Dřív jsem se styděla za to, co jsem. Vnímala jsem svět jako mrakodrap. A přišlo mi, jako bych žila úplně dole, v tom nejlevnějším bytě, kam slunce nesvítí a po podlaze se prohánějí krysy. Tak moc jsem se chtěla dostat mezi lidi ze střešních apartmánů, tam kde se výtah otevírá přímo v obýváku, tam kde jsou veliká okna přes celou zeď, tam, kde bych žila se svými kožichy a šperky. A tak jsem se měnila. Myslela jsem si, že je pro mě lepší, když se přizpůsobím dnešnímu světu a lidé uvidí ji, osobu, která jim vyhovuje, protože je jako přes kopírák. Kam jsem přišla, chovala jsem se jako lidé kolem mě, chovala jsem se tak, jak mě chtěli mít. Skrývala jsem se před světem a neviděla jsem na tom nic špatného, neviděla jsem, co je špatné na tom ukazovat mojí upravenou tvář.
