - napsaly Aneta Vencovská, Dominika Pluhařová a Kateřina P.

Krátce před zastavením vlaku zadrnčela sekera o podlahu. Muž v kápi ji rychle zvedl a jal se vystupovat. Rána vytrhla postarší učitelku ruštiny z četby Dostojevského. Pokřižovala se a pohoršeně se otočila na dalšího spolucestujího: „Vid
ěl jste to?“
„Hustý,“ potetovaný mladík s červeným čírem pokýval uznale hlavou, až mu chirurgická ocel na obličeji zacinkala.
Učitelka si ho s nadzdvihnutým obočím prohlédla.
„Já se tedy domnívám, že lidé by se svými pracovními pomůckami neměli cestovat veřejnou dopravou,“ uzavřela káravě a zahleděla se do krajiny za oknem.

Věčný boj - napsala Dominika Pluhařová

"Já jsem tvoje tuková buňka a mám tě moc ráda."
"Ne, jdi pryč, ty jedna potvoro."
"Ale já u tebe prostě budu a budu. Chci se množit a mít spoustu dalších malých tukových buňek v tvém těle. Uvidíš, to se ti bude líbit."
"Líbit? No, to určitě. Já ti dám, já budu jíst sálát, mrkev, kedlubnu..."
"To víš že jo, ty to stejně nevydržíš a dáš si něco sladkýho."
"Vydržím, půjdu místo toho běhat."
"Nene, já vím že ne, protože já tě budu popichovat a posílat ti myšlenky, abys měla šíííílený chutě. A ty určitě nebudou na nějakej sport."
"Já si budu zpívat a neuslyším tě."
"No to teda uslyšíš. Já budu v tvý hlavě, budu ti neustále řikat ,co máš jíst a kdy."

Digitální nomádství - inspirováno příběhem Tomáše Kučery

Tupě čumím do blba, mám všeho tak akorát dost.
Nevím, co dřív a jak z toho ven.
Potřebuju nový nápady, ale mozek se nějak zasekl a negeneruje nic. Vůbec nic.
Je čtvrtek, jsem přetaženej, psychicky vysátej, připadám si jako vymačkanej citon. Stejská se mi po moři, kam už nejezdím tak často jako dřív. Jo, surfovat, cítit tu vůni moře, slaný vítr mít ve vlasech a nemyslet na nic, jen na vlnu, která se blíží. A proč vlastně ne?

Tulačka - napsala Dominika Pluhařová

Bílo, všude je bílo. Třesu se zimou, strašně mi drkotají zuby. Mám na sobě nějaké divné kůže. Jdu zmrzlým hlubokým sněhem, nohy se mi se propadají. Fučí vichr a poletující kousíčky ledu mě bodají do nezakrytých částí těla, hlavně do obličeje.
Napětím mi buší ve spáncích. Jít je stále těžší a těžší. S únavou dávám pravou nohu dopředu, levou, na nic jiného se již nesoustředím. Bořím se a padám. Zvedám se a zase jdu a zase padám.
Fascinuje mě, jak mi cvakají zuby o sebe, nejde to vůbec ovládnout, přitom slyším tikot hodin na stěně. Andrej se ptá: "Co se s tebou děje dál?"