24. dubna 2018

Odplata - napsali Petr Neužil a Miloš Hoznauer

Profesor Hoznauer a profesor Neužil při křtu knihy Lodní kufr
Proč jsem se nestal spisovatelem nebo novinářem, ale kardiologem? Důvod spatřuji v tom, že jsem své literární prvotiny dával číst kromě Zuzany Tautermannové, do které jsem byl na gymplu nesmírně zamilovaný, hlavně profesorovi Miloši Hoznauerovi. Těšil se mezi veliké autoritě a já jsem toužil získat jeho přízeň přes svou zálibu v literatuře a psaní. Pokaždé, když jsem mu nějakou svou povídku donesl, čekal jsem napjatě, co na to řekne. Ale namísto ocenění měl vždy jen řadu výtek a prakticky každé dílo mi zkritizoval.

A navíc mi právě kvůli mé literární tvorbě nikdy nedal jedničku z češtiny.
A to jsem mu napsal i takové krásné slohové cvičení na zadané téma, jako byl dopis Vladimíru Iljiči Leninovi do mauzolea v Moskvě. Začínal nějak takhle: „Vladimíre Iljiči, pokud byste se dožil toho, co tady dnes je, asi byste povel ke střelbě z Aurory nevydal...“
Tehdy mě pan profesor asi zachránil poprvé. Nikomu jinému můj sloh totiž neukázal. A podruhé mě zachránil vlastně asi tím, že se ze mě kvůli jeho averzi k mým povídkám nikdy nestal ani žurnalista, ani spisovatel. Po maturitě jsem proto skončil v nuláku na patologii a po dokončení medicíny jsem se specializoval na kardiologii.
Miloše Hoznauera jsem neviděl prakticky celých třicet let. Ani jsem netušil, zda ještě žije.
Možná šťastnou souhrou osudu mě pak před třemi lety redaktor Petr Holman z TV Prima, který se mnou natáčel dokument do pořadu Josefa Klímy, zavedl na půdu Gymnázia Na Vítězné pláni. Zkrátka někde toho Hoznauera na mě vyšťoural a pak, když mě přivedl do ředitelny, kde jsme měli začít točit, mi ho představil.
A největší legrace byla, že jsme oba nejdřív lapali po dechu. A pak jsme se začali bavit, jako bychom se na tom gymplu naposledy viděli včera. Přečetl mi báseň Arytmie ze své knihy Stařec na čekané. A já jsem pochopil, že jiná lékařka – kardioložka, opět spolužačka z gymplu – ho s arytmií nechávala klidně běhat. A tak jsem se ještě na tom gymplu rozhodl té arytmie ho zbavit.
Byl jsem možná troufalý, ale řekl jsem si: „Nechtěl jsi, abych byl spisovatel, tak dostaneš ránu!“ (Myšleno obrazně – jde o elektrický výboj při ultrakrátkodobé anestezii, kterým se léčí fibrilace síní.) Pozval jsem ho k nám na Homolku, abychom mu provedli elektrickou kardioverzi, tedy zrušení jeho srdeční nepravidelnosti.
A měli jsme kliku – stačila jedna „rána“ a Hoznauer má od té doby normální rytmus. Takže už nemůže znovu napsat tu báseň: „Srdce mi bije v rytmu arytmie...“
Považoval jsem sice kdysi za hodně nespravedlivé, že mi zničil kariéru spisovatele... ale byl bych nejspíš jen průměrným autorem. A tak vlastně převládl pocit, že jsem mu splatil určitý dluh za to, že mě tak významně ovlivnil. Byl to on, kdo mě zasvětil do tajů literatury a českého jazyka vůbec! A díky němu jsem se stal profesorem. A i on mi tehdy ve svých 86 letech řekl, že bylo vlastně moc dobře, když mi kdysi na gymplu češtinu a psaní zošklivil, protože by mu jinak nikdo tu jeho arytmii nevyléčil. Letos mu bude 89 a dál píše básničky i knížky.
4.A/1980


Jednoaktovka o dvou dějstvích
Miloš Hoznauer

1. dějství – kabinet češtináře
Profesor vrací studentovi povídky, které dostal k posouzení: „Tak tohle ne, Neužile, dělejte cokoliv jiného. Jen už nepište!“

2. dějství – pracovna světoznámého kardiologa profesora Neužila
Spolu s pacientem, bývalým češtinářem, čeká na výsledky vyšetření pacientova srdce. Když materiály přinesou, profesor Neužil je důkladně zkoumá a tím trochu znervózňuje svého češtináře. Pak dokumenty odloží na stůl, ze zásuvky vytáhne jiné papíry a prohlásí: „Napsal jsem zase nějaké povídky. Tak se na to podívejte. Teď už si snad dáte větší pozor.“

Žádné komentáře:

Okomentovat