Lenka Pěkná
Každý den, od té doby, co mně přinesli z květinářství, jsem stával na okenním parapetu. Na dlouhé plastové desce lemující obrovská okna do školní třídy. Vcelku jsem si nemohl stěžovat. Měl jsem místo hezky uprostřed. Odtud jsem viděl jak na zelenou tabuli, tak na nástěnky s pestrobarevnými obrázky. Stejně jsem mohl pozorovat i to, co se děje u každého školního stolečku. Od katedry až úplně na druhou stranu. Ať už děti zrovna pozorně poslouchaly nebo zlobily o přestávce.
Na druhou stranu, ibišku, který zdobil stůl paní učitelky, bylo co závidět. Celou místnost měl jak na dlani. Kromě toho mohl přes okraj květináče nakukovat i do počítačové obrazovky. Dokonce ho žáci často kreslili na hodinách výtvarné výchovy.
Ema Zděradičková
Posledních několik schodů jsem brala po dvou a během pár sekund jsem stála před velkými ušmudlanými dveřmi s nápisem 6.A. Byly zasazené do bílé podlouhlé zdi patra pro třídy starších ročníků. Můj první den na druhém stupni. To zvládnu.
V ten moment nápis 6.A zmizel a objevil se úsměv plný rovnátek mé kamarádky, která otevřela dveře.
„No to je dost! Začínáme za čtyři minuty. Ale neboj, úča tu ještě není!“ poplácala mně po zádech a vtáhla dovnitř.
Přesto, že zbývalo jen pár krátkých chvil do zazvonění, byla třída poloprázdná. Spolužákům se nechtělo vstávat.
Ještě jsem ani nedošla k lavici a již se mi zastesklo po 1. stupni a naší staré barevné třídě. Tahle nová měla starý šedivý nátěr, co se na několika místech loupal. Celkový dojem na mě působil trochu jako čekárna v nemocnici, dokonce to tam tak i trochu páchlo.
„Je tady na mě nějak málo barvy,“ podotkla jsem své společnici.
Dekorace spočívala v jednom starém glóbusu, na kterém se mimo jiné vyjímal nápis Jugoslávie. Dokonce i on působil šedivě.
Zasedla jsem na své místo a uvědomila si, že mi společnost dělá celý slovník sprostých slov černě vyrytých na lavici. Než jsem je však stihla přečíst, přeletěla přes ně mokrá houba.
„Honzo, ty jseš nemožnej. Musíš mířit na ksicht. Takhle!“ vysvětlil můj spolužák a v příští sekundě mi přistála na obličeji tuba tempery. Nepříjemně to studilo a nemusela jsem se ani podívat do zrcadla, abych viděla, že mám zeleno-červený obličej.
„Vidíš,“ řekla má kamarádka „myslím, že teď je tu pro tebe barvy dost!“
Posledních několik schodů jsem brala po dvou a během pár sekund jsem stála před velkými ušmudlanými dveřmi s nápisem 6.A. Byly zasazené do bílé podlouhlé zdi patra pro třídy starších ročníků. Můj první den na druhém stupni. To zvládnu.
V ten moment nápis 6.A zmizel a objevil se úsměv plný rovnátek mé kamarádky, která otevřela dveře.
„No to je dost! Začínáme za čtyři minuty. Ale neboj, úča tu ještě není!“ poplácala mně po zádech a vtáhla dovnitř.
Přesto, že zbývalo jen pár krátkých chvil do zazvonění, byla třída poloprázdná. Spolužákům se nechtělo vstávat.
Ještě jsem ani nedošla k lavici a již se mi zastesklo po 1. stupni a naší staré barevné třídě. Tahle nová měla starý šedivý nátěr, co se na několika místech loupal. Celkový dojem na mě působil trochu jako čekárna v nemocnici, dokonce to tam tak i trochu páchlo.
„Je tady na mě nějak málo barvy,“ podotkla jsem své společnici.
Dekorace spočívala v jednom starém glóbusu, na kterém se mimo jiné vyjímal nápis Jugoslávie. Dokonce i on působil šedivě.
Zasedla jsem na své místo a uvědomila si, že mi společnost dělá celý slovník sprostých slov černě vyrytých na lavici. Než jsem je však stihla přečíst, přeletěla přes ně mokrá houba.
„Honzo, ty jseš nemožnej. Musíš mířit na ksicht. Takhle!“ vysvětlil můj spolužák a v příští sekundě mi přistála na obličeji tuba tempery. Nepříjemně to studilo a nemusela jsem se ani podívat do zrcadla, abych viděla, že mám zeleno-červený obličej.
„Vidíš,“ řekla má kamarádka „myslím, že teď je tu pro tebe barvy dost!“
