Vstávám.
Krásná doba na vstávání, speciálně v zimě. Pracovní zpĕvavé radosti mám až odpoledne. Pro žaludek výhodné, šance na dodržení se zvyšuje. Hlava nebolí, noc byla spavá, navzdory úplňku. Dnes to zvládnu, určitě.
10.15
Z postele přehazuji televizní stanice. Hledám zprávy. Když budou o válkách a o utrpení, a to budou, žaludek se trochu stáhne, obvykle to pomáhá.
Bohužel, všude se vaří. A to máme před Velikonocemi, a na mém oblíbeném rádiu Klasik v koupelně se všichni postí tak zuřivĕ, až jim ujíždí tóny. Jen aby neujíždĕly dnes i mnĕ, máme před soutěží. Pro jistotu chystám náhradní program, kdyby hlas slábl, zastoupí mĕ Péťa a Vlk, nedá se nic dĕlat.
Ještě vyžehlit pĕt košil, večer nebudu mít sílu.
12.30
Normálně touhle dobou sestupuji do kuchyně a snídám. Dnes jen rychlé kafe a nachystat aspoň tři termosky s bylinkovým čajem. Obvykle mi voní, ve dnech disciplíny samozřejmě míň. Přihazuju zázvor a gratuluji si, že zbytky po nedĕlní pečínce pro rodinu jsem navzdory totální k.o.únavĕ včera večer kompletnĕ zlikvidovala. Hrnce čisté, nikde žádné svody. Pro muže šupkydupky salát s artyčoky a polívku, na tom tak neujíždím.
13.45
Konec hodiny klavíru. Dnes byly kočičky divočejší než jindy, cítí ochablou ruku cirkusového domptéra. Snažím se být cukrkandlová, aby zesládly i ty puberťačky. Artikulovat, omezit forte, artikulovat, dýchat a upíjet z termosky. A nechodit jim moc blízko. Viry přesedají v takových dnech rády.
15.00
Velký sbor. 40 loupežníků a hladový Ali Baba. Začínám tĕžce ztrácet sílu. Kdybych teď byla doma, tak se najím. Vydržet a splynout s klavírem. Hraju ještĕ krásnĕ, ale verbální připomínky k dvojhlasům se začínají bez kreativity opakovat. Studenti na náslech zpozorní, mladší kolegyňka se to snaží občas vzít za mĕ. V břichu se mi hlásí stĕny.
16.30
Židle u piána je tvrdší a tvrdší, střídám polštáře a připadám si jako tĕžká hemeroidní hruška.
V pauzách dĕlím Esemesky a Maily na superdůležité a důležité, skoro nikdo neprojde, chci odpovídat sytá, až zítra. Na urgence odepisuju úsečnĕ a nenávidím se za to, proč to svĕtu dĕlám? Proč?? Vždyť jenom nejím, a ještě ani nemám čas nad tím přemýšlet. Tak proč mi mezi osminkama naskakují vize grilovaných krevetek a perlivého frizzante...? Jo tak, zpíváme vlastnĕ o polentĕ. K čertu s tĕmi texty.
18.00
Do rozezpívávání s hlavovým tónem mi arytmicky kručí v žaludku. Studentky to slyší a kření se. Nĕkteré mile a podpůrnĕ, jiné trochu potutelnĕ. Potvory. V sedmnácti mi žaludek nekručel, ani když jsem nejedla týden. Vysvĕtlím jim, že jsem po střevní chřipce a teprve to doléčuji, čistého vína žačkám zásadnĕ nenalévám. Při závĕrečném Mendelssohnovĕ Hallelujah slyším fakt zvony, agónie začíná. Přerušuju třikrát uprostřed zkoušení a bĕhám přes chodbu na dámy, střed tĕla se promĕnil v Atlantický oceán.
Chtĕla jsem to, mám to mít.
19.10
Řídím domů, hlava brní, zima mnou třese a kovová chuť v ústech připomíná cesty od zubaře. Půjdu hned do postele a vlnĕné ponožky, jen rychle odservíruju své lepší polovičce. Té, co se nikdy nepostila, nikdy nehladovala, zato už po staletí drží štíhlou linii. Ať žijí geny, do pytle. Jsem vnitřnĕ super zlá a nachystaná na útok. Dnes to slízne.
19.30
Už přede dveřmi slyším hlasy v obýváku. Proboha, co se dĕje? Muž mi otvírá, už když točím klíčem v zámku.
"Miláčik, já jsem je nezval. Jejich Tom konečnĕ našel práci, dnes podepsal smlouvu, a víš jak na tom byl. Jsou bez sebe, chtĕjí to s námi zapít. Přinesli Šampáňo a suši, že prý spontánní oslava. Ale prý Ti Julka psala....? "
Jo to je ten jeden z nedůležitých, ten jsem ani neotvírala, a sakra. Letím na toaletu a panicky přemýšlím, jak je vypoklonkovat. Pohled na otevřené bublinky teď prostĕ neunesu. Vím to.
Ale zas....jsou to naši nejlepší kamarádi....
23.30
Před chvílí odešli. Kácíme se do postele, usmátí a přecpaní, a mnĕ je blaze. Tak krásný večer to byl, a ten tuňák a ty Gyoza !!!
Je mi to trošinku líto, že se zítra nebudu probouzet s lehce splasknutým bříškem a že ty nové džínsy, co mi je poslednĕ Julka vnutila ve výprodeji, zase budou muset čekat.
No co, tak zase za mĕsíc...
