Monstrum – napsal Adam Fábik

„KRAKABUM! KRAKABUM!” zazněly dva výstřely, burácející jako hromy zničující bouře.
Pak, na zlomek vteřiny, ticho… A náhle se ozval náraz něčeho měkkého na tvrdý beton chodníku společně se zvukem tisíců rudých kapiček krve, znějícím jako padající déšť. Mrtvé tělo mého otce právě dopadlo na špinavou zem.

V ten den byl táta nesvůj víc než obvykle. Už kolem oběda zhltnul přes polovinu své nejoblíbenější whisky. Ale já? Já byl nadšený, byly to přece moje sedmé narozeniny a já měl konečně jít s tátou do práce.
„Juchů!” pomyslel jsem si.
Táta byl potulný obchodník s kořením, které prodával v malých plastových pytlíčcích. Tak mi alespoň svoji práci popisoval. Toho dne mě vzal k transakci se svým nejštědřejším zákazníkem, mým strýčkem Jackiem.

Medvěd a zajíc - napsal Adam Fábik

Jednoho krásného rána si takhle zajíček hezky zlehka hopkal po cestičce, když v tom najednou mu přímo před nos skočil mohutný černý medvěd a hluboce zařval:
”A mám tě, ty jeden všiváku!”
Pak medvěd zle vycenil zuby a prudce se vrhl vpřed. Zajíc zavřel oči a čekal smrt. Čekal chvilku, pak další a pak ještě další, ale smrt nikde. Pomalu tedy otevřel víčka a zahlédl medvěda, jak stojí přímo před ním.
Medvěd se usmál a řekl: “Nemáš zač, zajíčku, zachránil jsem tě, hnal se za tebou totiž hladový vlk!”

Poučení: Zdání někdy klame.

UVOZOVACÍ VĚTY

Vlastně na vaší nabídku nemůžu přistoupit, nejsem žádná lehká žena… Jooo kdyby jste tu nabídku ještě nějak upravil zpestřil, tak bychom se o tom mohli ještě pobavit. Ale nevím čím by jste mi přesvědčil.
Marie Ranišová

„Mal som si dať radšej staré topánky. Tie s tou hladkou podrážkou. Fuj, ako teraz ten hnedý sajrajt vyšpáram?! A vôbec, ktorý parchant nechá vysmoliť svojho čokla uprostred chodníka?! To muselo byť prinajmenšom polmetrákové teľa! Čo mu to dávajú žrať? Smrdí to ako... No nič!"
Barbora Wlachovská

„Okamžitě mi podej tu tužku, nebo ti kurva rozbiju hubu!“
TaTáňa Zouharová

Hrdinná látka - napsal Adam Fábik

“Hola, hola, poslechni příběh.”
Vždy v časech černo černých, v době skoro bez naděje, ti bohové tam nahoře skutálí svojí moc a sílu hezky dolů po hoře.
Tule sílu kdysi propůjčili i nebojácnému Heraklovi.
Stejně jako ještě před ním vdechli stejnou sílu i lidem všedním. Tyhle bytosti vyšší, vždy dají dary nutné k stvůry přemožení.
Svět teď zase sužuje zrůda, jaká? Však víš, ta neviditelná! A ten náš svět teď opět prosí, volá: “Pomoc, Pomoc!” marně sténá.
Jak ale přemoci tuhle stvůru skrytou. Vy nevíte? Ha! Bohové ale ano! A odpověď? Jehla, niť a šum šicího stroje.

Metafory

Obsidián

Hašlerka vypadá jako... zbroušený obsidián.
Jeho chůze zní jako... mašírování poslušných vojáků.
Podzimní vítr zní jako... lehounký zpěv osamělé lesní víly.
Sebepoznání je jako...vytesávat se z kamene.
Bolest zubů je jako...jako výbuch atomové bomby.
Ranní slunce chutná jako...sladký nektar.
Noční bouřka je hořká jako... právě zkvašené pivo.
Hudba zněla těžce jako... dusot kopyt stáda unavených buvolů.
Její hlas voní sladce... jako květy divokých růží.
Přivonět si k benzínu je jako... degustovat čerstvé ředidlo.
(Adam Fábik)

Továrna na svalstvo – napsal Adam Fábik

Při vchodu do prostorné místnosti, osvětlené mnoha okny a světly, člověka jako první praští do nosu silný odér pracujících svalů. Oči oslepí pohled na ženy v pokročilém věku, oděné do věkově neodpovídajících úborů. A uši polechtá cinkot závaží a činek v souznění s hlasitým řevem plešatých trpaslíků, zvedajících více než kdokoliv jiný, ačkoliv s mizernou technikou. „Pojď, ty pičo! Zvedej!” Další variace této věty jsou asi tak to jediné, co většinou opustí jejich ústa.
Při dalším pohledu návštěvníka přivítá řada za sebou stojících různorodých strojů, v různých stádiích schnutí od potu cvičících, co si nevzali ručník.

Kočičí pán – napsal Adam Fábik

Říct, že každé ráno sdílíme lože se dvěma tygry, zní možná jako začátek špatné lži. Díky strýci Jožinovi je to ale naše každodenní realita.
Jožin je vskutku velmi podivuhodná postavička. Nikdo z rodiny ani donedávna nevěděl, že existuje, dokud se jednoho dne neobjevil s rodokmenem v ruce a s úsměvem na své staré, vrásčité tváři.
„Čágo, já jsem Jožin, váš ztracenej strejc. Na pár dní tu u vás zkejsnu… Kam můžu hodit svoje tygráky?”
Tohle byla první věc, kterou nám pověděl. Zprvu jsme nechápali, která bije, když se ale zpoza rohu objevily dvě šelmy, tak nám vše švihem došlo.

Delikatesa – napsal Adam Fábik

Manželka: „Ohh… uhh… kuck…“
Manžel: „Ach Bože! Konečně vzhůru! Po tolika letech. Konečně zase se mnou.“
Manželka: „Och, moje hlava… Jak… dd… dlou-…“
Manžel: „Jak dlouho jsi byla v kómatu? Ach, něco málo přes tři roky… Ale na to nemysli, dnes je naše výročí! Připravil jsem večeři. Musíš mít hlad.“
Manželka: „Ach… a co… Co děti?!“
Manžel: „Děti? Ach ano, děti! Haha! Jen se neboj. Jsou tu s námi.“
Manželka: „Všechno bolí… Auu!“

Referát: Umělecká záhada - napsal Adam Fábik

Pravidla estetiky
· Každé umělecké dílo musí být hodnoceno podle svých vlastních zákonitostí. Pokud ovšem dílo žádné zákony nemá nebo jeho zákony nedrží pohromadě, je odsouzeno k neúspěchu.
· Pravidla estetiky tedy v podstatě existují jen v abstraktní rovině. Jsou to sice pravidla, ale zůstávají mlhavá, prchavá. Většina estetických návodů se totiž ve finále pod tlakem reality projeví jako relativní, protože umění je závislé na pocitech, intuici a vkusu
· Proto bychom se místo bezmyšlenkovitého dodržování pravidel měli řídit spíše citem. Dobrý autor díky citu ví, kdy a kde přesně odhalit překvapení, udělat skok v představivosti. Podle citu dává spisovatel rytmus větám atd.
· Je tedy mnoho věcí, na něž je třeba dávat pozor (nevhodné výrazy, klišé) neexistují ale žádná přesná pravidla.
· Stejně jako neexistují striktní pravidla při komponování hudby či malování obrazů. Existují jen techniky, které se studují a vyučují.

Huňáč - napsal Adam Fábik

Ilustrace Adam Fábik

"Brum," zachrochtá si slastně medvěd, jenž leží vedle mě a s velkou námahou si mě přitiskne blíže k sobě. Jeho štětinatá srst mi zadráždí tváře tak těsně. Jsem k němu přilepený. Medvídek líně dýchá a s každým nádechem ke mně přivane teplá vůně jeho dechu.
Teploučký smrádek mi polechtá nosní dírky a já už vím, co méďa večeřel, lososa.
Pomalu se zvednu a pohlédnu na mého huňatého přítele. Má na tlamě ještě zaschlé lososí maso. Pomalu, něžně k němu přistoupím a lehce do něj dloubnu.
Huňáč si hluboce zabrumlá, až se mi z toho zatřesou ušní bubínky.
"Je čas vstávat ospalče," zasměji se a medvídek se jako kouzlem probudí.
Teď můžeme konečně začít náš den...

Asexuál a děvkař

Vlakové kupé: 
Asexuál a děvkař si povídají, když vystoupí krásná dívka.


,,Ty vole, viděl jsi tu kost?"
,,Jakou kost? Jsme snad na hřbitově?"
,,Myslím tu s těma dudama, ne?"
,,Žádný hudební nástroj jsem neviděl..."
,,Ne, ty seš fakt debil, myslím tu s tou šťavnatou broskvičkou."
,,Ona něco jedla?"
,,Hmmm, mohla by, jestli víš, co myslím..."

Maska - napsal Adam Fábik

Začalo to jako skoro každý Halloween.
Stál jsem na balkoně a čistil masku svého kostýmu, masku jistého netopýřího hrdiny. Slunce pražilo do hlubokých, černočerných vrásek masky, když v tom se najednou ozval děsivý vřískot, ženský řev. Řev, který mě provázel celé moje dětství.
Vyhlédl jsem z okna a pohlédl dolů na chodník. Rychlou chůzí po něm klopýtala maminka s malým chlapcem, oči zaslzené, tělo chvějící se strachem. “Nech nás být!” prosila úzkostně muže, otce jejího dítěte, hnajícího se za nimi majíc v očích čirou zlobu a vztek.
Pohled, který jsem znal velmi dobře od svého vlastního otce.