Singapur je velmi specifické město, napůl fascinující místo technického pokroku a architektonických skvostů, někde spíš jedna velká páchnoucí skládka.
S mámou jsme tu třetí den a už jsme stihly zažít tolik věcí, že by to vydalo na několik průvodců. Navštívily jsme Marinu Bay a místní přístaviště. Nemohly jsme vynechat ani obrovské zelené skleníky a velké železné konstrukce porostlé živými rostlinami zvané „Super trees“. Navíc se tu nacházíme v ten nejlepší možný čas – při oslavách Nového čínského roku krysy, takže v ulicích to žije a celé město se halí do barev.
Dnes jsme se ale dohodly, že si dáme „odpočinkovější den“ a vyrazíme prozkoumat spíš okolí našeho hotelu, tržiště a hlavně – místní jídlo.
Dnes jsme se ale dohodly, že si dáme „odpočinkovější den“ a vyrazíme prozkoumat spíš okolí našeho hotelu, tržiště a hlavně – místní jídlo.
S nadějí se otočím k mamce a v dobré náladě prohodím:
„Doufám, že dneska si konečně dáme nějakou mňamku. Ty instantní čínský polívky už mi lezou krkem, od doby, co jsme tady jsme pořádně nic nesnědly.“
Máma, zaujatá focením ibišku, mi napůl nepřítomně odpoví:
„To je fakt, ale ještěrky nebo žáby co tu nabízejí se mi vážně jíst nechce. Fuj, jenom ta představa!“
Krátce se zasměju a abych jí trochu popíchla, napůl žertem prohodím.
„Tohle k cestování patří. Místní kultura se dost prolíná s tou čínskou a jak víme, Číňani snědí všechno. Jen počkej, až ti nějaký pouliční prodejce strčí před obličej na ochutnání třeba kus hada…“
„Ježiši, mlč!“ vyhekne a poplašeně se podívá pod sebe, jako by tam skutečně nějaký lezl. Vidím, jak se otřásla. Z hadů má panickou hrůzu.
Procházíme ulice, jednu chvíli se proplétáme bludištěm křiklavých lampionů, v další přebíháme širokou silnici a míjíme červený doubledecker, který právě přijíždí na nedalekou zastávku. Překvapeně na něj zírám.
„Mami, to je londýnský autobus…“
„No jo, jezdí i tady, Singapur je tím taky známý.“
„Tohle město si prostě bere od všeho trochu,“ zakroutím pobaveně hlavou.
Už je poledne, máma má foťák už skoro zaplněný, jenom naše břicha zůstávají prázdná. Když slyším hlasité zakručení ve svém žaludku, obě najednou se na sebe podíváme.
„Chce to oběd,“ shodneme se jednohlasně.
„Tak uvidíme, co za podnik tady v okolí najdeme,“ přikývne mamka.
Cestou mineme asi deset stánků, které pro ty největší labužníky a požitkáře vystavují své nejlepší speciality – marinovaná žabí stehýnka, smažené pavouky, obalované ještěrčí ocásky… když vidím něco, co vypadá jako uzený netopýr, radši zrychlím krok.
Nejsem citlivka, ale tohle vážně není hezký pohled.
Poklepu mámě na rameno: „Já si přestávám být jistá, že tady najdeme něco tradičního ale normálního, teda pro nás stravitelného.“
Vím, že národním jídlem je tu krab na chilli, ale když jsem v jednom obchůdku zahlédla, jak jednomu zrovna zaživa odsekávali klepeta a nožky, věděla jsem, že tahle část tradiční Singapurské kuchyně je pro mě tabu, a máma souhlasila.
Konečně vidíme sympaticky vyhlížející otevřenou venkovní „restauraci“. Spokojeně se na sebe podíváme a vrhneme se prostudovat nabídku. Obě tíhneme k vegetariánství a taky hledáme něco, co nerozhodí naše evropské trávení.
„Mami, koukni, tohle vypadá dobře,“ nadšeně jí ukazuju na obrázek chutně vyhlížejícího rizota. „Proč ne, zkusme to,“ přikývne máma.
„Ne, já jdu objednat,“ zarazím ji, když vidím, jak se chystá vyrazit k okénku.
Miluju, když si můžu v cizině procvičovat jazyk. Máma mě nebrzdí a s úsměvem nám jde zabrat stolek. Za chvíli se vracím s kouřícím pokrmem v polystyrenovém obalu a dvěma páry dřevěných hůlek. „Týjo, to voní dobře," nakloníme se obě nad jídlo.
„Tak dobrou chuť,“ popřeju jí nedočkavě a vrhnu se na rýži, kterou se snažím všemožně dostat hůlkami do pusy. Ukazuje se to jako obtížný úkol, přestože jsem to doma před odjezdem cvičila. Nakonec se mi ale přece zadaří ochutnat první sousto.
„Hm, je to dobré,“ zamumlám uznale.
Najednou se zarazím a oči se mi rozšíří překvapením. Uvědomím si, že rýže je kromě zeleniny plná malých býlích houbiček. Normálně houby moc nemusím, takové ty slizké v omáčkách přímo nesnáším, ale tyhle jsou překvapivě chutné.
Spokojeně baštím a říkám si, že možná nebude na škodu, když některé houby víc zařadím do jídelníčku i v česku.
„Eee, bleee, fuj, no to ne…“
S leknutím se podívám na mámu.
„Co je, co se děje?“
Máma neodpoví, zato s odporem prohrábne rýži a hůlkami vytáhne kroutící se fialovou housenku!! Cítím, jak se mi celý oběd navaluje pěkně zpátky do krku.
„Nee, fuuj, no to je hnus, dej to pryč!“
Skoro zaječím, ale na poslední chvíli se ovládnu a rychle vyskočím od stolu. Znechuceně se podíváme na téměř dojedenou směs s tou hnusnou barevnou potvorou.
„No, tak co teď?“
Podívám se na mámu bezradně. Ta pokrčí rameny.
„No, skoro celý jsme to snědly, takže vracet to asi nebudeme… asi bych se tím nezabývala a jen šla rychle pryč. Bůhví, jestli by nám to nechtěli vykompenzovat třeba další porcí…“
„Souhlas,“ vyhrknu okamžitě.
Přešel mě hlad, chuť i dobrá nálada.
Začínám se cítit podivně malátně.
„Jak se to tam vůbec dostalo?“ naposledy ukážu na tu na první pohled nevinnou Pandořinu skříňku.
„Těžko říct. Třeba jim to tam omylem spadlo, tady se s hygienou při přípravě pouličního jídla zřejmě moc nemažou… jen doufám… ale ne, jedovatý to asi nebude.“
Pochybovačný tón v jejím hlase mi je pramalým uklidněním, ale teď už je stejně pozdě na to řešit, co nám to udělá. Nezbývá, než čekat a doufat. V náhlém zápalu krabičku popadnu a vyhodím ji do nejbližšího koše.
„Nějaká ještěrka si na tom třeba smlsne, než ji někdo ugriluje na špízu,“ prohodím k mámě, když hrůzný podnik necháváme za sebou.
Bohužel, experimenty s místní kuchyní se pro nás nakonec ukázaly opravdu jako rizikové. Zbytek dne jsme proležely na pokoji s bolestí břicha a střídaly se v běhání na záchod. Těžko říct, jestli za to mohly zvláštní houbičky, vetřelec neznámého původu, nebo jenom naše slabé evropské žaludky.
Dovolenou jsme si tím ale zkazit nenechaly, a máma toho na svůj Canon x70 nafotila v dalších dnech ještě spoustu.
Čínským polívkám jsme ale zůstaly věrné až do odletu domů.
