14. října 2019

Věčný boj - napsala Dominika Pluhařová

"Já jsem tvoje tuková buňka a mám tě moc ráda."
"Ne, jdi pryč, ty jedna potvoro."
"Ale já u tebe prostě budu a budu. Chci se množit a mít spoustu dalších malých tukových buňek v tvém těle. Uvidíš, to se ti bude líbit."
"Líbit? No, to určitě. Já ti dám, já budu jíst sálát, mrkev, kedlubnu..."
"To víš že jo, ty to stejně nevydržíš a dáš si něco sladkýho."
"Vydržím, půjdu místo toho běhat."
"Nene, já vím že ne, protože já tě budu popichovat a posílat ti myšlenky, abys měla šíííílený chutě. A ty určitě nebudou na nějakej sport."
"Já si budu zpívat a neuslyším tě."
"No to teda uslyšíš. Já budu v tvý hlavě, budu ti neustále řikat ,co máš jíst a kdy."

"Tak já zamknu špajz i ledničku."
"Pch, budeš mít takový chutě, že polezeš po zdi a hned půjdeš odemknout."
"No, tak já se někam zavřu, kde nic nebude a je to."
"A kam by ses, ty bláhová, asi zavřela? To jako nebudeš chodit mezi lidi?"
No, hmmmm, to asi fakt nepude.
"Tak já budu myslet na to, že jím čokoládu, přitom budu chroupat ten salát."
"Chachacha. To mi chceš namluvit, že to dokážeš? No uvidíme jak dlouho to vydržíš."
A tak probíhá věčný boj.

Žádné komentáře:

Okomentovat