Odplata - napsali Petr Neužil a Miloš Hoznauer

Profesor Hoznauer a profesor Neužil při křtu knihy Lodní kufr

Proč jsem se nestal spisovatelem nebo novinářem, ale kardiologem? Důvod spatřuji v tom, že jsem své literární prvotiny dával číst kromě Zuzany Tautermannové, do které jsem byl na gymplu nesmírně zamilovaný, hlavně profesorovi Miloši Hoznauerovi. Těšil se mezi veliké autoritě a já jsem toužil získat jeho přízeň přes svou zálibu v literatuře a psaní. Pokaždé, když jsem mu nějakou svou povídku donesl, čekal jsem napjatě, co na to řekne. Ale namísto ocenění měl vždy jen řadu výtek a prakticky každé dílo mi zkritizoval.

Odplata - napsal Petr Neužil

Proč jsem se nestal spisovatelem, ani novinářem, ale kardiologem? Důvod spatřuji v tom, že jsem svoje literární prvotiny dával číst kromě Zuzany Tautermannové, do které jsem byl na gymplu nesmírně zamilovaný, hlavně profesorovi Miloši Hoznauerovi.
Požíval mezi studenty velkou autoritu a já jsem toužil si získat jeho přízeň přes svou zálibu v literatuře a psaní.
Pokaždé, když jsem mu nějakou svou povídku donesl, čekal jsem napjatě, co na to řekne. Ale namísto ocenění měl vždy jen řadu výtek a prakticky každé dílo mi zkritizoval.
A navíc mi právě kvůli mé literární tvorbě nikdy nedal jedničku z češtiny.

Když se stmívá - napsal Petr Neužil

Chodím rád v tom prchavém okamžiku ulicemi města a dívám se na oblohu, to jsou ty oblohy bez mráčků, naprosto blankytně tmavnoucí modrá obloha, která je protknutá bělavými obláčky spalin z letadel, která přelétávají k večeru, aby to všichni stihli přiletět včas. Myslím, na rohu naší ulice zabočím, miluju naší ulici, když je prázdná, když v ní nikdo není a občas pak osamělé auto provaří válečky.
Miluju ten prchavý okamžik dne, který prakticky nikdo nepostřehne, že ještě není tma a už dávno není světlo a to mi říkával tatínek: to je ten kousek dne, kdy fotografové vyráží do ulic, protože už svítí lampy, ale obloha je ještě modrá a bylo to možná ještě dávno před tím, než někdo rozhodl, že bude tady všude letní čas, takový ten jarní projev celosvětové pospolitosti, že si měníme čas a pak si měníme občanství a vyměňujeme si otlačováním svých ukazováčků identifikační údaje.

Milenka z mého stropu - napsal Petr Neužil

Oči. Zářily jí jenom ty oči.
V šedivém dni jako dva brilianty. Měla jich ve tváři milióny. Snad se chtěla vyrovnat Lille. Mé ženě Lille, která má brilianty ukrytý doma pod polštářem a pokaždé, když s ní ulehám do manželského lože, slyším ty brilianty chrastit pod matrací. Lilla leží vedle mne, stačí tam natáhnout ruku. I Lilla, má žena, kdysi nosívala stejně jak Ona své brilianty v očích tajuplné tváře.
Měla své brilianty sázené v kůži svého těla.
Měla své brilianty pro mne.
Zhasnutím lampičky na stolku se okamžitě nořím do tmy, do prázdna.
Stačí jen ležet na zádech, stačí se dívat do stropu a odpozorovat tu blízkost žádoucích prsů, které se prolínají ze tmy našeho panelového stropu, který chladí jak dotyky a sání. Bytové jádro krásy propletených rukou a tíha dveří, které nevidím, dveří do ložnice, cítím v nich zámek k odemknutí klína, Jejího klína, Jejího atomového jádra.

Jak se probouzím - napsal Petr Neužil

Hřejivé záchvěvy neklidných víček mě dokonale pobláznily; cítím je vedle sebe, jak se netrpělivě chvějí a úpěnlivě mě prosí o trochu soucitu.
Já nemám dost síly na to, abychom se ráno zase probudili a divokým zívnutím otevřeli záclony z ranní mlhy, která nás obklopila jako závoj, ve kterém se vdávají princezny, takový ten závoj s dlouhou vlečkou, kdy není ani poznat, jestli vedle vás nejde kostlivec, aby řekl, jak si vás rád vezme za muže nebo za ženu, protože kostlivcům už je úplně jedno, koho si vlastně s sebou vezmou do hrobu.